Během své první návštěvy v Praze si Trevor nevybral jen ty dva chlapce - Williho Weigla a Petra Waldera, ale ještě se slitoval nad jedním děvčátkem - Gerdou Mayerovou, která vycestovala prvním Wintonovým transportem do Británie, a to letecky. Gerda si na to dobře vzpomíná.
Let do Anglie
Stalo se to 14. března 1939. Bylo mi jedenáct let a letěla jsem skutečným letadlem s dětským transportem do Británie. Cestovala jsem sama, ale rodiče mi slíbili, že se loučíme nanejvýš na rok. Abych byla upřímná, byla jsem tehdy ze všeho doslova u vytržení.
Tehdy mně ani nenapadlo, že zařazení do tohoto transportu mi zachránilo život. To jsem si uvědomila až mnohem později. Věděla jsem ale, že Anglii jsem „vyhrála“ ve velké loterii. Každý, skutečně každý se snažil dostat z Československa pryč, včetně mých rodičů a dalších Židů. Všude postávali tisíce zoufalých utečenců z Německa, Rakouska a Sudet, odkud jsme pocházeli také my. „Všechno stojí za kočku,“ napsal si tehdy můj zoufalý tatínek do diáře.
Dnes, když lidé zjistí, že pocházím z Prahy, tak mi zpravidla gratulují k jejím krásám. Tehdy mě však nic takového nezajímalo. Moje tety bydlely ve velkých bytech v moderních slušných domech, jenomže jak se situace zhoršovala, celá naše velká rodina se musela přestěhovat do obyčejného malého podnájmu. Na prohlídku památek tehdy nebyla ani nálada, ani čas. Nejhezčí částí Prahy bylo Václavské náměstí s blikajícími neony, s bufetem, kde jste si mohli po vhození mincí vybrat z automatu některý z majonézových sendvičů a dalších lahůdek.
No, a já jsem měla odletět dětským transportem do Anglie. Velkým letadlem! Navíc jsem měla bydlet u moře a navštěvovat soukromou školu, což byla u nás doma věc nevídaná a neslýchaná. Asi bych byla bývala ve stejné euforii, kdybych měla odjet do jakékoliv jiné země. Měla jsem ale představu, že Anglie musí být skvělá, že tam žijí jen samí lordi a opravdové dámy. Představovala jsem si, že jsem v podobné situaci, jako hrdinka filmu Mad about Music (Blázen do hudby), kterou hrála skvělá Deanna Durbin. Děj se sice odehrával v internátní škole ve Švýcarsku, hlavní představitelka jezdila domů na kole a k tomu si pískala, ale já jsem si řekla, že stačí vyměnit kolo za koně a bude to přesně jako v Anglii. Tam přece každý jezdí na koni a přitom si pohvizduje.
Tatínek si ze mě dělal legraci: „Jaká škoda, že kanál La Manche už žena přeplavala. Teď už můžeš být jenom druhá nebo třetí!“ Můj odchod byl prvním kouskem štěstí, jímž byli moji rodiče odměněni za půl roku úporné snahy o emigraci. Bohužel, byl i posledním.
Moje maminka se snažila dostat mě do dětského transportu, o kterém se kdesi doslechla. Bohužel, všechna místa na příští transport již byla obsazena. Jednou večer jsme byli všichni doma, když se o tom maminka zmínila tatínkovi. Následovalo ticho. Tatínek si povzdychl: „Ano, další nepodařený pokus.“ Potom maminka dodala s určitou hořkostí: „Měli jsme odejít už dávno.“ Tatínkova tvář byla neuvěřitelně ustaraná, i když ve šťastnějších dnech byl znám jako velký šprýmař. Naopak maminka vždy byla tou seróznější částí rodiny.
