Podplukovník ve výslužbě Jiří Pavel Kafka se narodil 2. 5. 1924 v Praze v tehdejším Československu. Rodina byla židovského původu, otec pracoval jako advokát a zároveň byl předsedou Židovské obce v Praze, matka zůstala v domácnosti. Jiří Pavel Kafka vychodil obecnou školu a akademické gymnázium. Díky otcově prozíravosti se Jiřímu i jeho bratrovi Felixovi podařilo vycestovat 28. 6. 1939 do Anglie tzv. Wintonovým transportem. V Anglii byl Jiří Pavel Kafka s bratrem nejprve v táboře pro uprchlické děti v Ipswichi a díky otci - který se šťastnou náhodou dostal do Anglie kde pracoval v Benešově exilové vládě - se oba bratři dostali do prázdninové školy a pak na střední školu v Cheltenhamu. Škola Jiřího příliš nebavila, a tak odešel na učení do firmy Sigmund Pumpy. 13. 6. 1942 vstoupil do armády. Přibližně tři měsíce sloužil v pozemní československé armádě, prodělal základní výcvik a poté jej vybrali do Royal Air Force (RAF). Výcvik prodělal ve Walesu, ve Skotsku a na Bahamách a byl zařazen jako střelec a radista ve 311. Peruti. V roce 1945 se vrátil do Československa a shledal se zde s maminkou, která přežila pobyt v terezínském ghettu, lodžském ghettu, koncentračním táboře v Osvětimi a nakonec tábor v severních Čechách. V Československu však Jiří Pavel Kafka nezůstal a v roce 1947 odjel zpět do Anglie. V roce 1949 navštívil rodnou zem kvůli pohřbu svého otce, ale natrvalo se již do Československa nevrátil. V Anglii žil jeho bratr a pak se do Anglie vystěhovala i maminka. Byl však ovlivněn sionismem, a tak se v roce 1960 rozhodl s manželkou přestěhovat z Anglie do Izraele. Zde pracoval v oblasti realit, v čemž pokračoval i po svém návratu do Anglie v roce 1968. V roce 1986 mu umřela maminka a v roce 1988 i manželka, a tak se v roce 1990 rozhodl pro návrat do Československa. V současnosti žije Jiří Pavel Kafka v Praze 8 – Tróji.
Rodina před válkou
Podplukovník ve výslužbě Jiří Pavel Kafka se narodil 2. 5. 1924 jako prvorozený syn židovského právníka. Otec byl o dvacet let starší než maminka Eliška, která pocházela z Českého Brodu (za svobodna se jmenovala Weinerová). Rodiče se brali asi v roce 1922 a bydleli nejdříve na Smíchově, potom v Pařížské ulici č. 32 (dům dnes nestojí, na konci války byl při bombardování zasažen leteckou pumou). Maminka byla moc hodná, šikovná, silná a schopná žena, která znala dobře jazyky. Tatínek měl svou advokátní praxi v Rytířské ulici a také pracoval v pražské židovské obci v dobrovolné funkci jejího předsedy až do začátku války.
Jiří spolu se svým mladším bratrem Felixem, který se narodil 28. června 1925, chodili do Obecné školy v Praze 1 na Františku a pak navštěvovali Akademické gymnázium na Příkopech. Blížící se hrozbu nacismu Jiří nikdy nebral moc vážně, jen si vzpomíná, jak dostal hrubě vyhubováno od jednoho staršího muže, který ho díky krátkým kalhotám považoval za mladíka z Hitlerjugend. Naopak si vzpomíná, že nikdy ve svém životě ani v Čechách, ani v Anglii nezaznamenal jedinou protižidovskou reakci na svou osobu. Jako kluk chodil do Tchelet lavan (Modrá bílá), jednoho z prvních židovských mládežnických hnutí propagujících ideje romantismu, svobody a orientace na přírodu.
