AUTOR: HONZÍK FLEK – klient Domova soc. služeb VLAŠSKÁ
Dnes je pátek 16. Prosince. Dnes jsme byli v kině Lucerna. Shlédli jsme dokumentární film který se jmenoval Nyky a jeho rodina. Byl to film o hrdinovi který zachránil lidi před Německými okupanty. Tento děj filmu se odehrával za Německé okupace. Na konec jsme zazpívali koledy a dostali pěkné - dárky.
Honzík Flek
AUTOR: JAN WOLF
Proč by si lidé měli pomáhat
Přiznám se, že cestou do Paláce Lucerna, kde jsem měl společně se zbytkem svojí školy shlédnout film Nickyho rodina, byly mé pocity rozporuplné. Ne snad kvůli filmu. Na ten jsem se těšil už jen proto, že šlo rozhodně o zajímavé téma nejen po stránce historické ale i po té lidské. Ona druhá strana dokazovala, že slova jako morálka a pocit zodpovědnosti nejsou jen prázdné pojmy. Problém byl v tom, že někteří spolucestující v tramvaji jakoby chtěli demonstrovat, jak se lidé sobě navzájem citově vzdalují, neustále do všech spoluúčastníků hromadné dopravy strkali, šlapali jim na nohy a doslova se s nimi přetlačovali při vystupování. Přesto většina z těch, kdo takto omezovali ostatní v tramvaji, nevypadala na surovce. Jen zkrátka odmítali vzít v potaz pohodlí ostatních. Prostě se o ně nezajímali. Sice tu nešlo o život, ale člověka napadalo, jak by se tito lidé chovali v nějaké vypjatější době, třeba před druhou světovou válkou.
Nakonec se mi přece jen z toho pěnícího kotlíku MHD podařilo dostat a vydat se k Lucerně. Čím blíže jsem byl, tím jsem, kupodivu, nebyl stále nejistější, spíše naopak. Film nebude veselý, ale určitě bude dobré ho vidět. A taška v mé ruce mi připomněla, že film není jediným bodem programu. Po jeho konci, měla každá třída z naší školy předat klientům z domova sociálních služeb vánoční dárky. A všichni, včetně profesorů, se do tohohle projektu vložili, takže to vypadalo slibně. Ať si kdo chce, říká, co chce, pomáhat jiným dá člověku opravdu hodně. Jak praví jedna stará ale stále platná věta: ,,Kdo chce pomoci sám sobě, může tak učinit pouze tím, že pomáhá druhým.“ Zní to možná naivně, ale podle mně to je pravda. Pokud vynecháme skutečnost, že pomoc můžeme jednou potřebovat i my a čím méně bude ve světě bolesti, tím méně se jí dostane i na nás, stále nám zůstane jedna skutečnost. Pro morálního člověka by měla být pomoc druhým radost. A každý by se své okolí měl snažit zlepšovat tak, jak jen může. Ovšem člověk musí tuto šanci pomoci někomu druhému často hledat.
Nutno říct, že já jí nejprve skoro nenašel, neboť jsem v zamyšlení došel až k soše sv. Václava, než mi došlo, kam mě mé kroky v zadumání zavedly. Nakonec jsem ale do Lucerny dorazil, a dokonce ještě včas. Už při mém příchodu čekalo v pasáži mnoho lidí a nejen z naší školy. Ještě jsme nepřišli všichni, ale dárků už byla spousta. Jediný problém byl, jak to všechno předat. Dostatečně velkou tašku na dárky nikdo neměl. Naštěstí přiměřeně objemná dárková taška dorazila spolu se zbytkem naší třídy a já začal v davu hledat další známé tváře. Kromě profesorů a kamarádů, kdy jsem jedny zdravil ,,Dobrý den“ a druhé ,,Nazdar“ a snažil se to nezaměnit, jsem si všiml i další skupiny. Došlo mi, že se nejspíše jedná právě o ony klienty domu sociálních služeb. Kdybych nevěděl, že tu budou, nepoznal bych je. Snad v šedém světě venku, kde by jejich veselost a přátelské chování budily mezi znuděnými uživateli hromadné dopravy nejspíše rozruch, ale jinak na první pohled rozhodně ne. Jako protiklad k jejich bezstarostnému chování se mezi námi prodírali lidé v šedých oblecích a s obličejem plným stresu. Možná šli do práce, možná se snažili koupit nějaký těžko sehnatelný vánoční dárek. Ti jedinci, které mnozí ,,normální“ lidé opovržlivě nazývají zaostalými nebo ještě horšími jmény, jsou odlišní především v tom, že nikdy úplně nedospějí a nenechají se strhnout shonem světa a rozdrtit své city jeho silou. I oni bývají občas smutní, ale dokážou cítit i skutečnou radost, což mnoho z oněch ,,normálních“ lidí už nedokáže. Co se týče arogantních výroků lidí opovrhujících všemi, kdo nejsou jejich přesnými kopiemi, stačí snad podotknout, že ať je člověk jakýkoliv, hodnota jeho života je stejná. Snad jen ten, kdo se považuje za víc než ostatní lidé, je skutečně odlišný. Přestal být člověkem a stal se bezcitnou kreaturou. Odlišnost, pro kterou můžou být lidi nenáviděni, je různá. Stačí jiná národnost, barva pleti, náboženské vyznání či nějaký hendikep. Nenávist bezcitných fanatiků ke svému růstu mnoho podmětů nepotřebuje. Příkladem budiž dění ve filmu Nickyho rodina, který zobrazuje počátek zrůdného nacistického plánu genocidy všech ,,nižších“ ras. Ovšem i vprostřed nacistického šílenství se někteří zachovali jako čestní a správní lidé. Mezi ně dozajista patří i sir Nicholas Winton. Zachránil mnoho dětí před jistou smrtí ve vyhlazovacích táborech. To podle mě bylo hlavní poselství filmu. Lidé si musí pomáhat, bez ohledu na to jak se znají a jak jsou si oni i jejich národy vzdáleni.
