Průvodce:
Ben Abeles je jedním z předních amerických vědců, který vymyslel systém pohonu pro sondy Voyager a Cassini. Díky jeho vynálezu mohly fotografovat a natáčet nejvzdálenější planety naší sluneční soustavy. Ještě dnes některé sondy, které již opustily naši sluneční soustavu, nám stále posílají fotografie z nejvzdálenějších koutů vesmíru. Mně byl Ben již od první chvíle velmi blízký, protože má obrovský smysl pro humor. Ve filmu Nickyho rodina je zachycen jeho příběh z bombardování Londýna. Jako dospívající kluk měl plnou hlavu ani ne tak strachu z bomb, jako mladé dívky, která seděla vedle něj v protileteckém krytu. A byl nešťastný, když Němci přestali načas bombardovat město, protože pak neměl záminku setkat se se svou milou v krytu. Z toho je vidět, že i pekelné scény mohou být zdrojem úsměvných situací. Vzpomínky Bena v této knize mají ale vážnější tón.Proč mé jméno ne?
Pinkasova synagoga v Praze je věnována židovským obětem holocaustu z Čech a Moravy. Na zdech hlavní lodě a přilehlých částí je 77 297 jmen! Jak mé oči hledají mé rodiče, cítím, že jsem na obrovském hřbitově, procházím kolem hrobů mnoha jiných lidí. Nakonec je najdu: Abeles Arnošt: 17. IX. 1889 - 12. Vl. 1942 a Abelesová Selma: 20. Xl. 1891 - 12. Vl. 1942. A pak moje sestra Marie Winterová, kterou všichni nazývali Mutz a její muž Jan. Bylo jí 21 let a byla vdaná pouhých šest měsíců, když jí vzali život. Překonává mě žal. A pak, proč není mé jméno vedle jejich? Byl to zázrak anebo to byla jenom náhoda a štěstí, že jsem byl jeden z toho mála, co se zachránili? Byla to laskavost a zájem mnoha lidí ve Velké Británii, kteří otevřeli svá srdce a své domovy deseti tisícům židovských dětí z Německa, Rakouska a Československa, a také odvaha, obětavost a předvídavost našich rodičů, kteří nás dali docela neznámým lidem. Pro nás z Československa to byl Nicholas Winton, který se objevil v pravou chvíli, aby nás zachránil před blížící se zkázou.Ve třetím ročníku gymnázia v Praze jsem v pololetí propadal z několika předmětů a byl jsem blízko vyhazovu ze školy. Rodiče si lámali hlavu, co se mnou. Rozhodli se, že mě na konci školního roku přihlásí přihlásí na průmyslovku. Muselo to být pro ně bolestné rozhodnutí, jelikož děti ze střední třídy se obvykle stávaly právníky, doktory, nebo vykonávaly jiné vznešené profese.
Brzo ráno 15. března 1939 jsem slyšel neznámé hlasité hřmění, které přicházelo zvenku. Podíval jsem se z okna a viděl jsem stovky obrněných vozů, zaparkovaných podél Mezibranské ulice. Vzbudil jsem rodiče a pustil rádio. Slyšeli jsme prohlášení, naléhající na obyvatelstvo, aby zachovalo klid.
Jednoho dne mě rodiče překvapili otázkou: „Chtěl bys jet studovat do Anglie?“ Znělo mi to jako fantastický nápad. Na střední škole jsem to měl dost nahnuté, moc mě nelákalo stát se mechanikem, ale nakonec - nebyly anglické fotbalové týmy nejlepší na světě?
Přišel den mého odjezdu. Můj otec se mnou chodil sem a tam po nástupišti Wilsonova nádraží: „Nikdy nelži a nekraď, studuj pilně, čisti si zuby dvakrát denně, myj si nohy, vezmi si každý den čisté ponožky, udržuj ve svých věcech pořádek.“ Kýval jsem vzorně hlavou, ale v duchu jsem už byl ve vlaku, rychle jedoucím směrem k vzrušujícímu, novému světu. Děti dostaly povel k nástupu do vlaku. Přišla poslední uslzená objetí a polibky. Vlak se začal pomalu rozjíždět a moje rodina mi mávala na rozloučenou. Poslední letmý pohled na mou matku mi poskytl obraz její zkřivené tváře s proudem stékajících slz.