Válka, okupace – smutné osudy příbuzných
Oba bratři prožili hezké dětství v Praze až do okupace, kdy nastali nepříjemnosti zejména pro tatínka – ten byl předsedou Pražské židovské obce. Rodiče pak využili možnost poslat oba bratry do Anglie Wintonovým vlakem – to bylo Jiřímu 15 let. Prvně se o své cestě vlakem z Čech do Londýna dozvěděl Jiří spolu s bratrem asi necelý měsíc před odjezdem. Rodiče vše zařídili s panem Wintonem.
Dospělí zůstali a čekali na svůj osud, který byl nemilosrdný. Jiří si vzpomíná, že dědeček Ludvík Kafka zemřel doma před rokem 1941, ještě před transporty do Terezína. Max a Karel Kafkové, bratři Jiřího tatínka, prošli terezínským ghettem a zemřeli ve vyhlazovacích táborech. Zachránili se jen Karlův syn František a Maxova dcera Marie díky odjezdu do Londýna. Dědeček Bernard Weiner zemřel v ghettu v Terezíně. Jeho dva synové a dcera Julie s miminkem prošli Terezínem a všichni zemřeli ve vyhlazovacích táborech. Jiřího tatínek měl to štěstí, že v době obsazení Československa nacisty, byl v Paříži a v Londýně vyjednávat přijetí určitého počtu Židů, ale vypukla válka, hranice byly uzavřeny a on se nemohl vrátit. Za války pracoval v Londýně na ministerstvu pro hospodářskou obnovu v české exilové vládě. V jeho kanceláři se Jiří také setkal s Janem Masarykem.
Mnohem hůře dopadla Jiřího maminka, která byla druhým transportem v listopadu 1941 deportována do ghetta v polské Lodži . Úkolem maminky v ghettu bylo starat se o čtrnáctileté a starší dívky. Tam ji při jednom nástupu pokynula jedna známa rukou, aby se schovala v baráku. Později zjistila, že ostatní, se kterými původně stála, byli odesláni do plynu. V srpnu 1944 byla kvůli blížící se Rudé armádě transportována do Osvětimi. V zimě 1944 byla odeslána na severní Moravu na práci, do továrny v Bernarticích, která patřila nacistovi Šlechtovi. Tady se maminka také dočkala osvobození.
Odjezd a pobyt v Anglii
Rodiče chtěli, aby chlapci dokončili školní rok, proto datum jejich odjezdu bylo až 28. června 1939, shodou okolností na Felixovy 14. narozeniny. Do Anglie odjely ještě děti otcových bratrů Maxe a Karla – František a Marie, ne ale jako součást Wintonova transportu.
Cesta trvala dva dny a Jiří se staral ve vlaku o mladšího bratra Felixe, ale také jej jedna maminka požádala, aby se postaral o jejího syna, který byl postižený. Tak mu pomáhal, i se s ním modlil. Ale tu cestu s bratrem brali jako výlet a dobrodružství.
Jiří Kafka si takto vzpomíná na pobyt v anglických školách:
„My s bratrem jsme nešli do rodin. Většina dětí šla do rodin. My ne. Jelikož naši rodiče trvali na tom, že musíme zůstat společně. Mimoto jsme byli oba už větší chlapci, bylo nám 15 a 14 let . Tak jsme se dostali do tábora pro uprchlické děti z Německa a Rakouska. Takže původně jsme se v Anglii učili trochu víc německy než anglicky. Tam jsme zůstali několik málo měsíců, bylo to v severovýchodní Anglii.
Odtud jsme potom šli do školy, které se říká Holiday school, takové prázdninové školy na jihu Anglie. Tam jsme se poprvé setkali s anglickými chlapci i s učiteli, se kterými jsme se sice dost těžko dorozumívali, ale rozuměli jsme se. Naučili jsme se pořádně tenis, sportovalo se tam, byli na nás hodní. Jak ty děti, tak ti učitelé. A myslím, že na nás byli hodní jistě proto, že spousta těch chlapců měla rodiny za hranicemi. Někteří měli rodiny v Indii, nebo v různých zemích, a oni ti u itelé tam už věděli, jak se chovat k chlapcům, kteří byli odloučeni, alespoň do ur ité doby, od rodičů. A my jsme si plně neuvědomovali, že jsme chudáci uprchlíci, o které je zapotřebí se starat. Nějakým zvláštním způsobem o nás se starali stejně, jako o všechny ostatní. Až na ten jazyk samozřejmě, pomáhali nám, kde mohli.”
