Vikář John Henry Fieldsend
Drážďany
Žili jsme v roce 1935 v Drážďanech, v Německu. Byl jsem malý, ale viděl jsem na ustaraných tvářích rodičů, jak se nálada ve společnosti mění. Hrozně rád jsem chodil do školy, kde jsem měl mnoho kamarádů. Jenomže ti mě jednoho dne obstoupili a křičeli na mě, že jsem špinavý Žid. Moc se tomu smáli a já vůbec ničemu nerozuměl.
Nejlepšími přáteli mých rodičů byli pan a paní Bernovi. Já jsem se zase kamarádil s jejich syny. A také oni se na mě jednou uprostřed hry obrátili a křičeli, že jsme Židé, špinaví Židé. Pak na mě začali plivat a pro mne to byl hrozný šok. Až později jsme se dozvěděli, že pan Bern se stal členem nacistické strany a bojoval ve válce v SS jednotkách, které byly nejfanatičtěji oddány Hitlerovi.
Odchod z Prahy
V dubnu 1939 mým rodičům v Praze došlo, že končí veškerá legrace a je třeba jednat. Tatínek si mne a bratra posadil proti sobě a oznámil nám, že odjíždíme na dlouhou cestu. Brzy poté jsme stáli na Wilsonově nádraží, každý s malým kufříkem v ruce a loučili jsme se s maminkou. Když přišel čas odjezdu, sundala si náramkové hodinky a dala nám je. My jsme si je vzali, ničemu jsme moc nerozuměli, jen jsme oba měli strach a zároveň jsme se těšili na dobrodružství, které máme před sebou.
První dojmy
Mé první dojmy z Anglie? Patrové autobusy mi naháněly hrůzu. Nechápal jsem, jak mohou jezdit a v zatáčce se nepřevrátit? Nikdy předtím jsem neviděl otevřený krb a plameny, které v nich všude plápolaly, mi připadaly nebezpečné. Vždyť celý dům mohl začít hořet! Když mě uložili do postele, byly tam přikrývky a deky, žádné peřiny, na které jsem byl zvyklý z domova. Musel jsem zalézt mezi dvě těsná prostěradla a připadal jsem si tam jako ve vězení. Ani pohnout jsem se pořádně nemohl. Také si moc dobře pamatuji na své první narozeniny v Anglii 11. září 1939, bylo to pár dní po mém příjezdu. Dostal jsem narozeninový dort, který byl ovocný. Nikdy předtím jsem takový dort neviděl a byl jsem velmi zklamaný, protože doma v Československu jsme měli vždy dobrý upečený dort s čokoládou a se šlehačkou. Dnes anglické ovocné dorty miluji, ale tehdy jsem si připadal velmi ošizený.
Moje rodina v Británii
Rodina, která se mě ujala, pan Leslie a paní Vera Cumpstyovi, byli skvělí lidé, kteří mi poskytli opravdový domov. Zůstal jsem u nich až do doby, kdy jsem se oženil. Naše první setkání proběhlo na stanici Liverpool Street v Londýně. Britské rodiny čekaly na neznámé děti, které si rozebíraly podle čísel pověšených kolem krku. Pokoušel jsem se svým novým pěstounům, tetě a strýčkovi, jak jsem jim posléze říkal, naznačit, že nemluvím anglicky. Oni se na mne přátelsky usmívali a dávali mi najevo, že to zvládneme. Jeli jsme vlakem do severní Anglie, do Sheffieldu. Byl konec června. Šel jsem hned do anglické školy a jazykový problém se velmi rychle rozplynul. Vzpomínám si na rozhlasový projev Nevilla Chamberlaina, britského předsedy vlády, když 1. září oznamoval národu, že se Velká Británie ocitla ve válce s Německem. Dobře si na jeho slova pamatuji, rozuměl jsem jim a přitom jsem byl v Anglii teprve šest týdnů.
Jedna z mých prvních vzpomínek na školu v Sheffieldu je hodně dramatická. Šel jsem spolu s několika novými spolužáky ráno do školy a jelikož jsme měli zpoždění, vzali jsme to zkratkou. To ale znamenalo přelézt železný plot, který nám stál v cestě. Kamarádi byli větší a starší, tak to lehce zvládli. Ale já byl ještě malý a nepodařilo se mi na plot vyšplhat. Tak jsem se snažil prosmýknout jednou z mezer v plotu. Jenomže jsem prostrčil pouze hlavu a dál to nešlo. Zasekl jsem se tam a nemohl se pohnout žádným směrem. Kamarádi tedy přivolali hasiče a ti mě museli z plotu vyřezat. Tehdy se moji pěstouni zlobili, co za poprask jsem způsobil.
Sice jsem občas vyvedl nějakou neplechu, asi jako každý jiný kluk, nicméně moji adoptivní rodiče se ke mně chovali moc hezky. Musím říct, že mě potkalo velké štěstí, že jsem se dostal právě do takové rodiny. Přes týden byl můj strýc, tedy můj pěstoun, velmi zaneprázdněný. Pracoval jako důlní inženýr, ráno vstával velmi brzy, celý den byl v dolech. Rozhodně neměl jednoduchý život. Ani materiálně na tom nebyli moji pěstouni nejlépe, měli velmi malý dům, ale přesto se dokázali o všechno rozdělit. Jejich vlastní syn se se mnou dělil o svůj pokoj, dokonce se začátku i o svoji postel a všechny hračky jsme měli společné. Dali mi všechno z čisté lásky.
Moji pěstouni mě milovali, ale nechtěli - a to mi řekli, abych zapomněl na svou vlastní rodinu, na své židovské kořeny. Nechtěli mi komplikovat návrat domů k mé vlastní rodině. Když válka skončila, začal jsem se zajímat, co se vlastně s mými blízkými stalo. Čekal jsem na nějaké zprávy. Jednoho dne přišel z Československa velký balík, ve kterém byla naše rodinná alba plná fotografií.
