Lady Mileny Grensfell-Baines a její příběh z památníku
Narodila se 11. 11. 1929 v Praze. Vyrůstala v Proseči, kde chodila do Obecné školy a kde měl její dědeček firmu na výšivky…Tatínek Rudolf Fleischmann byl proseckým zastupitelem, pracoval v redakci „ Časopisu lékařů českých“. Po smrti první manželky - Mileniny matky, se podruhé oženil s manželkou Soňou. Byl členem Společnosti Thomase Manna. Jeho pomoc rodinám bratří Mannů způsobila, stejně jako jejich židovský původ, že musel emigrovat v březnu 1939 do Anglie. Nevlastní matka Soňa stihla ještě Milenu společně se sestrou Evou poslat 31. července 1939 do Anglie jedním z posledních vlaků, které organizoval britský makléř Nicholas Winton. V Anglii navštěvovala Československou školu. Pak se stala ošetřovatelkou, vychovatelkou, překladatelkou. V Anglii se vdala za architekta Sira Grensfel-Bainese a žije tam dodnes. Celý život zasvětila spojování obou svých vlastí - Anglie a Česka. Je patronkou Nadace Emmy Destinové. Dlouhodobě působila v komisi, která vyhledávala spřátelená města v České republice, a spolupracovala s Halton College při organizování každoročních výměnných pobytů českých a britských studentů hotelových škol. Její zásluhou se dostala do Anglie také česká remoska, které se v Anglii prodaly desítky tisíc kusů. Od roku 1998 je předsedkyní nejvýznamnějšího a nejpočetnějšího krajanského sdružení ve Spojeném království - British Czech and Slovak Association. Byla ji udělena českého ministra zahraničí cena Gratias agit, která se už od roku 1997 uděluje za šíření dobrého jména naší vlasti ve světě.
28. 2. 2012 udělilo město Proseč čestné občanství panu Rudolfu Fleischmannovi – in memoriam a jeho dcerám Mileně Fleischmannové , Greinfel-Baines a Evě Fleischmannové – Padock.
Průvodce:
Lady Milena Grensfell-Baines je obdivuhodná žena, se kterou se znám již pár let. Potkali jsme se několikrát, zejména při příjezdu sira Nicholase Wintona do České republiky. Pak nás náhoda svedla dohromady i při oceňování významných českých žen v zahraničí, které jsem pomáhala organizovat a paní Milena byla jednou z oceněných žen. V tomto roce bylo několik příležitosti na setkání. V podvečer státního svátku ke vzniku republiky a příjezdu sira Nicholase Wintona na Pražský hrad, zorganizovala Milena pr o Wintonovy děti, ale i další hosty společnou večeři v jejím oblíbeném hotelu.
Milena je také známá tím, že ráda přijímá pozvání do škol na setkání a besedy v Británii i v České republice. Spolupracuje rovněž se školou OPEN-GATE v Babicích ve Středočeském kraji. Ze setkání v červnu 2014 vzniklo hezké interview, zachycující její příběh – sepsal jej student gymnázia Lukáš Kotlár.
Další návštěva s besedou se uskutečnila 8. 12. 2014. Ve škole nás kromě pana ředitele Nietscheho, jeho zástupce pana Cháry, přivítala také trojice studentů - Tomislav Procházka, Vlastimil Kotrbatý a Lukáš Kotlár. Všichni tři se aktivně angažovali v iniciativě za udělení Nobelovy ceny N. Wintonovi a také jsou spoluorganizátory různých aktivit věnovaných N. Wintonovi a jeho „Nickyho rodině“, připravili i akci Wintonování v Pardubicích s dalším Wintonovým dítětem – paní Zuzanou Marešovou. Jejich příspěvky a práce jsou propojeny s našim webem a oni jsou v příběhu sira Nicholase Wintona dobře zorientování. O paní Mileně se dozvěděli hodně už při její květnové návštěvě školy, dále při vernisáži výstavy Wintonovy vlaky na pražské Kampě, našli také dost dostupných materiálů na internetu.
Pondělní ranní assembly v prestižní škole nezačalo v obvyklých 8.00 hod., nýbrž až po první vyučovací hodině. Zároveň se sešlo kombinované obecenstvo, studenti tercie až sexty, jelikož do OPEN GATE zavítal vzácný a zajímavý host, který má kořeny také ve Středočeském kraji a to ve městě Proseč.