Po prázdninách začal Jiří studovat na střední škole v Cheltenhamu. Tam jej to ale nebavilo a proto nastoupil do učňovské školy ve firmě Sigmund Pumps v Gateshead.
V armádě u Královského letectva RAF
Po dovršení 18 let se přihlásil Jiří 13. června 1942 do československé armády v Anglii. Tady byl asi měsíc, během kterého byl vybrán do československých perutí působících v rámci Královského letectva (RAF). Prošel výcvikem, mimo jiné i na Bahamách, a posléze byl zařazen na kombinovanou funkci radista-střelec u 311. československé bombardovací perutě RAF. Peruť létala od srpna 1940 na britských bombardérech Vickers Wellington a od května 1943 na amerických Consolidated Liberator.
Jak Jiří Kafka říká, různých vzpomínek na působení v RAF má mnoho. Jako například když museli přistát se svým bombardérem Consolidated Liberator bez podvozku „na břicho“ nebo když hořelo v letadle. Hezká je ale příhoda, že jednou pilot odpověděl na dotaz, jak se orientuje – prý podle Jirku Kafky, protože ten spí vždy hlavou na sever. Nejdelší let – jak vzpomíná – trval až 18 hodin. Operovalo se v prostoru Biskajského zálivu, kde měli chránit spojenecké lodě, a po přemístění do Skotska se létalo bránit konvoje proti německým ponorkám hlavně mezi Anglií a Skandinávií.
Přímých bojů se tak Jiří Pavel Kafka nezúčastnil – to nebylo ani úkolem jeho posádky: „Když jsem z dálky viděl nepřátelské letadlo, tak jsem to samozřejmě hned hlásil a hned jsme se snažili vyhnout jakémukoliv střetu. Pak jsem viděl, že to nepřátelské letadlo udělalo totéž. Vyhnout se střetu. Protože proti letadlům jsme nelétali. Naopak jsme se jim spíše měli vyhýbat. Naším úkolem bylo najít a zničit nepřátelské ponorky a lodě, které ohrožovaly spojenecké konvoje.“ Operační činnost perutě byla ukončena 4. června 1945.
Po válce v Praze
Po válce se jako první do Prahy vrátila maminka a náhodou na ulici potkala Jaroslava Kafku, bratrance Jiřího, který se právě vrátil z koncentráku a jemuž byl přidělen byt v Klimentské ulici. Protože neměla kde bydlet, pozval ji k sobě. Také tatínek, po návratu s exilovou vládou, se k nim přistěhoval. Jiří se vrátil do Prahy spolu se svou 311. perutí v srpnu 1945, a protože znal adresu rodičů, rovnou se vydal domů, kde se po dlouhých letech setkal s maminkou. Později si rodiče opatřili vlastní byt, naproti bytu Jaroslava, také v Klimentské ulici. Bratr Felix se domů vrátil na studentský festival, setkal se s rodiči, ale vrátil se zpět do Anglie, kde ještě studoval. Jiří po válce nezůstal u letectva, uvažoval o studiu na univerzitě, ale pak usoudil, že to není nic, co by chtěl dělat, a začal vyučovat v jazykové škole na Národní třídě angličtinu. Také pracoval v kanceláři spediční firmy otcova přítele – Řivnáč & Šůla. Poměry v republice ale začaly doznávat zásadních změn. Bratr žil v Anglii a Jiří mohl navíc jako příslušník britské armády demobilizovat tam, kde narukoval.
