se narodila v Praze v roce 1932 v nábožensky i národnostně smíšené rodině - otec byl československý žid a maminka, křesťanka, pocházela z Vídně. Otec, chemický inženýr, vlastnil závod na výrobu zubotechnických přípravků, maminka se starala o domácnost a výchovu tří dcer. Rodina byla dobře finančně zabezpečena a často cestovala. Na jaře roku 1939 vycestoval otec do Anglie, aby tam založil pobočku své firmy. Matce se pak podařilo vyslat do Anglie také všechny tři dcery, a to v červenci 1939 vlaky, jejichž odjezd z Československa organizoval Nicholas Winton. Později do Anglie odjela i matka a zařídila přestěhování celé domácnosti.
Zuzana Marešová strávila v Anglii dva roky u pěstounské rodiny v Cornwallu, později žila spolu s rodiči v Londýně a ve Walesu, nějakou dobu studovala v internátní škole. Otec v Anglii pracoval v chemickém průmyslu a byl dobrovolníkem domobrany. V roce 1945 se celá rodina kromě nejstarší dcery, která vstoupila do americké armády a působila v Německu, vrátila do Československa. V roce 1948 zvažovali emigraci do Rakouska. V 50. letech byl otec paní Marešové na jeden rok uvězněn. V roce 1968 zvažovala paní Marešová emigraci, zůstala však v Československu. Kvůli emigraci své dcery a návštěvám ze zahraničí byla v 80. letech několikrát vyslýchána StB a přemlouvána ke spolupráci. Paní Zuzana Marešová žije v Praze.
Průvodce
Paní Zuzanu Marešovou vnímám již delší čas, jako ženu se s velkým srdcem, vždy ochotnou setkat se se žáky, studenty, mladými lidmi a vyprávět jim svůj příběh záchrany Nicholasem Wintonem.Mapování jejího příběhu začalo setkáním dvou přítelkyň po delší době – Olgy Mandové, profesorky Gymnázia a Janky Halukové , koordinátorky projektu „Příběhy z vašich regionů“. Paní profesorka se svými studenty připravovala exkurzi dvou ročníků koncem října do Osvětimi. Nabídku spolupráce na projektu přijala a okamžitě navrhla možnost zapojení se do něj pro studenty z 2. E třídy. Plánovaly jsme setkání původně s jiným „Wintonovým dítětem „ - paní Hanou Franklovou, která bydlela nedaleko gymnázia, bohužel dozvěděli jsme se smutnou zprávu, že paní Hana nedávno zemřela. O to důležitější se zdálo kontaktovat další z dětí z Wintonových vlaků – paní Zuzanou Marešovou, která bydlí v Praze a také z Prahy pochází. Ale bylo zde i spojení s gymnáziem Na Vítězné plání. Paní Zuzana nám sdělila, že na tomto gymnáziu maturovala její starší dcera Zuzana, v té době to bylo Reálné gymnázium s rozšířeným vyučováním jazyků – Zuzka se naučila francouzsky a díky školní brigádě si vydělala i na vysněnou cestu do Paříže.
Na začátku besedy paní profesorka Mandová představila hosty – paní Zuzanu Marešovou, zachráněné Wintonovo dítě, Matěje Mináče- režiséra filmů o N. Wintonovi a Janku Halukovou, která má na starosti vzdělávací projekty ve Spolku Nicholase Wintona.
J. Haluková přiblížila studentům samotný projekt Příběhy z vašich regionů, promluvila i o předchozích projektech, kterých výsledkem byly i různé publikace např. Loterie života, či Řetěz dobra. Zaujali už jejich názvy.
Režisér Matěj Mináč, autor hraných dokumentů Síla lidskosti, celovečerního filmu Všichni moji blízcí, i dalšího hraného dokumentu Nickyho rodina, nám vyprávěl, k čemu všemu inspiroval Wintonův příběh dnešní mladé lidi a jak vznikla kniha Řetěz dobra.
No a pak se už pustila do vyprávění svého příběhu paní Zuzana. Věnovala se zejména životu v Anglii v pěstounské rodině, ale později i životu v emigraci spolu s rodiči.
Líčila svoje dětské nejsilnější zážitky z bombardování Londýna i jednotlivé vzpomínky, např. na pozorování letecké bitvy s tatínkem na střeše domu, kde bydleli, místo toho, aby se schovali v krytu. Kluky zajímalii detaily z bitvy včetně přesného názvu letadel a zejména bombardérů. Připomněla i své předválečné roky, když s rodiči jezdili do zahraničí. Vzpomínky se postupně vynořovali na nabalovali na vyprávění, jako sněhová koule.
Líčení osudu sester Marešových (byli tři…) před válkou a pak i po ní – bylo skutečně hodně autentické a zajímavé, místy až neuvěřitelné, jaké příhody sestry prožili, „díky“ válečné emigraci v Anglii.
Žel doba normalizace a totality přinesla do života sester tragédii. Starší sestra trpěla nemocí, při které musela být napojena na dýchací přístroje. Bohužel došlo k dopravní nehodě prominentního komunistického herce a sestru kvůli němu z přístrojů odpojili, ona pak toto odpojení nepřežila. Po dobu vyprávění si prohlédli studenti dobové rodinné fotografie a vzdělávací publikace o Wintonovi a jeho dětech. Většina z nich viděla už film Síla lidskosti.