Lady Milena Grenfell-Baines, jedno z Wintonových dětí, které v roce 1939 opustily tehdejší Československo a zachránily si tím život před nacistickou zlovůlí. Po krátkém představení dobových souvislostí z úst pana plukovníka Buriana z Vojenského historického ústavu v Praze se rozvinul emotivní a neuvěřitelný příběh lady Mileny. Povídání v angličtině s citacemi v češtině bylo doprovázeno fotografiemi a sál pozorně naslouchal. Následovala krátká beseda, která uzavřela nevšední zážitek.
Vyslechli jsme si strhující životní příběh ženy, jež 2. srpna roku 1939 jako devítiletá vyrazila do Anglie úplně posledním vlakem, který z Prahy vypravil Nicholas Winton, zachránce 669 převážně židovských dětí před transportem smrti do koncentračních táborů. Milena Fleischmannová žila v Proseči do svých sedmi let. Jak sama uvádí, má špatnou paměť a tak si mnoho z Proseče nepamatuje. Pobavila nás poznámka, že díky špatné paměti ve škole i propadla. Některé skutečnosti zná spíše z vyprávění rodičů.
Rodina
Malá Milena pocházela ze židovského manželství. Milenin dědeček Kosiner s babičkou, oba předváleční příznivci komunistické strany, měli v Proseči firmu, která prodávala ruční výšivky. Maminka Mileny, jejich dcera, se provdala za Rudolfa Fleischmanna, účetního ve firmě svých rodičů. Kosinerovi měli ještě jednu dceru a tři syny, z nichž jeden studoval medicínu, také psal, měl rád dobrou hudbu a stýkal se s Bohuslavem Martinů, Jaroslavem Ježkem. Zemřel ještě před válkou. Druhý odešel do Argentiny. Třetí syn byl po válce vězněn.
Milenina maminka však zemřela, když byly dcerce pouhé tři roky, v roce 1931. Tatínek si po nějaké době vzal mladou lotyšskou lékařku, s níž měl ještě druhou dceru Evu. Malá Milenka si na novou maminku dobře zvykla, aniž tušila, jak důležitý pro ni tento vztah bude.
Záchrana spisovatele Thomase Manna
Tatínek Fleischmann, velký obdivovatel uznávaného a populárního německého spisovatele Thomase Manna, který se stejně jako jeho bratr Heinrich, dostal do vážného konfliktu s fašistickým režimem v Německu, nabídl v roce 1936 Thomasi Mannovi občanství města Proseče. Rudolf Fleischmann o událostech spojených s udělením domovského práva pro Heinricha a Thomase Manna napsal sám ve svých vzpomínkách „Společnost Thomase Manna měla velmi nesnadnou úlohu a odpovědnost. Byli jsme jediná společnost, která mohla aktivně podporovat nešťastné německé spisovatele, kteří uprchli do Československa. Nemohli jsme čerpat z veřejných prostředků, jelikož tato společnost byla odsouzena nacisty a nepřímo zakázaná. Ústředí bylo v mé kanceláři „Časopis lékařů českých“, kde jsem byl zaměstnán jako generální ředitel, a z tohoto důvodu to bylo poslední místo, kde by se daly předvídat podobné aktivity. Prezident Beneš a mnoho prominentních osob nám pomohli získat peníze, pokud šlo o léky a šaty tak ty bylo o mnoho jednodušší zajistit. V době, kdy bylo zveřejněno udělení domovského práva rodině Thomase a Heinricha Manna městem
Proseč, bylo mnoho dalších lidí, kteří nás žádali o pomoc v tomto směru. My jsme ale věděli, že další pomoc již nebude možná, protože napětí v Proseči rostlo každým dnem. A proto, když nás zástupce Ossietzkyho, který obdržel Nobelovu cenu ve vězení, a prof. Dr. Budizslawski oslovili, našli jsme pomoc ve vesnici jménem Budislav, která jim přislíbila domovské právo. Také Lion Feuchtwanger nás oslovil a opět jsme uspěli v další malé vesnici Poříčí, která nabídla pomoc tomuto slavnému spisovateli.“ V roce 1937 antifašistický spisovatel a bojovník Thomas Mann do Proseče skutečně přijel a kromě domovského práva získal i československý pas, který mu umožnil přežít válku ve Spojených státech (O celé historii této události zveřejnil obsáhlý materiál Prosečský zpravodaj a 26. 9. 2014 navštívil Proseč i vnuk Thomase Manna – Frido Mann)
Nebezpečí po německé okupaci
Další dějinné události však způsobily, že tato epizoda ze života rodiny Fleischmannových spustila nebezpečnou lavinu. Hned po nástupu německé moci v republice v roce 1939 přišlo otci vážné varování. Hrozilo mu přinejmenším věznění. Rozhodl se proto raději také k odchodu. Spolu se svým bratrem a otcem, druhým Mileniným dědečkem, který byl statkářem v Tachově, uprchli. Milenin otec přes Německo, kde jej schoval, pomohl mu a nakonec posadil do letadla, které mířilo do Belgie, muž oblečený do uniformy gestapáka.
