Kartičky s údaji o dětech rozeslal po celé Británii. Obracel se také na utečenecké organizace a redakce obrázkových časopisů. Nabídl je prostě každému, kdo by mohl pomoci nebo by mohl mít zájem. Když například někdo z Edinburghu chtěl desetiletou holčičku, poslal mu celý tucet kartiček s desetiletými holčičkami. Neváhal vcházet s kartičkami do cizích domů a zvonit tam u dveří. Mnoho dětí umístil právě tímto způsobem.
„Vyberte si!“ vyzval je. Bylo to možná poněkud necitlivé, ale bylo to rychlé a hlavně to fungovalo.
Pro lidi to nebylo jednoduché rozhodnutí. V Anglii byla krize, všichni měli obrovskou existenční nejistotu, schylovalo se k válce. Vzít si dítě znamenalo obrovskou zátěž. Britské ministerstvo vnitra vyžadovalo složit 50 liber za každé dítě, Winton kromě toho musel zaplatit dopravu dětí i celou organizaci transportů. V Británii se proto obrátil na charitativní organizace, sponzory, šlechetné lidi.
Bylo to vyčerpávající: „Rodiče v Čechách plakali, když jsem jim oznámil, že jejich dítě nebylo dosud vybráno, a také plakali, když jsem jim řekl, že jejich dítě vybráno bylo. Matky se nechtěly odloučit od svých malých dětí a děti se bály přijít o rodičovskou náruč.“
Docházelo k nepředvídatelným situacím. Rodina si například vybrala dítě, ale už ne jeho sourozence. Třeba jenom proto, že sourozenec neměl tak pěkně kudrnaté vlásky, nebo se zdál pěstounské rodině příliš velký. Loučení na nádraží pak bylo velmi bolestné, se sestrou nebo bratrem by bylo všechno jednodušší.
Ale nedalo se nic dělat, všechno bylo na bázi dobrovolnosti. Lidé jsou lidé, nejsou to andělé, a tak se našli i tací, kteří se ujali dítěte v Anglii proto, aby získali pracovní sílu do domácnosti. A někteří vůbec neuměli s dětmi zacházet, nebo si s nimi nerozuměli... Ale to byly výjimky, ve většině případů se dětí ujali dobří lidé.
Winton pracoval na burze, byl to byznysmen tělem i duší. Věděl, že při dobročinnosti je třeba používat stejné triky jako v obchodě. Základní pravidlo obchodu zní: Když chceš něco prodat, musíš to správně nabídnout. Musíš tomu udělat reklamu.
A tak i on dělal „reklamu“ dětem, kterým chtěl najít nový domov. Proto nechal vytisknout kartičky s jejich podobiznami. Ukázalo se, že to byl geniální tah. Když se zeptáte lidí, jestli by neadoptovali dítě z Čech, tak asi moc nepochodíte. Když se jich však zeptáte, jestli by si nevzali nějaké konkrétní dítě z kartiček, tak se aspoň na ně podívají. A možná je ten obrázek děvčátka nebo chlapce chytne za srdce…
Když si adoptivní rodiče vybrali dítě, Winton ho pak z kartiček jednoduše vyškrtl nebo napsal „placed“, což znamenalo, že dítě je již umístěno. Kartičky samozřejmě pak dále používal, putovaly od rodiny k rodině. Byl to skvělý systém v době, kdy neexistovaly faxy a nedalo se kopírovat.
Když jsem tyhle kartičky po mnoha letech držel v rukou, šel mi mráz po zádech. Na některé kartičce byly zaškrtnuté dvě děti, na jiné tři, na další jedno a pak tam byla spousta kartiček, kde nebylo zaškrtnuté ani jedno jméno. Moc dobře jsem věděl, že ty nezaškrtnuté děti prostě měly smůlu. Při téhle loterii života nebyly vybrány a zahynuly...
Proč bylo vybráno tohle dítě a ne tohle? Říkal jsem si a přemýšlel o tom, jaká existuje na světě nespravedlnost, jak může být život nesmyslně krutý.
Když jsem o tom pak mluvil s Nicholasem Wintonem, tak mi řekl, že o tomhle neměl čas přemýšlet. Věděl, že bojuje s časem, že se jedná o každý den a útlocitnost si prostě nemohl dovolit. Na rozdíl od mnoha ostatních věděl, že válka je na spadnutí.
Součástí knihy výstřižků jsou i telegramy. Dokazují, jak obtížné bylo vypravit vlak z pražského Wilsonova nádraží. Vždy na poslední chvíli něco scházelo. Buď doklady nebo peníze a vlak nemohl odjet. V telegramu z 12. března 1939 se píše: „Urgentní, pro pana Wintona: Transport pozastaven. Odjede asi v úterý.“
A pak za dva dny, 14. března, přichází vítězný telegram: „Pro Wintonův štáb v Londýně: Blahopřejeme. Chadwick Warriner.“ Ta zpráva je přímo historická. Ten den byl totiž vypraven první vlak s dětmi do Anglie. Jenom několik hodin před německou okupací Čech. Byl to po švédské epizodě velký Wintonův triumf a potvrzení, že silou vůle a přesvědčením se dá dokázat nemožné.
