Když jsme spolu s Patrikem Paššem před pár lety objevili téměř zapomenutý příběh záchrany 669 českých a slovenských dětí těsně před vypuknutím II. světové války, byli jsme ohromeni. Její hlavní protagonista, dnes 103letý Sir Nicholas Winton, který vše vymyslel a zorganizoval, o tom více než půl století nikomu neřekl, dokonce ani své manželce. Připadalo nám nespravedlivé, že by se tak neuvěřitelný příběh měl ztratit v propadlišti historie. Věděli jsme, že film má jednu zázračnou moc, a to zastavit čas. Umožnit, aby pan Winton spolu se zachráněnými dětmi vyprávěli svoje příběhy před kamerou, a aby svými slovy popsali jednu z nejpozoruhodnějších záchranných misí ve světové historii.
Z reakcí studentů :
Film Nickyho rodina ve mně vyvolal pocity, jaké jsem doposud neznala. Uprostřed filmu jsem měla chuť vyběhnout ze sálu Kongresového centra a utíkat do Tibetu, abych zachránila co nejvíce lidí, jakkoliv trpících.Ibolya Běláková, kvarta
Velká vlna emocí se doslova valila sálem a nejen mě přiměla k tomu, abych se zamyslela nad smutným osudem afrických dětí, jež žijí v chudobě a se stálým pocitem hladu a žízně. Jejich jediná naděje jsme my. Uvědomila jsem si váhu pomoci, ať už je jakákoli.
Karolína Horská, kvarta
Na konci filmu už jsem brečela naplno. Viděla jsem, jak většina holek smrká, utírá si obličej do kapesníků, a pak si rychle kontroluje rozmazanou řasenku. Později se mi i někteří kluci svěřili, že taky brečeli. Samozřejmě zdůraznili, že brečeli jenom trošku. A jak výstižně řekl jeden můj spolužák: „Ten film byl strašně emotivní. Bylo v něm všechno - německá agrese, naděje, smutek, panika, radost i lítost.“ Všechny nás to nějak zaktivizovalo. Začala jsem se spolužačkami plánovat, že protřídíme staré plyšáky a pošleme je dětem, které z nich budou mít radost. Možná se vám zdá naše chování přehnané, ale věřte, že krátce po zhlédnutí tohoto filmu byste mysleli na podobné věci.
Jestli mě tenhle film změnil? Ano, nejspíš ano. Vážím si teď všeho daleko víc. Vážím si toho, v jaké žiju době, toho, že mám všechno, co k životu potřebuju, že jsem zdravá a podobně. Vím, že když člověk něco opravdu chce udělat, udělá to.
Barbora Janovská
Z krátkého filmu :
„Myslím si, že to, co Nicholas Winton udělal, je opravdu skvělá věc a inspirovalo mě to ke konání dobrých skutků. Teď pracuji jako dobrovolnice na kluzišti, kde učím bruslit chudé děti.“British School of Washington, USA
Nakonec jsme natočili dva filmy. První byl hodinový dokument Síla lidskosti a druhý byl dokumentární celovečerní film s hranými rekonstrukcemi Nickyho rodina. Získali jsme díky tomu autentická osobní nedocenitelná svědectví. Byli jsme šťastni, že se nám to podařilo zrealizovat včas, kdy hrdinové příběhu ještě byli v plné síle a ve výborné kondici. Obzvláště jsme se z toho radovali v případě sira Nicholase Wintona, který ve věku 100 let překypoval energií, humorem a dobrou náladou. Podařilo se nám to, co jsme si předsevzali, a sice „zakonzervovat“ příběh pro budoucí generace v jeho autentické, bezprostřední podobě a postarat se, aby konečně - po více jak polovině století - svět poděkoval Nicholasi Wintonovi. A skutečně - Nicholas Winton byl povýšen do šlechtického stavu královnou Alžbětou II., prezident Václav Havel mu udělil Řád T. G. Masaryka v USA.
