Abych pravdu řekla, prvního setkání s paní Franklovou jsem se docela bála. Je mi dvacet let, a přesto jsem se za celý svůj život nebavila s nikým, kdo by prožil válku tak zblízka jako ona.
Setkaly jsme se v malé tiché kavárně a já přemýšlela, na co se zeptat. Bylo toho tolik, co mě zajímalo, ale zároveň jsem věděla, jak těžké musí být o tom všem mluvit. Jak se ptát na věci, na které by člověk nejraději zapomněl?
Paní Franklová ale začala povídat sama. Vyprávěla mi o svém dětství, rodičích, o době strávené v Anglii i o životě po návratu do Československa. Povídaly jsme si dvě hodiny. Dvě hodiny naplněné smutkem z války a smrti rodičů, ale také plné naděje a radosti ze života!
Narodila jsem se v roce 1930 a společně s maminkou a tatínkem jsme bydleli v Teplicích. Tatínek mi zemřel, když mi bylo přibližně šest a půl roku, v době, kdy už u nás bydleli naši přátelé – uprchlíci z Drážďan, kteří se k nám nastěhovali v roce 1937. V Teplicích už tehdy probíhala velmi silná prohitlerovská kampaň a moje rodina měla veliké problémy.
Chodila jsem do německé školy, jednou mě kluci z té školy dokonce honili s pendreky. To mi bylo asi osm let. Také si vzpomínám, že naproti nám bydlela nějaká rodina. Když jsem jednou v zimě šla pod jejich oknem, polili mě špinavou vodou s tím, že mám chodit po naší půlce chodníku a ne po jejich. Byla to hrozná doba…
V osmatřicátém roce jsme se přestěhovali do Prahy. Nevím, jak potom maminka zařídila, abych mohla odjet do bezpečí, ale faktem je, že 17. července jsem spolu s dalšími dětmi nastoupila do Wintonova transportu, mířícího do města Stoke-on-Trent ve střední Anglii. Můj bratr Michael měl odjet v září vlakem, který však již z Prahy neodjel. Válku strávil v koncentračních táborech.
Na nádraží mě šla vyprovodit maminka i všichni příbuzní. Hodně jsem plakala, ale nechtěla jsem, aby to maminka viděla, a tak jsem na ni jen vždycky „jukala“ z okna, aby neviděla mé slzy a pak jsem se zase schovala. Do Londýna jsme dorazili 20. července. Na svůj první dojem z Anglie nikdy nezapomenu. První „Angličan“, kterého jsem tu uviděla, měl turecký turban, zablácené boty a rozvázané tkaničky.
Pár dní potom, co jsme přijeli, jsem našla chleba, co mi dala maminka na cestu. Rozdělila jsem se s několika dalšími dětmi, které tam se mnou byly, a všichni jsme ten starý a tvrdý chleba z domova nadšeně snědli.
V Anglii jsem chodila do dívčího gymnázia a bydlela společně s dalšími dětmi v domě, který nám zapůjčilo město. Každý takový dům sice byl pod vedením anglických manželů, ale vedoucí byli z Československa. Abychom vydělali nějaké peníze, pořádali jsme společně s dalšími dětmi různá vystoupení – ve fabrikách, městských sálech a na dalších místech. Později, když jsem byla starší, nastoupila jsem do internátní školy ve Walesu.
Do Čech jsem se vrátila hned po válce, v srpnu roku 1945. Vracela jsem se společně s ostatními z Wintonova transportu –většina dětí tu měla nějaké příbuzné, jen já už jsem neměla nikoho. Maminka mi zemřela v Terezíně, ale ještě předtím mi stihla poslat dopis a já jsem tehdy dostala ve škole volno, abych se jím mohla potěšit, nevěděla jsem, že ona v té chvíli už byla mrtvá.
Po návratu do Československa jsem nejdříve bydlela u jedné rodiny v Praze na Vinohradech, potom chvilku v domově židovské mládeže, poté na koleji a po nějakém čase jsem si našla vlastní byt. Začala jsem pracovat jako sekretářka a dělala jsem tuhle profesi skoro celý život.
