I když vlády Velké Británie a Francie věřily, že Hitler dodrží dohody přijaté v Mnichově, začaly si trpce uvědomovat, že pro Hitlera je smlouva jen cár papíru a v expanzivní politice bude pokračovat. V Německu v noci z 9. na 10. listopad 1938 proběhl velký protižidovský pogrom. Bylo vypáleno nebo jinak zničeno 267 synagog a vydrancováno 7 500 židovských obchodů. 30 000 Židů bylo zatčeno Gestapem. Sami nacisté tuto noc označili za noc „křišťálovou“. Bylo jasné, že s Hitlerem se nedá dohodnout a že nakonec dojde k válce. Mnoho Britů cítilo vzhledem k tomuto vývoji hluboké zděšení a stud. Britské organizace, noviny a část veřejnosti vyvinuly tlak na vládu, aby jako signatář mnichovské dohody převzala morální odpovědnost za uprchlíky z Československa. Dne 26. října 1938 vznikl v Londýně soukromý pomocný výbor British Committee for Refugees from Czechoslovakia.
Jeho úlohou byla pomoc při vystěhování uprchlíků z Československa. Výbor se snažil dostat do bezpečí ty, kteří byli na Hitlerově černé listině, a těmi byli hlavně dospělí političtí uprchlíci z pohraničí, z Německa a Rakouska. Britský výbor se v následujících měsících stal pro uprchlíky v Praze ústřední pomocnou organizací. Největší podíl na tom měla čtyřiatřicetiletá Britka Doreen Warrinerová, která v listopadu 1938 převzala pražskou kancelář výboru, již vedla do dubna 1939. S organizací spolupracoval také přítel Nicholase Wintona, Martin Blake, s nímž chtěl Winton jet lyžovat do Švýcarska. Ten ho však zavolal z Prahy a doporučil mu, aby místo lyžování se přijel podívat, co se děje v Československu. Winton vzpomíná: „Nejdřív ze všeho jsem prošel utečenecké tábory poblíž Prahy, kde byli utečenci ze Sudet. Podmínky tam byly hrozné, lidé žili v nevytopených místnostech, neměli dost jídla, prostě to tam bylo zoufalé. Navíc ti lidé dobře věděli, co jim hrozí. Jak by se však mohli zachránit? Co by měli dělat? Kam by měli jít? Byli prostě v pasti.“Winton získal seznam nejohroženějších dětí, které bylo nutné dostat co nejdřív do bezpečí. Řekl, že zjistí, jaké jsou možnosti, aby je přijala jeho rodná Británie. A tak zašel na Britské ministerstvo vnitra (Home Office) a dozvěděl se, že už 15. listopadu, to znamená 5 dní po událostech Křišťálové noci delegace britských židovských organizací navštívila britského ministerského předsedu Nevilla Chamberlaina. Žádali, že když není možné přijmout kompletní ohrožené židovské rodiny z Německa a Rakouska, aby britská vláda aspoň dočasně povolila vstup dětem z těchto oblastí. Vláda, uvědomujíce si, že politika ústupků vůči Hitlerovi vedla k humanitární katastrofě, se nakonec rozhodla, že Británie přijme ohrožené děti bez rodičů do věku sedmnácti let. Rodiče ne, protože se britská vláda obávala, že by v době ekonomické krize zabírali pracovní místa britským nezaměstnaným. Dokonce na akci vyčlenila finanční prostředky. Bývalý ministerský předseda lord Stanley Baldwin měl dojemný rozhlasový projev, ve kterém vyzval britské občany, aby finančně podpořili tuto iniciativu. Britští humanitární pracovníci odjeli do Německa a Rakouska a spustili akci, která dostala později název „kindertransport“. První transport z Berlína do Londýna odjel 1. prosince, za ním následoval 10. prosince 1938 transport dětí z Vídně.