Můj život byl skutečně zachráněn díky laskavosti Britů. Abych uvedl příklad jejich pohostinnosti a ochoty přijmout nás, děti z cizí země, budu vám vyprávět dva příběhy. První je o tom, jak jsme přijeli na nádraží Liverpool Street Station odpoledne 21. července 1939. Naše Wilsonovo nádraží by se do něj vešlo několikrát. Byli jsme shromážděni v jedné části. Houf lidí, natahujících krky, stál za závorou a čekal, až si nás bude moct vyzvednout. Starší paní, sedící u sklápěcího stolku četla naše jména. Konečně zavolali moje jméno a tmavovlasá, vysoká štíhlá žena asi ve věku mé matky, elegantně oblečená a ověšená šperky, vystoupila. Byla to paní Wolffová. Objala mě a políbila. Mluvila na mě anglicky, jazykem, kterému jsem nerozuměl. A byla moc milá.
Všechno vypadalo úplně jinak než v Praze. Žádné tramvaje nebo koňmi tažené kočáry. Místo toho patrové autobusy a stovky a stovky aut hustě za sebou, nárazník na nárazníku. Šinuly se širokými ulicemi, lemovanými budovami mnohem vyššími než v Praze. Wolffovi bydleli ve Wimpole Street, módní čtvrti, kterou obývali slavní lékaři – specialisté, kteří tam měli i své ordinace. Doktor Wolff byl oftalmolog, malý plešatějící muž s šedivým plnovousem. Díky jejich dceři Audrey, dívce o málo starší než já, jsem začal objevovat Londýn. Byl jsem schopen povídat si s ní lámanou angličtinou, jelikož se snažila mluvit pomalu a nebál jsem se požádat ji, aby mi něco zopakovala. Vzala mě do Harrods, obrovského obchodního domu, plného skvostného zboží a do metra s eskalátory, jedoucími hluboko do země. Výborně jsme se bavili běháním po celém Londýně a já jsem se rozhodl, že si Audrey vezmu za ženu, i když měla na obličeji vyrážku. To mi ale nevadilo, protože jsem chtěl bydlet v jejich bohatém domě. Další ráno jsem se seznámil s anglickou snídaní: grapefruit s třešní uprostřed, výborné křupavé kukuřičné lupínky s mlékem, uzenáč, vajíčka se slaninou, topinka s džemem a čaj. Po snídani jsme s paní Wolffovou a její mladší sestrou odjeli autem do základní školy Taplow nedaleko Maidenheadu, která se stala mým útočištěm na další půlrok.
Druhý příběh je z doby, kdy v září 1939 vypukla válka. Krátce nato přijela do naší školy četa britských vojáků. Rozložili si v gymnáziu spacáky a stany, polní kuchyni umístili na školním hřišti. Bylo to vzrušující vybočení z denní rutiny. Vojáci nám studentům dávali jídlo a dokonce i cigarety. Obzvlášť jsem se skamarádil s jedním mladým vojákem, Basilem Darkem, který pocházel z Maidenheadu. Vyprávěl jsem mu o Praze, jak tam přijeli Němci s tanky, jak se mi stýská po rodičích a jak hrozné jídlo je ve škole. Jednoho dne se mě zeptal, jestli bych chtěl jít na večeři k nim domů, že mě jeho rodiče chtějí poznat. Příští neděli jsme tedy jeli autobusem do Maidenheadu. Darkovi bydleli ve skromném domě poblíž centra. Byli si podobní, oba byli vysocí, štíhlí a bělovlasí. „Mladý Bene, vítej u nás,“ pozdravila mě paní Darková. „Pověz mi o těch skopčácích, porazíme je, ne?“
„To doufám,“ odpověděl jsem a rozhlídnul jsem se po domě. Pohovka byla ozdobena vyšívanými dečkami, na zdi byly rodinné fotografie, velký portrét krále Jiřího V. a okna rámovaly těžké závěsy. Stůl byl už prostřen, měli jsme rostbíf s yorkshirským pudinkem a se zelím. Tak dobře jako u nich jsem se nenajedl od chvíle, kdy jsem odjel z domova. Bylo to báječné, být s touto milou rodinou, která mi kladla spoustu otázek o mé rodině a životě v Praze. Z této návštěvy u Darků se stala pravidelná nedělní událost. Někdy jsem s nimi šel do kina, pak mě odvezli zpátky do školy. Jednu neděli se mě pan Dark zeptal: „Bene, chtěl by ses přestěhovat k nám a docházet do školy každý den? Rádi bychom tě adoptovali.“ „To bych strašně rád, pane Darku,“řekl jsem překvapeně. Byl jsem z té nečekané nabídky opravdu trochu v šoku, ale znáte snad někdo hezčí příklad lidské solidarity?