„Možná ještě zkusím něco udělat,“ pronesl váhavě tatínek. „Ano, tatínku, udělej něco,“ prosila jsem ho a tak se také stalo. To, co se mojí plnoštíhlé, optimisticky laděné mamince nepodařilo, to dokázal můj drobný, ustaraný a hubený tatínek. Vypravili jsme se společně do elegantního hotelu na Václavském náměstí. Tam bydlel Trevor Chadwick, na něhož otec jakýmsi zázrakem získal kontakt. Trevor nás hned přijal a stalo se něco neuvěřitelného. Okamžitě se rozhodl konat, přesvědčil svoji matku, aby se za mě zaručila, a to moji rodiče považovali za velkou čest. A já jsem si tím dnes zcela jistá, protože jsem nebyla žádné atraktivní dítě. Tudíž si myslím, že se Trevor Chadwick ani neodvážil nabídnout mě cizím lidem a jednoduše mě chtěl chránit. Vypadal jako superman. Vysoký, pohledný, s nápadně severskou vizáží. Tehdy mi ale připadal jako rytíř, který zabil draka a odnáší mě pryč.
Zakrátko po tomto prvním setkání následoval pohovor, jehož se zúčastnila celá naše rodina. Maminka přivedla i moji starší sestru Annu. Doufala, že její krása odstraní závažnou byrokratickou překážku, a sice pravidlo, že do dětského transportu mohou být zařazeny pouze děti do osmnácti let. Pěkně jsme se oblékli, i tatínek byl v obleku. Trevor Chadwick k nám sestupoval po hotelovém schodišti, byl oblečen neformálně, měl na sobě vlněný svetr. „To je skutečný elegán! Ležérní a sebevědomý!“ říkali jsme si. Asi bychom reagovali stejně, kdyby se objevil v čemkoliv. V tričku nebo v obleku, stejně bychom jím byli okouzleni. Moje malá maminka se před Trevora Chadwicka postavila a pronesla krásnou děkovnou řeč. S radostí mu předvedla svoji angličtinu a já předpokládám, že opravdu hovořila z hloubi celého svého srdce. Trevor Chadwick ji poslouchal a přešlapoval přitom rozpačitě z nohy na nohu.
Ještě předtím, než jsem odletěla do Anglie, jsem vyprovázela na letiště spolužáka. Odlétal s jiným transportem, který organizovala jakási mise z Londýna. Všechny děti se shromáždily před zpravodajskými kamerami, zatímco rodiče se postavili do kruhu kolem nich. Kamery točily, děti naposledy mávaly svým rodičům na rozloučenou a rodiče zase mávali dětem. Stála jsem úplně vzadu, šklebila jsem se jako opice, také jsem energicky mávala a připadala jsem si jako Shirley Temple. Najednou byly děti i zpravodajský štáb pryč. Ale rodiče tam zůstali mlčky stát, měli v očích slzy, nikdo se ani nepohnul, nikdo neřekl jediné slovo. Vypadalo to, jako bychom tam stáli celou věčnost, naplněni smutkem za odcházejícími dětmi. Pak se ozval hlas: „Tak to by bylo!“ a všichni se pomalu rozešli.
„Nadešel 14. březen 1939 a z ruzyňského letiště jsem odlétala i já. Přiznávám se, že mě nejvíc mrzelo, že tam tentokrát nebyly kamery, a tudíž můj odlet nebude tak velkolepý, jako byl odlet mého spolužáka. Ale byl tam Trevor Chadwick, který se ze všech sil snažil zabavit maňáskem asi tříleté dítě. Můj otec všechno usilovně fotografoval, zatímco maminka se zamyšleně procházela, zavěšená do mé sestry. Nakonec se dala do řeči s jinou matkou, která měla dceru v mém věku, tichou a dobře vychovanou. Instinktivně jsem cítila, že mi ji později budou dávat za vzor, takže se mi hned zprotivila. Maminka litovala, že nejedeme na stejné místo, ale i tak nás přesvědčila, abychom si vyměnily adresy a dopisovaly si.
Vzpomínám si na zmatek těsně před odchodem, na výkřiky nadšení, na tatínka, který běžel za letadlem s fotoaparátem, aby zvěčnil okamžik, kdy se odlepíme od země. Ale ať se snažím sebevíc, nedokáži si vybavit okamžik, kdy mě rodiče naposledy políbili na rozloučenou. Bylo to něžné? Bylo to kvůli tomu všemu rozruchu kolem, co ve mně zanechalo dojem takového povrchního posledního rozloučení? Vážně nevím.