Paní Zuzana fascinovala znovu a znovu svými historkami – např. i líčením, jak se v roce 1968 vraceli z dovolené a zůstali ve Vídni, s rozhodnutím v emigraci, kde čekali i na dramatický příjezd své druhé dcery. Nakonec se, ale vrátili zpátky do Prahy. Mluvila, i o veselejších příbězích např. o svém rozhodnutí stát se automobilovou závodnicí a dotáhla to i na vítězství v závodech do vrchu.
Paní profesorka Mandová pak zrekapitulovala možnosti pátrání po příběhu paní Zuzany ve třech životních etapách – před odjezdem Wintovým vlakem do Anglie, etapa v emigraci a pak život v Československu po návratu, v těžkých padesátých letech až do současnosti. Zuzana Marešová nabídla setkání nad fotografiemi a knihami i jejím příběhem, u ní doma ve velkém obývacím pokoji s možností podrobnějšího vyprávění. Jak sama konstatovala – moc si z těch prvních dvou životních etap jako dítě nepamatovala, ale při těchto besedách a vyprávění, se ji najednou vynořují další nové vzpomínky a jejich zachycení formou orální historie skutečně přinese zajímavý materiál pro další studenty a mladé lidi, abychom „neztráceli svoji historickou paměť“.
Studenti pak vytvořili pátrací skupinu ve složení: Svobodová, Krejčířiková, Cézarová, Doubová. Připravili jsi pro paní Zuzanu celý okruh otázek. Návštěvu u paní Marešové však museli kvůli jejímu zdravotnímu stavu odložit a vypravili se za ní do Košíř až 15. 12. 2014. Zatím jsou zpracovány základní fakty z jejího života a po návštěvě u ní doma bude její příběh v novém roce pokračovat… Okruhy otázek pro paní Zuzanu Marešovou
1. dětství: kam chodila do školky, školy, kde bydlela, zájmy, kamarádi, dětské hry - jaké
2. jak vnímala začátek války, respektive již třicátá léta; mluvili rodiče o politických událostech před dětmi?
3. upřesnit válečná léta tj. život v Anglii a následné osudy jednotlivých členů rodiny (s jakými pocity odjížděla do Anglie); upřesnit styk s rodiči; jaké tradice včetně jídel se jí jako dítěti líbily, co praktikuje dodnes
4. paní Marešová se vrátila do ČSR, proč a jak se začlenila do společnosti; jistě řada jejích kamarádek nežila nebo zůstala v zahraničí;
5. Jak vnímala události po válce, hlavně v roce 1948
6. Další osud paní Marešové spojený s rokem 1968 a s následným obdobím normalizace
7. Jaké pocity přinesl revoluční rok 1989
8. Ještě k faktu, kdy se paní Marešová dozvěděla, že patří k Winton. dětem: tj. co si myslela o pozvánce do Švédska, proč pozvání přijala Jak se dozvěděl pan Winton o jejich rodině, respektive o dětech; všechny tři sestry patřily mezi Wintonovy děti? Udržovala paní Marešová kontakt s adoptivní rodinou? Má nějaké přátelské vazby na potomky adoptivních rodičů?
9. Otázky plánované emigrace, která nevyšla - upřesnit údaje
10. Jaké má paní Marešová zájmy, které přetrvávají z dětství
11. Po dosti bouřlivém životním příběhu, řekněte, prosím: jaké jsou nejdůležitější lidské hodnoty a jak se díváte na další vývoj naší země, respektive Evropy či světa. Co si člověk nikdy nemá nechat vzít, ať je dítětem nebo starším člověkem.
Příběh a osudu Zuzany Marešové z Prahy
Rodina a život před válkouZuzana Marešová, rozená Spitzerová, se narodila jako nejmladší ze tří dcer v rodině smíšené národnostně i nábožensky. Otec, žid, pocházel z Ostravy, jeho rodiče však žili ve Vídni, kde se seznámil s matkou, Rakušankou katolického vyznání. Otec byl inženýr-chemik a zabýval se výrobou stomatologického materiálu: „Tatínek měl známou firmu na výrobu
Odjezd do Anglie Wintonovým vlakem
Paní Marešová, v roce 1939 sedmileté dítě, přesně nemohla znát okolnosti svého odjezdu do Anglie ani způsob, jak se mamince podařilo všechny tři dcery vyslat pryč z Československa. „Já mám z té doby jen matnou vzpomínku, že jsme měly někam jet a maminka mi ukazovala knížku, kde byly krásné obrázky květin. Říkala: ‚Víš, tam budou takové květiny, jako jsou tady namalované.‘“ Otec byl od jara či léta 1939 v Anglii, kde zakládal „v předtuše, že se něco stane,“ pobočku své firmy, výjezd z Československa organizovala z Prahy maminka sama.