Jeho úlohou byla pomoc při vystěhování uprchlíků z Československa. Výbor se snažil dostat do bezpečí ty, kteří byli na Hitlerově černé listině, a těmi byli hlavně dospělí političtí uprchlíci z pohraničí, z Německa a Rakouska. Britský výbor se v následujících měsících stal pro uprchlíky v Praze ústřední pomocnou organizací. Největší podíl na tom měla čtyřiatřicetiletá Britka Doreen Warrinerová, která v listopadu 1938 převzala pražskou kancelář výboru, již vedla do dubna 1939. S organizací spolupracoval také přítel Nicholase Wintona, Martin Blake, s nímž chtěl Winton jet lyžovat do Švýcarska. Ten ho však zavolal z Prahy a doporučil mu, aby místo lyžování se přijel podívat, co se děje v Československu. Winton vzpomíná: „Nejdřív ze všeho jsem prošel utečenecké tábory poblíž Prahy, kde byli utečenci ze Sudet. Podmínky tam byly hrozné, lidé žili v nevytopených místnostech, neměli dost jídla, prostě to tam bylo zoufalé. Navíc ti lidé dobře věděli, co jim hrozí. Jak by se však mohli zachránit? Co by měli dělat? Kam by měli jít? Byli prostě v pasti.“Winton získal seznam nejohroženějších dětí, které bylo nutné dostat co nejdřív do bezpečí. Řekl, že zjistí, jaké jsou možnosti, aby je přijala jeho rodná Británie. A tak zašel na Britské ministerstvo vnitra (Home Office) a dozvěděl se, že už 15. listopadu, to znamená 5 dní po událostech Křišťálové noci delegace britských židovských organizací navštívila britského ministerského předsedu Nevilla Chamberlaina. Žádali, že když není možné přijmout kompletní ohrožené židovské rodiny z Německa a Rakouska, aby britská vláda aspoň dočasně povolila vstup dětem z těchto oblastí. Vláda, uvědomujíce si, že politika ústupků vůči Hitlerovi vedla k humanitární katastrofě, se nakonec rozhodla, že Británie přijme ohrožené děti bez rodičů do věku sedmnácti let. Rodiče ne, protože se britská vláda obávala, že by v době ekonomické krize zabírali pracovní místa britským nezaměstnaným. Dokonce na akci vyčlenila finanční prostředky. Bývalý ministerský předseda lord Stanley Baldwin měl dojemný rozhlasový projev, ve kterém vyzval britské občany, aby finančně podpořili tuto iniciativu. Britští humanitární pracovníci odjeli do Německa a Rakouska a spustili akci, která dostala později název „kindertransport“. První transport z Berlína do Londýna odjel 1. prosince, za ním následoval 10. prosince 1938 transport dětí z Vídně.
Winton se na ministerstvu vnitra dozvěděl, že Británie by byla ochotna přijmout i děti z Československa. Ministerstvo však na to už nemělo žádné finanční fondy a ani placené humanitární pracovníky, jak tomu bylo u dětí z Rakouska a Německa. A tak podmínky byly velmi těžko splnitelné. Za každé dítě z Československa bylo totiž třeba složit garanci 50 liber (dnes asi 50 000 českých korun) na náklady, spojené s návratem dětí domů. Winton také musel obstarat pro každé dítě potvrzení adoptivních rodičů nebo nějaké organizace, že se o dítě postarají až do věku osmnácti let. To bylo složité, ale Winton se pustil do práce. V Praze potkal Trevora Chadwicka, učitele ze Swanage v Dorsetu, který se ujal dvou chlapců z utečeneckého tábora u Prahy. Matka Trevora Chadwicka dodala garanci ještě pro jedno dítě, a tak si vybrali ještě české děvčátko, z něhož vyrostla známá básnířka Gerda Mayer.
Trevor byl pro věc velmi zapálený a s Wintonem se dohodl, že když se mu podaří získat povolení pro vstup dětí z Československa do Británie, on se do Prahy vrátí a bude vést pražskou část organizace. Bude mít na starosti vypravování vlaků, prostě celou organizaci transportů z Prahy. Je důležité si uvědomit, že za záchranou dětí z Československa nestál pouze Nicholas Winton, ale celá řada dobrovolníků z Británie a z Čech. Hráli klíčovou úlohu.
Trevor byl pro věc velmi zapálený a s Wintonem se dohodl, že když se mu podaří získat povolení pro vstup dětí z Československa do Británie, on se do Prahy vrátí a bude vést pražskou část organizace. Bude mít na starosti vypravování vlaků, prostě celou organizaci transportů z Prahy. Je důležité si uvědomit, že za záchranou dětí z Československa nestál pouze Nicholas Winton, ale celá řada dobrovolníků z Británie a z Čech. Hráli klíčovou úlohu.