Druhá emigrace do Anglie a Izraele
Dlouho tedy neváhal a podruhé opustil republiku směr Londýn. Opět vlakem, spolu s dalšími asi pěti podobnými, tentokrát ale v oddělení pro britské vojáky, kterým náklady za dopravu hradila Velká Británie. Rodiče zůstali v Československu, tatínek zemřel v prosinci 1948 a pohřben byl v Praze. Jiří se vrátil na jeho pohřeb a již v té době začal vyřizovat mamince výjezdní povolení do Anglie. Vzpomíná, že i když to byla doba zlá, kdy vládnoucí nomenklatura držela stále pevněji otěže své vlády, nečinila jí byrokracie žádné potíže a během několika měsíců měla maminka potřebná povolení k odjezdu.
Jiří žil v Anglii zpočátku s bratrem a s maminkou a provozoval importní firmu, která dovážela součástky na výrobu bižuterie. V roce 1952 se oženil s Dorothy Blundy, se kterou měl syna Stephena (1954) a dceru Helenu (1956).
V průběhu roku 1960 odjela celá rodina do Izraele, kde žila do roku 1968. Dva roky v Tel Avivu a později v Haifě. V roce 1968 se vrátili do Anglie, kde Jiří pracoval jako developer.
A znovu v Praze
Několikrát navštívil Jiří Československo, ale před první návštěvou se musel nejprve vykoupit z československého občanství. V roce 1986 umřela Jiřího maminka a o dva roky později i jeho manželka. V roce 1990 přijel do Československa na návštěvu za svým kamarádem Pavlem Vranským, kde se také prvně setkal se svou současnou partnerkou Helenou Machačovou, a již tu zůstal.
Průvodce:
Pana Jiřího Kafku jsem znala z našich setkání se sirem Nicholasem Wintonem. Věděla jsem, že bydlí v Praze 8, stejně jako já. Přemýšlela jsem, kterou školu oslovit ke zpracování jeho osudu.
Pan Kafka chodil do obecní školy v Praze 1, Na Františku a do Akademického gymnázia Na Příkopech, v budově, kde je dnes Střední škola výpočetní techniky. Pak jsem si uvědomila, že dům, ve kterém bydlí, je o ulici níž, než základní škola Na Šutce 28, na pomezí Tróje a Kobylis. A tak začala naše vzájemná spolupráce na projektu Příběhy z Vašich regionů.
Po návratu z Mauthausenu byli žáci plni dojmů. Paní učitelka Malimánková v hodině českého jazyka s nimi besedovala o tom, co viděli. Nakonec se žáci pokusili své zážitky zapsat, aby s nimi mohli seznámit i ostatní. Svou upřímností k nejlepším patří práce Johany Heldové, žákyně 9.A.
Viděla jsem Mauthausen
Myslím, že dokud jsem skutečně nespatřila brány koncentračního tábora, nepřišlo mi vše, co jsem doposud četla, viděla či slyšela, tak skutečné. Z místa sálala ponurá atmosféra a deštivé počasí naší náladě nijak nepomáhalo. U pomníku jsme vzdali čest krutě a téměř bezdůvodně zavražděným minutou ticha a květinou, nejednomu z nás ukápla slza. Při přesunu na plac, kde se konaly nástupy, nás děsilo každé slovo pana ředitele nebo paní učitelek z druhé školy, co krok, to mrtvý člověk. Viděli jsme, v jakých podmínkách tři sta mužů v malé místnosti žilo, a muzeum plné fotografií nás šokovalo. Od tabule s obrázky lidí, kteří se snažili uprchnout, sebevrahů a mužů, kteří byli donuceni si život vzít, nemálo z nás vykřiklo a odbíhalo v slzách. Já sama jsem se na druhou část muzea již neodvážila.