Kdo to opravdu byl, už se dnes nikdo nedozví. Dědeček Kosiner utíkal s druhým synem přes Itálii. Dva roky po válce se nakonec všichni šťastně našli.
Malá Milena, pobývající tou dobou s maminkou v Praze, se zanedlouho dozvěděla, že pojede se sestřičkou a malou sestřenicí do Anglie. Ovšem bez maminky. Spolu s nimi do posledního spásného vlaku nasedlo ještě asi 80 dalších dětí. Než odjížděly, byly Milena s Evou pokřtěny v protestantské víře. Dodnes neví přesně proč.
Vzpomínka na cestu Wintonovým vlakem
Dva dny před odjezdem posledního Wintonova vlaku daroval dědeček Mileně památník se stručným věnováním. "Nabádal mne, abych byla věrná svému národu“. Na noční cestu Wintonovým vlakem z Prahy do Liverpoolu vzpomínala na jeden slib. "S kamarádkami jsme se držely za ruce a domluvily jsme se, že nebudeme brečet. Horší to bylo s mladší sestřenicí Helenkou. Šok, ale z toho měla tří a půlletá sestra Eva, která po celou cestu nepromluvila," vzpomínala paní Milena a ukázala ohmataný památník od dědečka, ve kterém byly zajímavé podpisy i věnování – od Jana Masaryka, ale i od spolužáků z československé školy v Anglii.
Nový domov – Velká Británie
Sestry Fleischmannovy si k sobě vzala rodina, žijící v malém městečku poblíž Manchesteru. Svoji vlastní dceru poslali ti dobří lidé bydlet k babičce, protože pro všechny nebylo dost místa. Po roce se najednou objevili v Anglii oba rodiče! Otec se ale přes několik zemí do Británie dostal nemocný, dlouho se léčil v nemocnici a dostával jen velmi malou penzi od některé z českých organizací v Anglii. Malá sestra Eva za ten rok u cizích, byť hodných opatrovníků zapomněla česky. V Československé internátní škole ve Walesu.
Maminka neměla moc možností, jak rodinu, která se po složitých peripetiích opět scelila, uživit. Proto bylo skvělým řešením pro již téměř třináctiletou Milenu, když se v roce 1941 ve Walesu otevřela československá státní škola s internátem, kterou podporovala exilová vláda.
Zde se Milena opět sešla s mnoha dalšími zachráněnými českými a slovenskými dětmi i s dětmi československých letců působících v Británii. Na školu má dodnes krásné vzpomínky a stále udržuje styky s mnoha tehdejšími spolužáky, dnes usazenými po celém světě. Vzpomíná, že ty židovské děti, které se po válce vrátily – již dospělé – zpět do Československa, to vůbec neměly lehké. Tito lidé se logicky dožadovali navrácení majetku po Hitlerem zavražděných rodičích, komunistická vláda na to však hleděla jinak…
Rodiče Mileny se rozhodli zůstat v Británii. Sestřenice s rodinou se vrátila. Strýčka, který působil u československých stíhacích perutí, však v Československu čekal podobný osud „tmavomodrého světa“ jako mnohé jiné letce – výslechy i vězení.
Po válce
Milena pokračovala ve studiu na zdravotní škole. Snad ji k tomu vedly válečné a poválečné okolnosti, společenská potřeba těchto dovedností, chuť pomáhat a být užitečná. Měla také ráda hudbu, dobře zpívala, toužila se uplatnit. Nutnost uživit se však velela pracovat ve vystudovaném oboru. Byla ošetřovatelkou v dětských jeslích a po pár letech se vydala na zkušenou do Francie, jako au-pair. Zážitky a dojmy z Francie byly důležité a dokonalá znalost francouzštiny jí později přišla vhod, když v sedmdesátých letech jezdila do Francie se skupinami žen na tzv. „dovolené na vaření“. Překládala také pro francouzské kuchaře a pekaře recepty a pro cestovní agenturu, s níž pracovala, založila ve Francii další dvě školy vaření pro anglické návštěvníky.