Příjezd do Anglie
Po příjezdu na londýnské nádraží byly sestry rozděleny – nejstarší, patnáctiletá Lily studovala internátní zdravotní školu, prostřední, jedenáctiletá Dita nastoupila do československé střední internátní školy v Anglii a nejmladší Zuzany se ujala aristokratická rodina, která žila v Cornwallu. Paní Marešová si vybavuje cestu vlakem z Londýna do
Náhradní rodina
Zmiňovaná velice bohatá aristokratická rodina přijala dívku ze země okupované nacisty proto, aby se také zapojila do pomoci ve válce. V rodině vyrůstala stejně stará dcera Elisabeth, ale rodina nepřijala malou Zuzanu nijak vřele, paní Marešová to vysvětluje nepřekonatelnými třídními rozdíly mezi anglickými aristokraty a dívkou z ciziny. Materiálně u této rodiny rozhodně nestrádala, jídla byl dostatek, děti žily ve vlastním domě, měla vlastního koně a chodila do školy, ale rodinné prostředí bylo citově chladné a uzavřené.
Velice rychle se naučila anglicky: „To šlo hrozně rychle. Tam nebyl nikdo, kdo by mluvil jinak. V tom věku se dítě učí hrozně rychle. Máma mě přijela navštívit asi po pěti měsících a já jsem se s ní už nedomluvila, ani česky, ani německy. Já už jsem pak nemluvila ani česky, proto mě rodiče nakonec poslali do československého internátu.“
V aristokratické rodině strávila paní Marešová dva a půl roku. Byla to tvrdá škola života, chladná výchova zanechala v dětské duši v důležitých letech silné stopy a odcizení, především od matky, pociťovala paní Marešová až do dospělosti. „Bohužel ta doba poznamenala můj rodinný život. Odcizila jsem se rodičům.“
V roce 1941 začala žít opět s rodiči, kteří mezitím získali v Anglii pořádné zaměstnání i byt – dosud mohli jakožto utečenci vykonávat pouze pomocná zaměstnání a žili v podnájmu. Později dostali rodiče formální statut uprchlíka a s ním možnost lepšího zaměstnání. Tatínek pracoval jako chemik ve válečném průmyslu, žili nejdříve v Londýně, od roku 1943 ve Walesu a v Cardiffu, ke konci války se vrátili zpět do Londýna. Od roku 1944 navštěvovala Zuzana Marešová československou internátní školu založenou exilovou vládou v Breconshire. „Škola byla zřízena v hotelu Abernant Hotel v Breconshire ve Walesu. Internát vedl voják jménem Havlíček. … Jednou se přes školu vracely britské bombardéry z náletu nad Evropou, jeden nedoletěl a přímo před hotelem spadl.“
Za války byl otec členem dobrovolných protipožárních hlídek, takzvaných air-raid warden, které organizovaly přesun do krytů, odklízely sutě po náletech, vozily raněné atd. Za svého pobytu v Anglii zažila paní Marešová tzv. blitzkrieg i nálety raket V1 a V2 na Londýn. Tenkrát musel mít každý na zahradě kryt, my jsme ho měli, a vedle sousedi dostali zásah přímo na ten kryt a zahynuli. Od té doby nás máma vždycky vytáhla a při náletu jsme spali v obýváku pod pianem. Při blitzkriegu byl každou půlhodinu nálet. To bylo hrozně intenzivní.“ Paní Marešová vzpomíná, jak s tatínkem sledovali ze střechy domu, kde bydleli, letecké bitvy spitfirů a bombardérů, dokud jim to maminka nezakázala: „Táta mě vzal vždycky na střechu a sledovali jsme, jak bojovala letadla. Vždycky letěl těžký bombardér a lehčí anglické spitfiry se na něj spustily jako vosy. Pak bylo vidět, jak něco hoří, i padáky jsme viděli. Po obloze jezdily světlomety, a když se jim podařilo dostat německé letadlo na světlo, tak se okamžitě přidaly další, aby se dostaly do kříže, a pak na ně útočily spitfiry. … Tak na tohle mě bral táta, než mu to máma zatrhla.“
Po skončení války – návrat domů
Po skončení války vstoupila nejstarší sestra Lily do americké armády a působila v Německu v americké zóně. Otec byl přednostně repatriován do Československa v létě 1945 – pomáhal zakládat chemičku v Neratovicích – a v listopadu 1945 se do Prahy vrátila Zuzana s maminkou a prostřední sestrou Ditou. Návrat po šesti letech nebyl jednoduchý – v roce 1939 odjížděla Zuzana Marešová jako sedmileté dítě a do Prahy se vracela 13letá dívka, která mluvila lépe anglicky než česky. Rodinu čekaly ještě horší časy po nástupu komunistů k moci: jednak bylo rodině Spitzerových vyčítáno, že přežila válku na Západě, maminka byla navíc Rakušanka a nejstarší sestra sloužila v Německu v americké armádě. „Pořád nám vyčítali, že jsme válku strávili na Západě. Dokonce jsme slyšeli: Jiní umírali v koncentráku, a vy jste přežili, vy jste tomu utekli.“
Po únoru 1948 zvažovala rodina emigraci, příbuzní žili v Rakousku, ale nakonec se rozhodli zůstat v Československu – kvůli nejmladší dceři. „Já jsem se zatvrdila a řekla, že nikam nejedu, že se chci vdávat.“ V 50. letech byl otec odsouzen k jednomu roku vězení – řekl jakousi nesprávnou věc v nesprávnou dobu a byl odsouzen za podvracení republiky. „Táta řekl svůj názor, ať byl kdekoli a kdykoli, a měl z toho velké nepříjemnosti.