José Manuel Durão Barroso, předseda Evropské komise řekl (z krátkého filmu): „Sir Nicholas Winton je pro nás všechny příkladem lidskosti a důstojnosti. Díky jeho odvaze byly zachráněny stovky mladých životů. Vysílá velmi silné poselství naší generaci i těm následujícím. Je to poselství odvahy, připravenosti k činům, i když někdy odvahu ztrácíme. Povzbuzuje nás to.“
Madeleine Albrightová, bývala ministryně zahraničních věcí USA řekla (z krátkého filmu): „Když někdo udělá něco, čím změní k lepšímu životy mnoha lidí, když to nedělá proto, aby se tím chlubil, ale aby se stalo hrdostí to, co bylo vykonáno, pak je to velkou inspirací.“
Filmy se zúčastnily desítek prestižních festivalů ve světě, získaly více než 40 cen, mezi nimi byla také International EMMY Award, která je vlastně takovým televizním Oscarem. Ale co nás nejvíc ohromilo a potěšilo, byla reakce ze škol a univerzit. Nejen v Čechách, ale i na Slovensku, ve Velké Británii, v USA, v Kanadě, v Austrálii. Odevšad nám psali, že Wintonův příběh je ideální pro školy, protože jeho příklad je inspirací pro mladé lidi a silně na ně působí.
Ptali jsme se: „Proč, proč právě tento starý příběh?“ Myslíme si, že asi jedním z důvodů je fakt, že každá nastupující generace revoltuje proti té předcházející, mladí lidé chtějí být lepší, spravedlivější, originálnější, než generace jejich rodičů. Jenomže s čím se dnes mladí lidé setkávají, s jakým světem? Často jen s cynickým tvrzením společnosti, že lež je lepší než pravda, že materiální statky jsou důležitější než duchovní, chybí ideály, chybí hrdinové, jimž by mohli mladí věřit. A najednou v takové „duchovní poušti“ studenti objeví hrdinu, kterému VĚŘÍ. Považují ho za toho správného chlapíka, který to DOOPRAVDY bez dlouhých řečí UDĚLAL Jen pro ten dobrý pocit, nepotřeboval za to ani uznání, ani slávu. A mají na to důkaz - 50 let o tom mlčel. Ani jeho manželka o tom nic nevěděla. Kdyby náhodou při úklidu neobjevila stovky dokumentů a knihu výstřižků na půdě jejich domu, nikdy by se Winton nepřiznal, co udělal před vypuknutím II. světové války, a my bychom o něm nenatočili filmy a vy byste dnes nedrželi tuto příručku. Jméno „Winton“ by zůstalo nicneříkajícím pojmem, jako tomu bylo do konce 80. let.
Dnes je příběh záchranné akce známý po celém světě. Tisíce dětí, které se s ním seznámily, jej intenzivně prožívají. Často si kladlou otázku, co by dělaly, kdyby se ocitly v situaci Wintonových dětí? Dokázaly by jako ony opustit navždy své rodiče a naopak, měli by jejich vlastní rodiče sílu pustit je do neznáma k cizím lidem? A hlavně si říkají: „Ten Winton byl vážně borec. Ke své záchranné akci potřeboval jenom nůžky, gumu, papír, lepidlo, dobré nápady a odhodlání nenechat se zastavit žádnými překážkami. Proč bychom se také my nemohli pokusit o něco podobného? VŽDYŤ TO VLASTNĚ NENÍ TĚŽKÉ!“ A tak se mnozí rozhodli jít ve Wintonových stopách a udělat něco důležitého pro náš svět. Vymýšlejí různé charitativní projekty, například pomáhají zachraňovat podvyživené a nemocné děti v Kambodži a Africe. 120 000 českých dětí podepsalo petici, aby byla Nicholasi Wintonovi udělena Nobelova cena míru. Studenti chápou, že ne kvantita rozhoduje. Dokonce malý dobrý skutek, třeba obyčejné převedení slepce nebo starého člověka přes cestu se počítá. Cítí, že se tu jedná o něco víc, jde tu o ZÁSADNÍ POSTOJ K ŽIVOTU, K JEHO HODNOTÁM A VÝZNAMU.
Přáli bychom si, aby se co nejvíc českých žáků seznámilo s „infekčním“ Wintonovým příběhem, aby se zamysleli a snad je to i přimělo k ČINU. Chtěli bychom vyprovokovat hnutí dobrých skutků. To hnutí se nám zdá být velmi potřebné pro dnešní dobu, protože nebudeme-li laskaví k druhým a také k naší planetě, může být náš osud zpečetěn. Věříme, že Wintonův příběh může být jakýmsi startovacím blokem, s jehož pomocí se to dobré, co v mladé generaci je, dostane na povrch. Přejeme si, aby se co nejvíc mladých lidí stalo součástí největší rodiny na světe - Nickyho rodiny, které není lhostejná naše budoucnost.