Křesťanství
Nevím, kdo je našel a poslal, musel to být zřejmě někdo, kdo přišel do našeho domu ve Vítkově. Mohl to být nějaký pověřenec české vlády, mohl to být soused… to už asi nikdy nezjistím. Na zadní straně jednoho z alb jsem našel dopis mého otce z roku 1942, v němž stálo: „Zítra nás budou internovat, možná se už nikdy neuvidíme.“ Hledal jsem informace o tom, co se stalo s rodiči i s celou naší rodinou. Zjištění bylo smutné. Téměř všichni zahynuli.
Můj pěstoun Leslie Cumpsty pracoval také v nedělní škole, kde učil děti. Když šla celá rodina do kostela, nemohli nechat sedmiletého kluka samotného doma, a tak jsem šel s nimi. Tím pádem jsem byl vychován jako křesťan. Bylo to jaksi automatické. Byla to krásná doba a mně se to líbilo. To, jak tato rodina žila, na mě udělalo hluboký dojem. Když jsem dokončil školu, šel jsem na čtyři roky na univerzitu a studoval jsem to, po čem jsem vždy toužil – techniku. Pak jsem narukoval na dva roky k Royal Air Force – ke královskému letectvu. Poté jsem dostal práci ve skupině inženýrů, která navrhovala interkontinentální balistické rakety. Bylo to v období studené války. Nemyslím, že kdokoliv z našeho týmu měl skutečnou radost z toho, čím jsme se zabývali. Jelikož jsem v té době už dělal hodně práce v kostele, nakonec jsem se rozhodl věnovat se plně církvi. Šel jsem za vedoucím našeho týmu a on se mně zeptal: „Co chceš dělat?“ Odpověděl jsem mu: “No, to možná nepochopíš, ale já nechám inženýrství a stanu se kazatelem v kostele.“ Překvapeně se na mně podíval: „Jsi již třetí z mého týmu, který něco takového udělal.“ Zbraň, kterou jsem pomáhal navrhnout, naštěstí nikdy nefungovala. Nejspíš to byla moje chyba.
Tak jsem se stal kazatelem, nejdříve v severní Anglii, v Manchesteru, později jsme se přestěhovali do Bayston Hill nedaleko Shrewsbury. Tam jsme strávili dvaadvacet let. Postavili jsme nový kostel, protože ten starý nebyl již dost velký. Kongregace se výrazně rozrostla. Poté jsme postavili v sousedství kostela domov pro dvanáct dospělých s vážnými mentálními poruchami. Je to pro ně místo, kde mohou prožít život v bezpečí, míru a lásce. Trvalo nám to mnoho let. Především jsme museli přesvědčit vládu, že jako kostel jsme schopni takový speciální domov provozovat, a nakonec jsme uspěli.
Odhalení zachránce
Jednu neděli večer mi zavolala přítelkyně: „Díval ses na That’s Life?“ zeptala se mě. Já řekl: „Ne, proč?“ A ona na to: „Byl jsi tam!“ Já říkám: „No tak, Jane, nežertuj.“ Ona dodala: „Ale ano, byl jsi tam.“ Poznala totiž v televizi jednu z fotografií z mého alba. Řekla: „Ukázali tvoji fotografii, byla součástí tvých cestovních dokumentů.“ Tak jsem zavolal do BBC, reportérka Esther Rantzen zvedla telefon a pozvala mě do televize na další show. Mé cestovní doklady byly opět v televizi a to byla chvíle, kdy jsem poprvé potkal Nicholase Wintona. Ten mi vysvětlil, že jde o jeden z mála dokladů, kde zůstaly obě části pohromadě. Když totiž byl v roce 1939 náš vlak připravený k odjezdu do Anglie, britská vláda ještě nedodala víza, a tak Nicholas sehnal tiskárnu a začal je tisknout sám. Je těžké dnes rozlišit, jestli můj doklad je originál nebo falzifikát. V každém případě žádné z dětí Winton nepřivezl do Británie bez povolení, protože ministerstvo vnitra nakonec udělilo víza všem dětem. Winton tak jenom získal čas, a to bylo rozhodující.
Setkání s Nicholasem Wintonem bylo pro mě ohromující. To mi dodalo sebedůvěru, abych otevřel dveře do své minulosti, což jsem do té doby neměl odvahu udělat. Doslova to změnilo můj život, udělalo ho to plodnějším. Konečně jsem objevil sám sebe, cítil jsem se kompletní. Teď mohu říct, že jsem měl čtyři úžasné domovy: první byl s mojí rodinou v Německu a potom druhý v Československu, třetí jsem měl se svou pěstounskou rodinou v Anglii a čtvrtý úžasný domov mám se svou ženou Elisabeth a s celou naší rodinou.
Máme syna Petra, který žije v Portsmouthu, pracuje pro královské loďstvo - Royal Navy a má tři děti. Další syn David má dvě děti a naše dcera Helen učí autistické děti. Dvě děti adoptovala, takže se dá říct, že pokračuje v rodinné pěstounské tradici.
Jsme milující se rodina. Mohu se podívat zpátky a čestně prohlásit, že nelituji minulosti, necítím žádnou hořkost ani v současnosti, ani do budoucnosti. Setkal jsem se s členy nacistické strany, setkal jsem se s lidmi, kteří byli v Hitlerjugend. Omluvili se a já ani k nim nechovám žádnou nenávist. Ale nejvíc ze všeho jsem vděčný lidem z Británie, kteří neváhali a ujali se nás, když to bylo nejvíc potřeba.