Tady byla po roce 1948 nálada jednou proizraelská, pak protiizraelská a on se vyjádřil v té době obráceně. Protože komunisti už byli připravení dosadit na jeho místo hlavního inženýra, tak ho zavřeli. Bylo to v roce 1951. Ze soudu mi šel mráz po zádech. Pak ho zavřeli do Ilavy.“ Po návratu z vězení se otec uzavřel, přestal vnímat politickou realitu, věnoval se práci a rodině: „Jako kdyby to tam z něj vytloukli. Už se k ničemu nevyjadřoval. Dával si velice dobrý pozor.“
50. léta v Československu
Začátkem 50. let se Zuzana Marešová vdala a postupně se jí narodily dvě dcery. Pracovala v Československých aeroliniích, kde mohla uplatnit své jazykové znalosti, později však o toto zaměstnání přišla kvůli otcovu uvěznění. Stejně tak byly propuštěny ze zaměstnání starší sestry, které pracovaly v podniku zahraničního obchodu, a později se živily jako prodavačky, než se zase vypracovaly na adekvátní místa. Nejstarší sestra v roce 1967 emigrovala do Spojených států.
Dramatický rok 1968
Velmi dramatické momenty zažila paní Marešová v roce 1968: Po maturitě odjela starší dcera na letní zemědělskou brigádu do Francie a paní Marešová s manželem a mladší, pětiletou dcerou na prázdniny do Bulharska, kde je zastihl 21. srpen 1968. Odjeli k příbuzným do Vídně, kde se měli rozhodnout, co podniknout dál – manžel se vypravil do Prahy, aby zjistil situaci. Mezitím přišla zpráva o smrti starší dcery ve Švýcarsku, která se po několika dnech naštěstí ukázala jako falešná, přesto přišla paní Marešová následkem traumatu o dítě, které čekala. Rodina se přikláněla k rozhodnutí emigrovat, bylo však třeba spojit se s dcerou, která se měla vracet z Francie a o situaci v Praze a o tom, že rodiče jsou ve Vídni a že se nesmí vrátit sama do Prahy, nevěděla. Do Prahy se na průzkumnou návštěvu vypravil manžel paní Marešové, ale k rozhodnutí, zda se vrátit do Československa nebo emigrovat, jeho návštěva nepřispěla. Nakonec se celá rodina komplikovaně setkala ve Vídni, a byť se původně rozhodli k emigraci, mladší dcera náhle onemocněla a nakonec se vrátili do Prahy. „My jsme s dcerou byly rády, že jedeme domů. Na hranicích nás však vítali sovětští vojáci. Pak začala takzvaná normalizace.“ Rozhodnutí zůstat v Československu po roce 1968 paní Marešová nelituje, byť neměla v komunistickém prostředí nikdy jednoduchou pozici. „Nevím, jestli toho lituju. S touhle zemí jsem spojená pupeční šňůrou. Chtěla jsem domů a řekla jsem si, že tady budu spokojená. Ovšem byly doby během těch čtyřiceti let komunismu, kdy jsem si říkala, proč jsem sem jezdila.“
Výslechy na ŠTB
Řada příbuzných paní Marešové žila v zahraničí, do ciziny emigrovala její sestra a později, v roce 1984 i její mladší dcera. Navíc se paní Marešová domluvila výborně anglicky, německy a francouzsky a setkávala se i v Praze se zahraničními návštěvami. „Kamarád mého muže mě jednou poprosil, že mu přijede návštěva manželů z Indie a jestli bych paní vzala trošku po Praze. Tak jsem to udělala. Pak za týden jsem byla na Bartolomějský. Čtyři chlapi dokola. A teď to jelo… Trvalo to dvě hodiny, než jsme se dostali na to, že jde o tu ženskou. Já jsem se tak rozčílila: ‚Copak jste se na to nemohli rovnou zeptat?‘ A oni: ‚Nebyly jste náhodou někde u nějakého letiště? Víte vůbec, kdo to je?‘ Říkali, že to byla manželka indického guvernéra. Já na to: ‚To mi ani neřekla.‘ Pak po mně chtěli, abych hlídala toho kamaráda a abych jim podávala zprávy. Ti mě uháněli pořád o nějakou spolupráci. Slibovali mi, že mě dostanou do British Airways, pak už jsem nevěděla, jak se jich mám zbavit. Dávali mi papír, že o tom nesmím nikde mluvit. Tak jsem jim říkala: ‚Já za sebe neručím, jsem ukecaná, když se rozjedu, tak mluvím, mohla bych něco říct. Radši se mnou nepočítejte.‘ Ale dali mi pak pokoj.“
Kdo byl můj zachránce ?
Počátkem 90. let se Zuzana Marešová dozvěděla, že patří mezi děti vyslané do Anglie v rámci záchranných transportů organizovaných Nicholasem Wintonem. Do té doby nevěděla, jak se jí a sestrám podařilo vycestovat, ani rodiče, ani starší sestry o okolnostech odjezdu nemluvili ani za války, ani po válce. Od té doby se účastní přednášek, setkání s Nicholasem Wintonem, účinkovala ve filmech Mateje Mináče a na
Wintonování v Pardubicích
Ve středu 7. května proběhla dosud největší petiční akce v obchodním centru AFI Palace Pardubice. Ve spolupráci právě s již jmenovaným obchodním centrem se nám podařilo sesbírat velké množství podpisů. Po celou dobu trvání probíhala také beseda se Zuzanou Marešovou, jednou ze zachráněných “Wintonových dětí”, celá atmosféra byla poté doplněna pěveckým vystoupením chlapeckého sboru “Bonifantes,” který vystupuje po celém světě.