Tok mých myšlenek byl přerušen, když se dav hnul směrem ke schodům do kinosálu. Náš postup sice byl organizovaný a rozhodně v mnohem přátelštějším duchu než chaos při vystupování z tramvaje, ale i tak bylo obtížné se do sálu dostat. Přišlo totiž opravdu mnoho lidí. Víc, než si nejspíše troufal kdo představit. Lidé se ovšem netlačili a nestrkali do sebe, naopak se navzájem pouštěli sednout a ochotně se zvedali, když někdo potřeboval projít přes nějakou z řad sedadel. Sice tato disciplinovanost byla způsobená mimo jiné i dohledem profesorů, ale i tak bylo fajn vidět, že velký dav lidí po sobě nemusí nutně šlapat a nadávat si. Usadili jsme se a po krátké řeči režiséra začal film.
Co říci o filmu, aniž bych jen suchopárně popisoval děj, či řekl něco v tom smyslu, že to byl opravdu, ale opravdu dobrý film? Základní myšlenkou bylo, jak jsem už řekl výše, že svět může být i dobrý, pokud se v něm najdou dobří lidé, kteří potřebným přinejmenším rozžehnou plamínek naděje.
I díky vzpomínkám „Wintonových dětí“, samotného sira Nicholase Wintona a hraných pasáží se jedná o víc než pouhý dokument. Smutek se zde snoubí společně se štěstím a bolest s nadějí. Ústřední postavou je mladý muž, který udělal to, co nejen považoval za správné, ale dokonce za nezbytnou povinnost. Jako jeho kontrast působily strohé záporné reakce úřadů v nejrůznějších zemích, na jeho snahu zajistit dětem odvoz ze spárů jisté smrti, a pochopitelně fanatismus nacismu.
Ale ve většině případů nešlo o záměrné znesnadňování jeho úkolu, ale jen o chlad lidí, kteří jednali podle předpisů a nařízení a soucit v sobě už dávno udusili. Přes to všechno nakonec Winton dokázal zachránit mnoho dětí. Dlouho se ale o jeho činu nic nevědělo. A proč? Protože v jeho očích nešlo o nic závratného, ale o něco co bylo v danou chvíli třeba udělat. Pomoct tak, jak jen to půjde.
Po skončení filmu nadešel čas druhé části akce. Všude bylo cítit přátelství a vzájemné porozumění a také mírnou melancholii, ne smutnou, spíše rozjímavou. Film tedy zapůsobil dobře. Všechny ústřední myšlenka filmu zasáhla, takže měli radost, když nastal čas předávání dárků. Dokonce zazněla i koleda. Zde nevím co říct dál. Občas znějí slova falešně. Důležité jsou jen činy. Snad se jen patří říct, že z dárků byla veliká radost. Možná by stálo za to, někdy akci zopakovat. Atmosféra byla rozhodně výborná, jen potom všem byli všichni trochu zadumaní, takže nejdříve nebylo nikomu z přítomných studentů příliš do pronesení závěrečné řeči. Nakonec se k tomu odhodlal jeden student z nižšího stupně a zpětně viděno musím říct, že se mu proslov povedl. Potom jsme vyšli ze sálu a dav se začal trhat. Někteří ještě zůstali, další už museli jít. I já opět vykročil do šedého zimního světa, ale připadal mi mnohem krásnější než předtím a mraky na nebi se protrhaly. A já byl rád, že jsem se akce zúčastnil.