Osud mých rodičů mě strašil v hlavě během celé války. Jak se válka chýlila ke konci, těšil jsem se, že je uvidím. Ale zprávy z osvobozené Evropy byly děsivé. Pomalu vycházel na povrch rozsah masového vraždění Židů v koncentračních táborech a já jsem ztrácel naději, že svou rodinu ještě někdy spatřím. Konečně nadešel den, na který jsme všichni tak dlouho čekali - 7. květen! Den, kdy Němci podepsali v Remeši bezpodmínečnou kapitulaci. V jídelně byla radostná oslava, lidé se objímali, líbali, tančili a zpívali. Každým dnem jsme očekávali demobilizaci a repatriaci do Československa. Ale týdny ubíhaly a nic se nedělo. Den, o kterém jsem tak dlouho snil, nadešel až začátkem srpna. Nastoupil jsem do přepravního letadla RAF se vším svým majetkem, uloženým v tlumoku.
Vystoupili jsme z letadla v Praze. Na korbě náklaďáku nás odvezli do centra města. Šel jsem okamžitě domů, respektive do Pařížské ulice, kde jsme v čísle 16 naposledy bydleli. Prohlížel jsem si jména na poštovních schránkách, ale štítek se jmény mých rodičů tam nebyl. Nakonec jsem dům opustil jenom s krabicí rodinných fotografií, která tam zůstala u sousedů, a vydal jsem se k řece. Posadil jsem se na nábřeží na lavičku a krabici jsem otevřel. Jako první jsem vyndal svatební fotografii své krásné sestry Mutz, na které byla se svým ženichem Honzou. Na šatech měli našité židovské hvězdy. Sestra držela v náručí květiny a oba vypadali tak šťastně. Ale jak jsem se před chvílí dozvěděl, už tři měsíce po svatbě byli oba deportováni na svou poslední cestu – do koncentračního tábora Terezín a pak do Osvětimi. Oči se mi nad tou fotografií zalily slzami.
Ale život šel dál. Zapsal jsem se na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a dychtivě jsem začal studovat fyziku, později jsem přešel do Ústavu fyziky a matematiky. Absolvoval jsem Hebrejskou univerzitu v Tel Avivu, pracoval jsem ve Weizmannově institutu v izraelském městě Rehovot. Podílel jsem se na objevu v problematice polovodičů, jehož výsledek se dnes využívá v počítačích a kamerách. Pak mně pozvali do USA, kde se nám v laboratořích RCA v Princetonu podařilo zkonstruovat termoelektrický generátor pro vesmírné sondy Voyager a Cassini. Jsem šťastný, že jsem mohl být prospěšný.
Vždycky jsem měl pocit, že něco dlužím Nickymu Wintonovi, britským lidem, kteří mi dali nový domov, a svým rodičům, kteří měli tu odvahu poslat mě pryč. Proto se snažím pomáhat lidem kdekoliv jsem. V současnosti pracuji dvakrát týdně ve výdejně jídel pro bezdomovce.