Již v brzkých ranních hodinách se skupinka studentů ve složení Tomislav Procházka, Vlastimil Kotrbatý, Kristýna Šmerdová, Eliška Horníčková, Adéla Janovská, Jan Ferbr, Martin Jeřábek a Jakub Kunčák vydala do Pardubic, kde se uskutečnila petiční akce pro nominaci sira Nicholase Wintona na Nobelovu cenu míru. Ihned po příjezdu začaly rozsáhlé přípravy na nadcházející besedu/koncert. Zatímco mladší studenti pomáhali s výzdobou přístupové haly obchodního centra, starší studenti pomáhali s přípravou samotné plochy pódia, kde následně probíhala beseda s paní Marešovou a vystoupení sboru Bonifantes. Připraveny byly také obrazovky, na kterých se objevovaly střídavě ústřižky filmu “Nickyho rodina” režiséra Mateje Mináče, ale také video vytvořené naší studentskou iniciativou.
Představení začalo a studenti se rozptýlili po chodbách obchodního centra. Netrvalo dlouho a sál se začal plnit návštěvníky, kteří si přišli poslechnout také přednášku paní Marešové, která svými příběhy dojala nejednoho posluchače. Petiční archy se plnily a lidé tleskali. “Atmosféra v sále byla vskutku nepopsatelná,” říká Jan Ferbr, člen petičního týmu. “Byla to vážně skvělá zkušenost, jen málokdy se vidí, aby se tolik lidí sešlo na takovéto besedě,” dodává Ferbr. Lidé nejen že pozorně poslouchali každé slovo, které na besedě zaznělo, s vřelostí také podepisovali petiční archy, které jim byly k dispozici jak u petičního stánku, umístěného naproti pódiu, tak i u studentů, kteří se pohybovali v prostorách centra.
Studenti, byť zaneprázněni, měli také možnost se aktivně ptát paní Marešové, která vyprávěla své příběhy z předválečného Československa, vzpomínaje na časy, kdy ji právě sir Nicholas Winton odvezl do Velké Británie. “Příběh to byl velice zajímavý, jsou to právě tyto příběhy, které nás utvrzují v tom, že si sir Nicholas Nobelovu cenu vážně zaslouží,“ říká Vlastimil Kotrbatý, místopředseda iniciativy. Aktivně se tedy nadále pokoušíme nominovat sira Nicholase na prestižní cenu, stále doufaje, že právě toto ocenění napomůže k rozšíření povědomí o činech nejen tohoto muže, ale i dalších, kteří napomáhali k záchraně mnoha dětí. Jsou to také příběhy rodičů, kteří poslali své děti na druhý konec Evropy do země, kterou neznali, a to s vědomím, že své potomky již pravděpodobně neuvidí. Je to také příběh mnoha britských rodin, které byly ochotny vzít tyto děti pod svá ochranná křídla. Příběh sira Nicholase zahrnuje mnohé další zajímavé příběhy, které si jistě zaslouží být známy po celém světě.
Narodila se se v pražských Dejvicích v roce 1932 jako třetí děvče do smíšené česko-rakouské rodiny. Měla dvě starší sestry, jmenovaly se Lilly a Dita. Tatínek pocházel z židovské rodiny žijící nejprve v Ostravě, později ve Vídni. Právě Vídeň se stala městem osudového setkání jejího otce s maminkou - Rakušankou katolického vyznání. Tatínek hodně cestoval, neboť vedl úspěšnou a v té době velmi známou firmu Gips Spitzer specializovanou na výrobu zubotechnických přípravků. Maminka nepracovala a věnovala se dětem. Byla si však vědoma, že neuměla dobře česky; s tatínkem a s dcerami mluvila německy, proto najala velmi milou vychovatelku slečnu Pólovou, která s děvčaty hovořila výhradně česky, četla jim nejprve české pohádky, později české klasiky. Zuzku zaujal především Jan Neruda a byla to právě jeho díla, která v ní vzbudila „češství“. Chodila také do české školky a následně školy. S maminkou pravidelně navštěvovala německou Státní operu, kde záhy hrála dětské role. Milovala to tam a společně s maminkou se učila dlouhé texty…
Po finanční stránce na tom byli jako rodina díky tatínkově prosperující firmě velmi dobře. Jezdili dvakrát do roka na dovolenou, v zimě do Rimini v Itálii a v létě do Starých Splavů, které pro Zuzku byly takovým druhým domovem. Měla tu kamarády, hlavně Marianu, se kterou si hrála od rána do večera. Prarodiče měli ve Vídni, a tak k nim jezdili téměř každou neděli na husu. Když byly velké svátky, tak rodina Spitzerových chodívala do vinohradské synagogy. Jednou do roka slavila židovský svátek Chanuku, svátek světel.
Okupace a válka
A jak to všechno pokračovalo? Paní Maršová nám začala vyprávět dlouhý dobrodružný příběh. A tak jsme úplně zapomněly, že sedíme u ní doma s jelly a pomerančovým džusem.