AUTOR: Kateřina Zajíčková (14), Klasické Gymnázium Modřany - kvarta A
Dobrý den.
Chtěla jsem využít této možnosti a sepsat všechny mé dojmy z filmu Nickyho rodina a ze setkání s nemocnými, postiženými lidmi. Předestírám, že jsem tušila, že film bude velmi smutný – ale nedokázala jsem si představit, jak moc. Něco jiného je vykládání v hodinách dějepisu a něco jiného skutečnost. Nevěděla jsem, že film, který v následujících minutách uvidím, mi změní pohled na svět. Od první minuty promítání mě k sobě příběh připoutal a nepustil mě celou dobu, co jsem seděla v sále. Ačkoliv mám velkou představivost a fantazii, ani jedno mě nedokázalo připravit na realitu zobrazenou ve filmu. Až teprve obraz vám skutečně otevře oči a přenese vás do svého děje – nikoliv pronesená slova.
Cítila jsem se, jako bych byla přímo u toho. Mrazilo mě v zádech a potichu se mi po tvářích koulely slzy. Emoce obsažené ve filmu proudily přímo ke mně a nedaly se zastavit, ať už byly jakékoliv – strach maminek, které za každou cenu chtěly zachránit své děti. Plačící děti ve vlaku. Vzpomínky zachráněných dětí. To všechno na mně neskutečně zapůsobilo. Vědomí, že je to SKUTEČNÉ… A především pak neuvěřitelná odvaha a morální síla pana Wintona… Bylo to neuvěřitelné. Asi každého v sále film nutil k přemýšlení, zda by něco podobného udělal pro někoho, koho nezná. A pan Winton to dokázal. Proto jsem vedle obrovského smutku pociťovala i… radost. Že ještě nevymizeli dobří lidé a že se i v nejtemnějších časech takoví najdou. A i proto jsem si v duchu na svou otázku také odpověděla – ano, dokázala bych to. Dokázala bych pomoct člověku v nouzi, i kdybych ho nikdy předtím neviděla. Myslím si totiž, že sir Winton nebyl nějak neobyčejný člověk – byl to úplně obyčejný člověk s velkým srdcem. A pokud chce, velké srdce může mít každý z nás. Nemenší účinky na mně mělo i seznámení s lidmi, kteří neměli to štěstí a nenarodili se tak zdraví, jako jsem třeba já. Měla jsem to štěstí a byla jsem mezi lidmi, kteří jim mohli jít předat dárky. Nejprve jsem měla trochu strach, protože mám od jakživa velkou trému z „výstupu“ před vícero lidmi. Ale nervozita ze mě tentokráte opadla a na pódium jsem šla podivuhodně klidná. Několik dnů předtím jsem také jela s kamarádkou vybrat dárky za celou naši třídu – vybírala jsem s nádherným pocitem, že dělám něco, co někomu skutečně pomůže a potěší ho to. Taková příležitost se nenabízí každý den, proto jsem se rozhodla, že se jí chopím, jak nejlépe to půjde. Až dodatečně chápu, že podobně se musel cítit i pan Winton, když zachraňoval všechny ty děti. A když konečně nadešla chvíle, kdy jsme se mohli s těmito úžasnými lidmi setkat tváří v tvář, byla jsem šťastná, že jsme jim mohli zpříjemnit jejich nelehký život. A za tuto zkušenost bych chtěla všem, kteří se na akci podíleli, poděkovat.
Na základě těchto zážitků jsem se rozhodla, že budu využívat každé příležitosti někomu pomoct. Ať už půjde o malou, nebo obrovskou pomoc. Budu se snažit pomáhat, jak nejlépe umím – i když třeba nebude výsledek jistý. Proto když jsem se v jednom magazínu dočetla o strašných podmínkách, ve kterých žijí indické vdovy, začala jsem o nich psát příběh na stránky, na kterých pracuji. Nevím, jestli jim to někdy pomůže – ale jisté je, že je potřeba, aby se o jejich příbězích dozvědělo co nejvíce lidí. Jednou možná dám dohromady dostatek lidí, kteří jim budou chtít pomoct. Třeba jednou jejich život nebude tak bídný, díky nám. Sir Winton se pro mě stal symbolem víry, že nic není nemožné. Symbolem lidské sounáležitosti a soucitu. Stal se mým hrdinou, za to, jaký je a co vykonal bez nároku na odměnu. Za to, že se nikde nechtěl svými činy chlubit a nečekal na uznání. Za to, že je obyčejným člověkem s neobyčejným příběhem.