V letadle panovala radost, hulákali jsme, kolovaly čokolády. Někomu jsem půjčila svoji foukací harmoniku, takže jsme měli při letu i hudební doprovod. Na všechno jsme zapomněli, byli jsme příliš vzrušeni. Byli jsme zvědaví, jak budeme reagovat na let, jestli nám nebude špatně. Mezipřistání jsme měli v Holandsku, kde pro nás připravili pohoštění. Dali nám na výběr, jestli chceme k sendviči mléko nebo limonádu. Všichni jsme si objednali limonádu způsobem, jakým si kovbojové objednávají whisky. Pouze jeden chlapec si objednal mléko a já jsem se na něho podívala s údivem a zároveň s opovržením. Takový trapný individualista!
Na letiště Croydon u Londýna jsme přiletěli za tmy. Ještě s jednou dívkou jsme šly na dámské toalety a já jsem se lekla, když jsem viděla v kabinkách místo klik koule. Raději jsem nechala celou dobu otevřené dveře. Bála jsem se, že bych tam mohla zůstat zavřená navěky. Pak nás odvedli do autobusu a já jsem si sedla úplně dozadu. Ale najednou někdo řekl moje jméno. Dozvěděla jsem se, že nikam s ostatními nepojedu, protože na mě čeká auto. V tom okamžiku se mě zmocnil silný pocit opuštěnosti. Teprve teď nastalo moje skutečné rozloučení s Československem. Sbohem, sbohem navždy! Nastoupila jsem do auta, vpředu seděla manželská dvojice, vzadu dívka, která se posléze stala mojí drahou kamarádkou. Jmenovala
se Hanka Sternová. Bylo jí devět, byla moc unavená a už spala. Měla pevně zavřené oči a já jsem si všimla, jaké má dlouhé řasy. Najednou mě napadlo, že nás možná chtějí unést. Jak vlastně můžeme vědět, že tomu tak není? Začala jsem křičet a rozplakala jsem se. Doufala jsem, že probudím svoji spící spolucestující, ale to se mi nepodařilo. Potom jsem přemýšlela, že během jízdy z auta vyskočím, uteču na pobřeží a přeplavu kanál la Manche do Francie, odkud se pak dostanu domů do Československa. Odradila mě však představa posledního úseku cesty do okupované Prahy. Navíc jsem neměla žádné peníze, kromě mince pro štěstí, kterou mi daroval Trevor Chadwick. Neměla jsem ani mapu, ani jsem neuměla francouzsky.
Cestou jsme se zastavili v kavárně, kde jsem poprvé uviděla otevřený krb. Dostala jsem teplé mléko, které mě uklidnilo. Nedohadovala jsem se, že mléko nepiji, jako jsem to dělávala doma. Pochopila jsem, že ti lidé nejsou únosci, ale jsou to Hančini ručitelé a mně pomáhají. Během celé cesty jsem se cítila mizerně, ale nepoprosila jsem, aby mi zastavili, protože mi to připadalo neslušné. Pak jsem na ulici uviděla patrový autobus, to mne vskutku moc překvapilo. Auto nakonec zastavilo před jedním domem, odkud vyšla žena, krásná jako modelka, která mě přivítala a políbila.
Další den ráno mě překvapily anglické narcisy a mušle na pobřeží, místo sněhové břečky u nás doma. Byl to den, kdy Hitler vpochodoval do Prahy.
Maminka mi před odjezdem řekla: „Ani si neumíš představit, jaké máš štěstí, že jedeš do Anglie!“ Ano, měla pravdu a já musím opakovaně děkovat Chadwickovým, kteří se mě ujali. Druhý den po svém příchodu jsem si hrála na pláži s jejich dvěma malými syny Charlesem a Williamem. Začala jsem sbírat mušle a oni, když mě viděli, tak se připojili a ukazovali mi své úlovky. Děti si jednoduše spolu umějí hrát bez ohledu na jazykové bariéry.
Ráda bych také poděkovala Nicholasi Wintonovi a všem dalším, kteří nás dopravili do bezpečí – do Británie. Musím též vzpomenout na všechny sponzory, ručitele i rodiny, které nás přijaly bez ohledu na jinou rasu, národnost, náboženské vyznání. Bylo to opravdu hrdinské a velkorysé gesto. Všichni tito Britové nám poskytli přístřeší a domov, když jsme to zoufale potřebovali, a stáli při nás, když na tom záleželo.