Bylo mi tenkrát 7 let, když to všechno začalo……psal se rok 1939. Bydleli jsme v Kolínské ulici čísla 7 na Vinohradech. Na ten byt se nedá zapomenout, byl totiž kousek od Orionky. Ta vůně čokolády se linula všude kolem. Maminka nás sem dokonce jednou vzala na exkurzi a to bylo něco! Mohla jsem ochutnat skoro všechno, co se v té době vyrábělo od barily až po arabesky. Měla jsem pak celou pusu od té výborné čokolády. Tatínek tehdy odjel do Anglie založit filiálku v Londýně, protože měl takovou „divnou“ předtuchu, že se tady bude něco dít.
Tatínek se nemýlil a také „to“ opravdu začalo: Pamatuji si přesně, jak jsem dne 15.března seděla na okenním parapetu v obývacím pokoji a pozorovala za sklem našeho okna dění na Vinohradské ulici. Valil se jí dlouhý šedý průvod lidí, který postupoval směrem k Václavskému náměstí. „Mami, kam jdou všichni ti lidé?“ zeptala jsem se německy. Maminka přistoupila k oknu, v očích měla ustaraný pohled. „Falls der Vater sah das.“
Jednou takhle v červenci nám maminka balila věci do kufrů. „Mami, proč všechny ty věci dáváš do kufru, my někam jedeme?“ Přistoupila ke knihovně, kterou jsme měli v obývacím pokoji, a vytáhla z ní jednu z knih: „Pojď se na něco podívat broučku!“ A ukázala mi knihu plnou krásných květin: „Víš, tam, kam jedete, budou takové květiny jako jsou tady namalované.“
Pak už si jen pamatuji, jak jsme šli na Wilsonovo nádraží, všude kolem byl šílený zmatek, plno rodičů a dětí; tolik dětí pohromadě jsem snad v životě neviděla. Maminka nám navlíkla na krk takovou cedulku, bylo tam vždy číslo a naše jméno. Pak se s námi rozloučila a já jsem nastoupila se sestrami do vlaku. Vlak byl plný dětí, nikde jsme neviděly žádného dospělého. Našly jsme si v kupé nějaká volná místa. Dívala jsem se z okna a viděla jsem maminku a všechny rodiče na peróně, jak pláčou. „Maminko, neplakej, vždyť se přece zase uvidíme!“ maminka se zmohla jen na „See you soon.“
Vlak nakonec odjel se zpožděním a důvodem jsem byla já. Mnoho si nepamatuji; vše mi musely převyprávět až moje sestry.: Po nástupu do vlaku jsem se jim někam ztratila, nejprve si myslely, že se schovávám. Maminka si všimla paniky v kupé a hned se obrátila o pomoc k uniformovaným mužům, kteří začali prohledávat vlak, celé W.n. i jeho okolí. Do hledaní se zapojila i maminka s tatínkem, kteří mne nakonec našli omámenou ve sklepním prostoru a bez identifikační cedulky.
Posadili mě zpět do kupé a já se postupně probírala z mdlobného stavu. Otevřela jsem pomalu oči a spatřila jsem proti sobě dívku se zapletenými copy, bylo ji asi tak stejně jako mně. Najednou mě ale upoutala cedulka, kterou měla na krku, bylo na ní jméno a to její jméno bylo stejné jako moje… Co to bylo za holčičku, proč mne našli omámenou ve sklepě a proč jsme byly na seznamech zapsány obě dvě vedle sebe, zůstane záhadou. Jedno ale vím, pokud by vlak odjel a nikdo si ničeho nevšiml, zcela určitě by mne, holčičku z Kolínské ulice, potkal úplně jiný osud.
Děti z vlaku byly poslány do rodin na venkov, aby nebyly vystaveny nebezpečí bombardování. Nás se sestrami rozdělily. Nejstarší patnáctiletá Lily šla studovat internátní zdravotní školu, jedenácti-letá Dita nastoupila na československou střední internátní školu. A mě se ujala velice bohatá aristokratická rodina Thomasových, která žila v Cornwallu a měla tři děti, dva chlapce a jednu dcerku Elisabeth, která byla asi tak stejně stará jako já. Na nádraží na mě čekal nějaký pán, zamával mi na pozdrav: „Hello, you must be Zuzana not?“ a již jsme byli na cestě k Thomasovým. Vzpomínám si, jak měl ten pán papír, na němž bylo na levé straně česky napsáno: „Máš hlad, máš žízeň, chceš na záchod?“ A napravo to bylo anglicky. Později jsem se dozvěděla, že mě Thomasovi přijali proto, aby se také zapojili do pomoci ve válce, heslo bylo „to do a bit for the war“. Rodina mě ale moc hezky nepřijala, protože aristokrati se obvykle řídili následujícím pravidlem. Nejdřív rodina, pak koně, psi, služebnictvo a nakonec cizinci. A já jsem byla ten cizinec. Aristokraté byli známi tím, že čím byli bohatší, tím byli chladnější. Říkalo se jim “psí čumáci“. Tahle rodina měla služebnictvo, psi, koně, prostě skoro všechno, nač si jen vzpomenete. Měla jsem v rodině svého vlastního koně, jmenoval se Robin a spolu s ním jsem poznávala krásu anglického venkova. Jejich dědeček Lord Thomas pracoval v parlamentu a také měl takový hezký zámeček. Trochu mě chápal, jak mi asi je, a snad proto mě častokrát brával na výlety. Jednou mě vzal dokonce i na Scilly Islands a vyprávěl mi historku o majáku, který kdysi dávno stál na těchto ostrovech. Domorodci ho prý pokaždé ke konci noci zhasli, aby připlouvající lodě ztroskotaly a oni se tak lehce zmocnili různého boží, které pak prodali.