Hromady dopisů, psaní, předmětů vězňů i dozorčích, to vše se zachovalo. Ale snad tou nejhorší částí byla návštěva plynové komory. Po celou dobu jsem své kamarádce drtila ruku a ona mi stisk opětovala. První místnost byla plná pomníků a pamětních desek, ta další tmavá, na černých panelech tisíce jasně, modře zářících jmen. Ti všichni byli zabiti v plynové komoře. Nejeden Novák, Svoboda, jména nám Čechům tolik známá, a kdybychom pořádně hledali, pomalu každý druhý by našel svého jmenovce. Ale samotná plynová komora vypadala jako obyčejná sprcha. Vždyť jim také říkali, že se jdou „jen sprchovat“. Věřili jim? Věřili, že se vrátí?
Tato exkurze byla emotivní, zajímavá, poučná a velmi jsem si z ní odnesla… Ale přísahám před Bohem, že už nikdy víc.
Johana Heldová, žákyně 9.A.
Návštěva a beseda ve škole Na Šutce, Praha 8 - Trója – 19. 12. 2014
Poslední vyučovací den před vánočními svátky škole očekávali žáci 9.A. a 9.B vzácnou návštěvu, vztahující se k osobě sira Nicholase Wintona. Na tuto událost se připravili již předtím. Paní učitelka češtiny i pan učitel dějepisu je vpravili na svých hodinách do období, kdy se příběh záchrany 669 dětí z bývalého Československa odehrával.
V hodinách výtvarné výchovy s panem ředitelem přemýšleli, jakou výstavkou, či výtvarnou prací, by mohli hosty oslovit,, nápadů bylo mnoho. Zvítězil jeden – na kartóny papíru obkreslili 669 rukou symbolicky patřících zachráněným „Wintonovým dětem“ Pak udělali i obrázek pana Wintona s reprodukcí Řádu bílého lva, který mu v říjnu odevzdal osobně prezident ČR Miloš Zeman. Jeden panel věnovali i režiséru Matěji Mináčovi, který vlastně pana Wintona pro ČR objevil. Výstavku instalovali už v předstihu, aby se na ni mohli podívat i rodiče a návštěvníci, kteří přišli na tradiční předvánoční bazar.
V ten předvánoční pátek byli všichni slavnostně oblečeni - zvlášť děvčatům to moc slušelo. Učebna se proměnila v příjemnou promítací i besední místnost s výstavou, ale i vánoční výzdobou a vánočním občerstvením. Na začátku akce „ Příběhy z Vašich regionů“ viděli žáci film „Síla lidskosti“. Ten příběh měl skutečně takovou „SÍLU“, že rozplakal i paní učitelky a také některé žáky.
Po filmu následovala beseda s hosty, kterými byli: pan podplukovník v. v. Jiří Pavel Kafka s manželkou MUDr. Helenou Machaovou, dále režisér Matěj Mináč, a paní Janka Haluková ze Spolku Nicholase Wintona.
Závěr příběhu a poznání záchrance sira Nicholase Wintona
Pan režisér Matěj Mináč po besedě řekl, že panu Kafkovi je v tomto roce právě 90 let a panu Wintonovi 105. Takže záchrance pana Kafky, byl jenom o málo starší, když se rozhodl pro záchranu židovských dětí v Československu. Pan Kafka se o svém zachránci dozvěděl až po zhlédnutí filmu Matěje Mináče „Všichni moji blízcí“. Jeho manželka se dívala na titulky se jmény zachráněných děti, ale nezachytila všechny. Zavolala tedy své známé Věře Gissingové, která měla ten seznam, a zjistili, že tam je i Jiří Kafka i jeho bratr – ten žije stále v Anglii.
Matěj Mináč pak připomněl, že těch dětí, které pan Winton zachránit nemohl a zemřely v koncentračních táborech, bylo 15 000. Pan ředitel pak požádal pana Kafku, zda by mohl obkreslit také svou ruku, která patřila také k těm zachráněným. To bylo dojímavé.
Při vzájemném poděkování ještě paní Haluková a pan Mináč podarovali Johance DVD s filmem Nickyho rodina a připomněli takový Wintonův virus, kteří chytnou všichni, co znají lépe tento příběh a snaží se něco dobrého pro svět udělat.