„To doufám,“ odpověděl jsem a rozhlídnul jsem se po domě. Pohovka byla ozdobena vyšívanými dečkami, na zdi byly rodinné fotografie, velký portrét krále Jiřího V. a okna rámovaly těžké závěsy. Stůl byl už prostřen, měli jsme rostbíf s yorkshirským pudinkem a se zelím. Tak dobře jako u nich jsem se nenajedl od chvíle, kdy jsem odjel z domova. Bylo to báječné, být s touto milou rodinou, která mi kladla spoustu otázek o mé rodině a životě v Praze. Z této návštěvy u Darků se stala pravidelná nedělní událost. Někdy jsem s nimi šel do kina, pak mě odvezli zpátky do školy. Jednu neděli se mě pan Dark zeptal: „Bene, chtěl by ses přestěhovat k nám a docházet do školy každý den? Rádi bychom tě adoptovali.“ „To bych strašně rád, pane Darku,“řekl jsem překvapeně. Byl jsem z té nečekané nabídky opravdu trochu v šoku, ale znáte snad někdo hezčí příklad lidské solidarity?
Osud mých rodičů mě strašil v hlavě během celé války. Jak se válka chýlila ke konci, těšil jsem se, že je uvidím. Ale zprávy z osvobozené Evropy byly děsivé. Pomalu vycházel na povrch rozsah masového vraždění Židů v koncentračních táborech a já jsem ztrácel naději, že svou rodinu ještě někdy spatřím. Konečně nadešel den, na který jsme všichni tak dlouho čekali - 7. květen! Den, kdy Němci podepsali v Remeši bezpodmínečnou kapitulaci. V jídelně byla radostná oslava, lidé se objímali, líbali, tančili a zpívali. Každým dnem jsme očekávali demobilizaci a repatriaci do Československa. Ale týdny ubíhaly a nic se nedělo. Den, o kterém jsem tak dlouho snil, nadešel až začátkem srpna. Nastoupil jsem do přepravního letadla RAF se vším svým majetkem, uloženým v tlumoku.
Vystoupili jsme z letadla v Praze. Na korbě náklaďáku nás odvezli do centra města. Šel jsem okamžitě domů, respektive do Pařížské ulice, kde jsme v čísle 16 naposledy bydleli. Prohlížel jsem si jména na poštovních schránkách, ale štítek se jmény mých rodičů tam nebyl. Nakonec jsem dům opustil jenom s krabicí rodinných fotografií, která tam zůstala u sousedů, a vydal jsem se k řece. Posadil jsem se na nábřeží na lavičku a krabici jsem otevřel. Jako první jsem vyndal svatební fotografii své krásné sestry Mutz, na které byla se svým ženichem Honzou. Na šatech měli našité židovské hvězdy. Sestra držela v náručí květiny a oba vypadali tak šťastně. Ale jak jsem se před chvílí dozvěděl, už tři měsíce po svatbě byli oba deportováni na svou poslední cestu – do koncentračního tábora Terezín a pak do Osvětimi. Oči se mi nad tou fotografií zalily slzami.
Ale život šel dál. Zapsal jsem se na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a dychtivě jsem začal studovat fyziku, později jsem přešel do Ústavu fyziky a matematiky. Absolvoval jsem Hebrejskou univerzitu v Tel Avivu, pracoval jsem ve Weizmannově institutu v izraelském městě Rehovot. Podílel jsem se na objevu v problematice polovodičů, jehož výsledek se dnes využívá v počítačích a kamerách. Pak mně pozvali do USA, kde se nám v laboratořích RCA v Princetonu podařilo zkonstruovat termoelektrický generátor pro vesmírné sondy Voyager a Cassini. Jsem šťastný, že jsem mohl být prospěšný.
Vždycky jsem měl pocit, že něco dlužím Nickymu Wintonovi, britským lidem, kteří mi dali nový domov, a svým rodičům, kteří měli tu odvahu poslat mě pryč. Proto se snažím pomáhat lidem kdekoliv jsem. V současnosti pracuji dvakrát týdně ve výdejně jídel pro bezdomovce.