U Thomasových doma platila pravidla, které platily v Thomasovic rodině. Na dokreslení přísných pořádků v rodině dodám i tento zážitek. Jednou v sobotu jsme měli k obědu maso, nějakého nadívaného bažanta; když jsem dojedla, všimla jsem si, že mi kousek masa uvázl mezi zuby, natáhla jsem se tedy pro párátko, co bylo na stole ve stojánku. Plesk! „What are you doing! Copak se to sluší Zuzko?, to je vrchol nevkusu, víckrát se jich nedotýkej.“ „Vždyť jsem si jen chtěla.. „Mlč a běž si hrát.“ Usoudila jsem, že bude lepší, když si někam vyjedu s Robinem, než abych poslouchala napomínání paní Thomasové, co se sluší a co se nemá. A tak jsem zamířila za Robinem, osedlala jsem si ho a vyrazili jsme na projížďku. Venku bylo krásně, vanul lehký vánek, který rozrážel teplý vzduch a ohýbal listy stromů. Na konci cesty jsem spatřila louku a tak jsem pobídla Robina a společně s ním jsme cválali rozkvetlou loukou. Vlasy mi vlály ve větru a měla jsem takový pocit jako nikdy předtím. Byla jsem daleko pryč od Thomasových a od rozmazlené Elisabeth. Když jsem se vrátila domů, utíkala jsem do pokoje, musela jsem dělat ještě úkoly do školy. Proběhla jsem kolem nevlastních rodičů, najednou jsem zaškobrtla a už jsem ležela na zemi a okamžitě se dostavila bolest. Neudržela jsem se a rozplakala. Zahlídla jsem, jak mě vzaly něčí ruce a ozval se hlas plný výčitek: „God! Copak se to sluší na anglickou dívku, aby takhle vyváděla? To stačí! Už nebreč! Utři si slzy!“ A jak jsem byla navyklá, pořádně jsem to všechno vylíčila svému kapesníku. „What are you doing? Anglická dívka přece hlasitě nesmrká.“ „I´m sorry, Madam.“
Oni nebyli zlí, prostě se jen chovali, jak byli po staletí naučení.
Večer jsem si šla lehnout, četla jsem si dlouho do noci, všichni už spali nebo jsem se mýlila? Najednou jsem uslyšela něčí kroky, byly tiché a opatrné, pomalu jsem se vykradla za tím neznámým. Spatřila jsem, jak se něco mihlo do ložnice Thomasových. Pomalu jsem nahlédla dovnitř a s velkým překvapením jsem zahlédla Elisabeth, jak krade svému otci z nočního stolku drobné. Elisabeth mě zahlédla a přiložila si prst k ústům. Tak jsem se radši odebrala do postele a šla spát.
Probudila jsem se do krásného rána, slunce už svítilo a z kuchyně se linula nasládlá vůně. Umyla jsem se a šla dolů. Na stole byly toasty, fazolky v omáčce, pomerančový džus a spousta dalších lahůdek. Vybrala jsem si jeden opečený toast a namazala jsem si ho svým oblíbencem, pomerančovým džemem a zakousla jsem se. „Ehm, Zuzka, nechtěla bys s námi dneska odpoledne jít do cukrárny?“ Zeptala se mě Elisabeth. „A vědí to vaši?“ „Tak jdeš nebo ne?“ „Jdu.“
Po obědě jsme se vydali do cukrárny, otevřeli jsme dveře cukrárny a jakoby se nám otevřel nový svět, všude sladkosti, bylo jich tolik, že jsem neviděla na paní prodavačku. Bylo tu snad všechno, nač si jen vzpomenete. Pendreky, bonbóny, čokoládová fontána. Nemohla jsem si pomoct a ochutnala jsem tu sladkou hnědou hmotu, připomínalo mi to totiž vůni Orionky, vůni domova. „Would you like something?“ zeptala se nás prodavačka. „Yes“, ozvala se Elisabeth a začala ukazovat na různé věci všude kolem. Bratři jí s výběrem také pomáhali, nakonec jsme usoudili, že by nám to mohlo stačit. „It will be 1, 45 £.“ „But Elisabeth, tolik přece nemáme.“ Dívka se jen pousmála a z kapes vytáhla hromádku peněz. „You have a lot of money haha, to bude stačit, tady máš nazpátek.“ Nacpali jsme se pak tak, že jsme se jen ztěžka odváleli domů, ale byla to švanda a cestou jsme se smáli. Taková odpoledne se ještě mnohokrát opakovala a nám se moc líbila. Pak se ale přišlo na to, že panu Thomasovi mizí peníze a nakonec jsem to odnesla já.
Vánoce byly v Anglii celkem fajn. Jedla jsem však se služebnictvem. Stejně tak tomu bylo při narozeninách, svátcích a jiných oslavách.