Po návratu do Británie se Milena setkala s Georgem Grenfell-Bainesem, architektem, budoucím manželem. Jeho profesionální zdatnost ocenila později britská královna udělením šlechtického titulu. Odtud plyne i titul jeho ženy – Lady. Když se poznali, byl George rozvedený a měl dvě dcery.
Zachráněná Lady Milena: Nobelovu cenu by Nicholas Winton získal za všechny, kteří se na záchraně 669 židovských dětí podíleli
Lady Milena, jedno z posledních dětí, které 105 letý Sir Nicholas Winton zachránil před nacistickou genocidou. Skromný britský hrdina se svými spolupracovníky vypravil 8 vlaků s 669 dětmi. Wintonův příběh skrývá hrdinů mnohem více. Kromě britských rodin, které dětem poskytli nový domov a lásku, jsou hrdiny rodiče zachráněných dětí, kteří své děti nechali vycestovat s vírou přežití a lepší budoucnosti.
Hudba – spojení se starou vlastí
Také George miloval hudbu a s Milenou navštěvovali koncerty Královské Liverpoolské filharmonie. V návštěvách koncertů pokračovali manželé Bainesovi, i když už měli další dvě děti, dceru Janu a syna Jiřího, a žili v Prestonu, kam Liverpoolská filharmonie pravidelně zajížděla. Vždy po koncertech zorganizovali Bainesovi s dalšími přáteli večeři, kde se besedovalo o hudebním zážitku. Časem pozvali ke stolu i dirigenta a sólisty orchestru. Jedním z těch dirigentů byl i Libor Pešek. Tato tradice společných večeří a besed diváků s umělci se v Prestonu ujala, a tak vznikla Společnost přátel Liverpoolské filharmonie.. Je zásluhou Lady Mileny, že se v Praze i jinde v republice mohla představit filharmonie i orchestr filharmonického „dorostu“, pro jehož členy – skoro ještě děti – je Lady Milena na cestách něco jako maminkou. Další, aktivitou na hudebním poli je její funkce patronky Nadace Emy Destinnové, kde rovněž zúročuje své početné kontakty v hudebním světě ve prospěch mladých talentů.
Milena a její zachránce
"Po prvním roce přijela přes Norsko do Anglie i máma. Byl to zázrak, protože většina dětí z vlaku už své rodiče nikdy nespatřila," zavzpomínala na dobu, kdy byla rodina opět pohromadě. Ani dalších 40 let však neměla rodačka z Proseče ponětí, že s největší pravděpodobností přežila jen díky Nicholasi Wintonovi.
"Pravdu jsem zjistila až v roce 1987, kdy manželka našeho Nickiho na půdě našla kufr se všemi jmény zachráněných," řekla paní Milena. Zmínila i dojemné setkání nic netušícího Wintona s dávno dospělými dětmi ve studiu BBC i druhou cestu parním vlakem z Prahy do Anglie. Tentokrát v roce 2009 už jako poctu k 70. výročí nepovoleného transportu.
"Jediný rozdíl byl, že tu trasu jsme jeli čtyři dny a ne jen přes jednu noc jako tehdy. Cestovalo nás asi 30 a došlo i na slzy," popisovala Milena emotivní setkání tehdejších dětí, které se viděly poprvé od 2. srpna 1939.
Připomněla také letošní květnovou akci pro studenty v pražské Lucerně k jubilejním 105. narozeninám sira N. Wintona, kde mu symbolicky předala kytici oblíbených žlutých růží, když mu obdobnou kytici den předtím odevzdala i u něj doma v Anglii. V tu dobu se konala na Kampě v Praze i velkoplošná výstava Wintonovy vlaky, která zachycovala i osudy některých „Wintonových dětí“.
Lady Milena patřila mezi ty šťastnější děti. Na rozdíl od ostatních se ji podařilo po roce v Anglii se svými rodiči opět setkat a po druhé světové válce se rozhodli s rodinou v Británii zůstat. Dnes 84 letá Lady Milena, jediná Češka s tímto šlechtickým titulem, o svém příběhu a událostech roku 1939 přednáší českým, ale i britským studentům. V Česku v rámci vzdělávacího projektu „Loterie života“ i „Příběhy z vašich regiónů“ dramaturga Zdeňka Tulise a režiséra Mateje Mináče. Lady Milena významně spolupracuje s Liverpoolskou filharmonií. V Prestonu na severu Anglie, kde se svojí rodinou bydlí, je oceněna jako čestný občan města. Mimo jiné se stará o výměnné pobyty studentů v oboru gastronomie na mnoha českých školách. Po jaké cestě vedl život tuto charismatickou dámu?