(Příběh zpracovala Iva Horká, Škola mezinárodních a veřejných vztahů, Praha)
Setkaly jsme se v malé tiché kavárně a já přemýšlela, na co se zeptat. Bylo toho tolik, co mě zajímalo, ale zároveň jsem věděla, jak těžké musí být o tom všem mluvit. Jak se ptát na věci, na které by člověk nejraději zapomněl?
Paní Franklová ale začala povídat sama. Vyprávěla mi o svém dětství, rodičích, o době strávené v Anglii i o životě po návratu do Československa. Povídaly jsme si dvě hodiny. Dvě hodiny naplněné smutkem z války a smrti rodičů, ale také plné naděje a radosti ze života!
KOUSEK CHLEBA NA CESTU
Vzpomíná překladatelka Hana Franklová.Narodila jsem se v roce 1930 a společně s maminkou a tatínkem jsme bydleli v Teplicích. Tatínek mi zemřel, když mi bylo přibližně šest a půl roku, v době, kdy už u nás bydleli naši přátelé – uprchlíci z Drážďan, kteří se k nám nastěhovali v roce 1937. V Teplicích už tehdy probíhala velmi silná prohitlerovská kampaň a moje rodina měla veliké problémy.
Chodila jsem do německé školy, jednou mě kluci z té školy dokonce honili s pendreky. To mi bylo asi osm let. Také si vzpomínám, že naproti nám bydlela nějaká rodina. Když jsem jednou v zimě šla pod jejich oknem, polili mě špinavou vodou s tím, že mám chodit po naší půlce chodníku a ne po jejich. Byla to hrozná doba…
V osmatřicátém roce jsme se přestěhovali do Prahy. Nevím, jak potom maminka zařídila, abych mohla odjet do bezpečí, ale faktem je, že 17. července jsem spolu s dalšími dětmi nastoupila do Wintonova transportu, mířícího do města Stoke-on-Trent ve střední Anglii. Můj bratr Michael měl odjet v září vlakem, který však již z Prahy neodjel. Válku strávil v koncentračních táborech.
Na nádraží mě šla vyprovodit maminka i všichni příbuzní. Hodně jsem plakala, ale nechtěla jsem, aby to maminka viděla, a tak jsem na ni jen vždycky „jukala“ z okna, aby neviděla mé slzy a pak jsem se zase schovala. Do Londýna jsme dorazili 20. července. Na svůj první dojem z Anglie nikdy nezapomenu. První „Angličan“, kterého jsem tu uviděla, měl turecký turban, zablácené boty a rozvázané tkaničky.
Pár dní potom, co jsme přijeli, jsem našla chleba, co mi dala maminka na cestu. Rozdělila jsem se s několika dalšími dětmi, které tam se mnou byly, a všichni jsme ten starý a tvrdý chleba z domova nadšeně snědli.
V Anglii jsem chodila do dívčího gymnázia a bydlela společně s dalšími dětmi v domě, který nám zapůjčilo město. Každý takový dům sice byl pod vedením anglických manželů, ale vedoucí byli z Československa. Abychom vydělali nějaké peníze, pořádali jsme společně s dalšími dětmi různá vystoupení – ve fabrikách, městských sálech a na dalších místech. Později, když jsem byla starší, nastoupila jsem do internátní školy ve Walesu.
Do Čech jsem se vrátila hned po válce, v srpnu roku 1945. Vracela jsem se společně s ostatními z Wintonova transportu –většina dětí tu měla nějaké příbuzné, jen já už jsem neměla nikoho. Maminka mi zemřela v Terezíně, ale ještě předtím mi stihla poslat dopis a já jsem tehdy dostala ve škole volno, abych se jím mohla potěšit, nevěděla jsem, že ona v té chvíli už byla mrtvá.
Po návratu do Československa jsem nejdříve bydlela u jedné rodiny v Praze na Vinohradech, potom chvilku v domově židovské mládeže, poté na koleji a po nějakém čase jsem si našla vlastní byt. Začala jsem pracovat jako sekretářka a dělala jsem tuhle profesi skoro celý život.
(Příběh zpracovala Iva Horká, Škola mezinárodních a veřejných vztahů, Praha)