Uběhlo asi pět měsíců, někdo zazvonil u domovních dveří. Sluha šel otevřít a k mému velikému překvapení to byla moje maminka, přijela na návštěvu. Utíkala jsem k ní a rozplakala se, měla jsem velikou radost, že ji zase vidím. Maminka mi řekla něco německy, ale ze mě nevypadlo ani jedno slovo. Tak maminka ještě něco zkusila česky, ale ani to se nepodařilo. S hrůzou jsem zjistila, že jsem zapomněla německy a dokonce i česky. Maminka se rozplakala, nemohla to přenést přes srdce, že se se mnou nedomluví. U Thomasových jsem strávila dva a třičtvrtě roku. Nakonec se později vyřešily i mé nedostatky.
V roce 1941 jsem opět začala žít s rodiči, kteří v Anglii získali zaměstnání i byt. Tatínek pracoval jako chemik ve válečném průmyslu, byl členem dobrovolných protipožárních hlídek takzvaných air-raid warden, které organizovaly přesun do krytů, odklízely sutě po náletech, vozily raněné atd. Bydleli jsme v Londýně, od roku 1943 ve Walesu, v Cardiffu. Rodiče mě v roce 1944 poslali do československé internátní školy zřízené exilovou vládou v Breconshire. Zde jsem se opět naučila česky. Ke konci války jsme se vrátili opět do Londýna.
Poslední válečné měsíce byly ve znamení kobercových náletů. Pamatuji si, jak nám maminka kupovala rukavice, abychom jimi házeli nevybuchlé bomby přes plot. Naštěstí jsme měli hned vedle domu pole, kde kvetl asparágus, takže se krásně a bezpečně odhazovalo. V tom období musel mít každý dům ještě na zahradě kryt. „Už to začalo, rychle do krytu!“ Volala maminka, seděli jsme v krytu a čekali, až to všechno přejde. Najednou se ozvala strašlivá rána. „Co to bylo?“ Zeptala se vyděšená Dita. Byla jsem z toho neobvyklého zvuku nervózní, byl tak blízko a znělo to, jako když vystřelí stovky vojáků najednou. Ještě hodinu jsme vyčkávali, pak jsme usoudili, že již můžeme ven. S hrůzou jsme zjistili, že sousedy zasáhla bomba přímo v krytu, nepřežil nikdo. Maminka tehdy usoudila, že bude lepší se schovat někde v domě, a tak jsme v době náletů byli všichni v obýváku pod pianem. V noci mne brával tatínek na střechu: „Zuzko, už to začalo, pojď.“ Vylezla jsem zpod peřiny a šla jsem za tatínkem na střechu. Byla to krásná podívaná, na nebi proti sobě bojovala znepřátelená letadla. Letěl vždycky těžký německý bombardér a lehčí anglické spitfiry se světlomety se na něj spustily jako vosy. „Podívej, to je něco a teď začal hořet tati, vidíš to?“ ,,Vidím!“ A pak nastoupily na řadu padáky, spouštěli se dolů jako neposedná peříčka. Pak jsme ale najednou uslyšeli kroky, někdo lezl k nám. „Kdo to může být, no maminka šla spát, to musí být nejspíš Lily.“ usoudili jsme. Ale Lily to nebyla. „Was ist das hier?“ Začala maminka, pak už ale spustila zhurta na tatínka. „Wie du dich das vorstellst, bist du Debil oder was?“ Tatínek dostal od maminky strašně vyhubováno a já jsem to taky odnesla. Dostali jsme doživotní zákaz střešního sledování, z mého a tatínkova pohledu té úžasné podívané. A aby toho ještě nebylo málo, na Londýn stříleli Němci nepilotované střely. Mělo to takový motor a světýlko, když jsme šli po ulici, dívali jsme se na oblohu, byla tam světýlka, to bylo dobré. Když ale světýlko zhaslo, položila se celá ulice. „Pojďte do krytů!“ Utíkali jsme s dětmi do metra, protože jsme viděli světýlko, jak se nepozorovaně blíží k nám. V metru byli všude dobrovolníci, vařil se tu čaj a rozdávali deky. Vždy jsem obdivovala Angličany, jak jsou stateční. Také jsme poslouchali v rádiu zprávy z domova a volání Prahy o pomoc, tatínek věděl, že vyhrajeme. Vyšla jsem ven, trochu se nadýchat čerstvého vzduchu a najednou jsem spatřila úplně černé nebe, to Američané letěli na Drážďany. Jen jim dejte! Jen jim dejte! Říkala jsem si a byla jsem na ně hrdá.
Po skončení války roku 1945 nastoupila Lily do americké armády a působila v Německu v americké zóně. Tatínek byl již v létě přednostně repatriován do Československa, pomáhal zakládat chemičku v Neratovicích. To bylo dobré, protože prestižní jméno jeho firmy se udrželo i po válce a mohli jsme z toho dál přežívat. Nakonec jsme se v listopadu vrátily i my, já, maminka a Dita.
Ze šťastného návratu domů jsme se však neradovali dlouho. Jakmile komunisté nastoupili k moci, nastaly nám časy horší než v Anglii. Vyčítali nám, že jsme přežili válku na Západě. Když jsme s maminkou nakupovaly, zaslechla jsem, jak někdo říká: „Jiní umírali v koncentráku, a vy jste přežili, vy jste tomu utekli.“ Mráz mi přeběhl po zádech, jak to někdo může takhle říct? Začala další etapa mého života, života dospělého člověka, života v míru, a přesto ve válce. (O tom bude příští moje vyprávění.)