Když jste se v květnu roku 1939 dozvěděla o vlaku, který Vás zachránil, bylo Vám 9 let a vaší mladší sestře tři a půl roku. Na co si vzpomínáte z Vaší cesty do Velké Británie?
Druhého srpna jsme společně s maminkou stáli na Wilsonově nádraží. Dědeček mi dal památník, do kterého se zapsala celá rodina. Do deníku mi napsal, abych zůstala věrná zemi, ze které odjíždím, rodičům a jemu, a odjeli jsme do Anglie. Dvacet čtyři hodin jsme byli zavření ve vagonu. Nejprve jsme přijeli do Holandska a poté jsme nastoupili na loď. Holanďané nám dali čaj s mlékem, který nám vůbec nechutnal. Stýskalo se nám po českém chlebu.
„Maminka utekla přes Norsko do Anglie, po roce jsme zase žili jako rodina spolu“
Co se v tuto dobu dělo s Vaší maminkou a tatínkem?
Otec, v březnu roku 1939, se díky pomoci v Německu a Belgii dostal šťastnou cestou do Anglie. Byl nemocný a v Anglii šel do nemocnice, nemohl se tedy o nás postarat. V únoru 1940 se objevila naše maminka. S tátou jsme jen věděli, že jí někdo pomohl, a přes Norsko se dostala do Anglie. U britské rodiny jsme bydlely jeden rok a poté jsme žili jako rodina spolu. Otec nechtěl, abych zapomněla česky. Chodila jsem do Československé státní školy ve Velké Británii, kde jsem šla přímo do sekundy, tercie, kvarty. No a v kvartě jsem seděla dva roky, protože jsem propadla v latině a v matematice.
„Mnoho dětí, které se vrátily, své rodiny už nenašly…“ V roce 1945 skončila válka. Vy jste zůstala v Anglii a začala se učit jako dětská ošetřovatelka. Kam potom směřovala Vaše cesta?
V roce 1949 jsem jela jako 'au paire' do Francie, po dvou letech jsem se vrátila do Anglie, kde jsem potkala svého nastávajícího manžela.
Dědeček, babička a příbuzní - všichni zahynuli. Většina spolužáků z České školy, kteří se vrátili, své rodiny už nenašli. Rozjeli se do světa – Kanady, Itálie, Ameriky a do 11 dalších zemí.
Po čtyřiceti letech, v roce 1985 jste se setkala se svými spolužáky z československé školy…
V roce 1985, celá Anglie slavila 40 let po válce a my jako škola jsme si udělali sraz v československé škole v Llanwrtyd Wells ve Walesu. To byla vesnička, která když jsme tam v roce 1943 jako „Wintonovy děti“ přijely, vůbec nevěděla, kdo jsme. České a Slovenské děti nikdy neviděli. Abychom se s nimi seznámili, pozvali jsme je na představení. Když jsme jako poslední píseň zazpívali Walešskou hymnu, ta vesnice si nás úplně „adoptovala“ a do dneška se druží s Českým Krumlovem. To jsme ještě stále o panu Wintonovi nevěděli.
„Na to už jsem dávno zapomněl, to všechno můžeš vyhodit“, odpověděl Nicholas Winton na nález jeho manželky Grety 40 let po válce, o nálezu všech dokumentů a fotografií na půdě paní Gretou, manželkou pana Wintona, ví celý svět. Příběh se šířil velmi rychle. Mnoho lidí si vzpomene na dojemné setkání pana Wintona s dětmi v televizním studiu. Bylo to skutečně první setkání se zachráněnými dětmi? Znáte příběh, o kterém tvrdíte, že se o něm moc neví.
Ona to skutečně našla paní Greta, ale ve stejnou dobu Nicholas Winton byl jeden z těch, co pomáhal budovat pečovatelský domov ve městě, kde žije. Skoro ve stejnou dobu, když se ukazoval televizní program, měli manažeři pečovatelských domů výroční setkání v Londýně.
Jeden z těch manažerů byl Rudi Wesely z Sheffieldu, který také v roce 1939 přijel jedním z Wintonových vlaků. Při schůzi seděl vedle staršího pána. Mluvil anglicky s přízvukem. Ten starší pán se ho zeptal, odkud je. On řekl, že před 50 lety přijel vlakem z Prahy a ten starší pán řekl: „To jsem já, který ty vlaky organizoval.“ A to byl Nicholas Winton.