Děkuji všem, kteří byli ochotní si poslechnout i moje zážitky z toho nezapomenutelného pátku a třeba se rozhodli stejně jako já, pomáhat těm, kteří to potřebují a kteří nemají v životě tolik štěstí, co my. Na shledanou, Káťa Zajíčková, Klasické Gymnázium Modřany
AUTOR: Lukáš Vejnar, Septima B
Slzy a smích Je tomu pár týdnů, co nám pan profesor Vaněček, slavný, mnohými opěvovaný a milovaný latinář pověděl o možnosti zúčastnit se charitativní akce, která připadala na pátek 16. prosince.Jednalo se o pomoc zdravotně postiženým z Domova sociálních služeb.Na programu měl být rovněž film Nickyho rodina od slovenského režiséra Mateje Mináče, u kteréhožto fimu celosvětoví filmoví kritici v médiích rozhodně nešetřili chválou a ohodnotili jej i značně vysokými procenty.Kromě pár značně zaostalých a nesociálně smýšlejících jedinců, třídy s nadšením souhlasili, a tak jsme se pustili do nakupování dárků. Akce se blížila, dárky přibývaly a 16. prosince v ranních hodinách jsme již všichni stáli v pasáži u kina Lucerna, mnozí s dárkovými taškami, které byly napěchované plyšovými medvědy, sladkostmi či výtvarnými potřebami.Nepostáli jsme ani pár minut, a už nás asistenti uváděli do kina.Uzurpoval jsem si místo mezi pár sličnými sextánkami, a jal se sledovat, co se děje. V předních řadách seděli zdravotně postižení z domova Sociálních služeb spolu s asistenty, za nimi pak v dalších řadách stovky studentů Klasického gymnázia Modřany.Z boku vše dirigoval a usměrňoval pan profesor Vaněček spolu s dalšími profesory a profesorkami, a sotva byli všichni na svých místech a šum trochu utichl, světla zhasla a film začal.Nutno zde zmínit, že nejsem žádný filmový kritik a už vůbec ne znalec, a ani si na něj hrát nehodlám, proto to shrnu tak, jak jsem to (nejen) já cítil.Všichni moc dobře víme, jak je student na většině školních akcí, ať už se jedná o přednášky, či výjimečně kina nebo divadla, výřečný a nepokojný.Zde jsme však mlčeli jako zařezaní.Film nás doslova vtáhl.S nějakými věcmi by se dalo polemizovat, respektive nám mnohá tajemství zůstávají stále skryta, ale jinak film velice hezky a dopodrobna popisoval těžké osudy „Wintonových dětí“ .Velice se mi líbila kombinace dokumentu a hraného obsazení, jelikož Klára Issová je moje veliká oblíbenkyně.Na československé filmové databázi lidé často srovnávají film s dalším režisérovým počinem „Síla lidskosti“ , který je rovněž o siru Wintonovi.Tento film jsem neviděl, takže srovnávat nemohu, ale srovnávat nejspíš ani není třeba.Když tento film v roce 2002 vyšel, tak naprostá většina z nás o „nějakém siru Wintonovi“ neměla ani ponětí, a rozhodně tedy není od věci si ho takto připomenout.Jestliže některé z nás dojala pouhá zmínka o tomto velkolepém skutku již v lavicích, tak při projekci měla slzy v očích valná většina diváků, včetně jindy přísných a nemilosrdných profesorů.Osobně jsem se také neubránil a řval, jak když mi jako tříletému spadly hračky do kanálu, neboť celá tato událost byla značně dojímající a inspirující.Po skončení filmu jsme dostali ještě pár minut na vstřebání emocí a zážitků, když se z playbacku ozvala Lucka Bílá.Možná tam i byla, ale já ji teda neviděl.Tohle jediné se mi snad nelíbilo.Kdyby vystoupila živě, tak k atmosféře určitě přispěje, a já bych neřekl ani popel, ale takhle se to nějak minulo účinkem.Posléze vystoupil režisér s krátkým proslovem a následně pan profesor Vaněček uvedl zdravotně postižené na podium, kde nám sborově zazpívali krásnou koledu.Pak už se vybraní lidé ze tříd vydali s taškami na podium, kde každému předali dárky.Úsměvy, které tito lidé dovedli vykouzlit ještě umocnili předchozí emoce, a myslím, že nikdo nelitoval, že se zúčastnil.Jak už jsem psal, „Nickyho rodina“ je filmem velice inspirujícím, za sebe říkám, že mě to donutilo trochu více přemýšlet o životě jako takovém a lidech kolem mě.A myslím, že tohle je přesně to, čeho chtěl pan režisér dosáhnout. Jménem celé třídy bych chtěl pak panu profesorovi Vaněčkovi ještě poděkovat, za velice pěkné akce plné zážitků které pro nás jako jeden z mála pořádá. Děkujeme !