O tom se skoro neví, ale hlavní bylo, že se to dostalo do rukou Esther Ransen. To jste určitě viděli v dokumentárním filmu Mateje Mináče „Síla lidskosti“.
Během filmu vidíte, jak je pan Winton pozvaný do televizniho studia netušíc, že vedle něho sedíme z jedné strany Věra Gissingová, z druhé strany já. Později přišli na to, že Věra Gissingová celá ta léta bydlela 15 minut od Nicholase Wintona. Když se o něm dozvěděli další lidé, začali mu psát dopisy z celého světa a Věra se stala jeho sekretářkou. Jak říkal ve filmu, dneska má přes 5 000 dětí.
Od ledna jste měla 16 přednášek v Anglii, navštívila jste také školy v Česku. S jakým zájmem se setkáváte u mladých lidí?
Dnes nás je několik, kteří o našem zachránění a o panu Wintonovi děláme přednášky, aby se na takový čin nezapomnělo. To byste se divil, jaký je o to zájem u mladých lidí.
Když mluvím k 11 letým dětem, během půlhodiny jim vykládám, jaké to je odjet, opustit rodiče. Od jedné třídy jsem tehdy dostala 15 dopisů, jeden si vozím s sebou od jedné holčičky. Píše v něm, že má malého tříletého bratra a nechápe, jak jsem se já mohla starat o moji malou sestřičku, které byly tři roky.
Psala, že pomáhá mamince, a že jak já jsem mohla s tou mou sestřičkou sama odjet. Když sama odjela na týden na dovolenou se školou a už druhý den se jí začalo stýskat. Na konec se dětí zeptám, jestli rodičům někdy říkají - já vás nemám ráda, aby zvedly ruce. A ona napsala: „A potom, když jste se nás ptala, jestli říkám rodičům, že je nemám ráda, tak jsem si to rozmyslela a dneska si rodičů velmi vážím.“ A to je 11 leté dítě, které mi napsalo.
„Rychlý dějepis, rychlý zeměpis, poté k celému příběhu…“
Ti starší 14-15 letí se mě ptají na otázky až po přednášce. Oni se neradi ptají na otázky před ostatními, radši potom přijdou za mnou. Než někde dělám přednášky, tak poprosím všechny profesory, aby studentům něco řekli o holocaustu – aby je trochu připravili. Například pro školy mám 8 výkresů, jak vypadaly Čechy od roku 900 až do současnosti, protože děti neví, že Československo neexistovalo do roku 1918. Tak se jim musí nejdříve vysvětlit, co to je za zemi – rychlý dějepis, rychlý zeměpis. Musím říct, že tady se o celém příběhu ví víc, než v Anglii.
Myslíte si, že by měl sir Nicholas Winton za své činy získat Nobelovu cenu?
Nicholas Winton stále říká, že jediné, co on udělal úplně sám – našel ty rodiny v Anglii. Tvrdí, že on sám to nemohl udělat, že v Praze mu pomáhali různí lidé. Ale on to sám sepsal, dával do novin inzeráty a našel všechny ty rodiny. Sám říká: „Já nechci žádnou Nobelovu cenu.“ Dnes už je z té doby jediný, ale tu Nobelovu cenu by měl za všechny, nejen za sebe.
Bylo by podle vás v dnešní době něco podobného vůbec možné?
Dnes už podobné činy nejsou snadné. Když my jsme přijeli do Anglie, nebyl tady nikdo, kdo by proti tomu protestoval, aby nějaký Angličan adoptoval židovský dítě. Dnes, když přijedou třeba z Pákistánu, vidím to kolem sebe. I když jsou to malé děti, tak nechtějí, aby je chránili Angličani. Dnes by jeden člověk tohle udělat nemohl.
Co je podle vás posláním příběhu pro dnešní generaci v době, kdy se každý chvástá tím, co dělá pro společnost?
Hlavní poslání napsal pan Winton sám roku 1939. Každý má někomu pomáhat, že nestačí jen, abyste klidně žil, nikoho nezlobil a nic nedělal. „Just to live a good life and do no wrong.“ (žít dobrý život a nedělat nic špatného). My všichni (Wintonovy děti) někomu pomáháme, nemluvíme o tom a neděláme to s úmyslem, že za to něco získáme. Lukáš Kotlár, gymnázium OPEN GATE
