věc. I když většinou tyto děti ztratily během
2. světové války své biologické rodiče, britské adoptivní
rodiny jim otevřely své domovy a spolu s tím
i svá srdce. Často šlo o rodiny velmi chudobné, dokonce
mnohdy neměly pro děti z Československa ani
postel. To jim ale nezabránilo v tom, aby jim pomohly.
Nechaly je spát společně se svými vlastními dětmi
a snažily se jim jejich úděl co nejvíc ulehčit. Nebyli to
snad hrdinové? Tito nádherní lidé nejenom zachránili
lidské životy, ale dali přijatým dětem lásku a pocit
bezpečí. Z nich se pak často stali umělci, politici, vědci,
právníci, podnikatelé. A pouto s adoptivními rodinami,
se svými nevlastními sourozenci, je pevné dodnes.
Myslím, že tento příklad může inspirovat lidi
v České republice i dnes. Například od 1. ledna 2013
platí pěstounský zákon. A právě pěstounství je formou
náhradního rodičovství, aby děti z problémových
rodin mohly vyrůstat ve zdravém, bezpečném a citově
vřelém prostředí. Nejedná se o klasickou adopci,
děti vědí o svých biologických rodičích, často se do
své původní rodiny vrátí, když se v ní poměry zkonsolidují.
Důležité ale je, aby nemusely jít do dětského domova, aby mohly vyrůstat zase v rodině, kde – jak všichni doufáme, najdou lásku a porozumění. Více se
o této problematice dozvíte na adrese: www.hledamerodice.
cz
Náš příběh, který se odehrál před sedmdesáti lety,
se krásně prolíná se současnými příběhy ohrožených
dětí a pěstounů v České republice. Když jsem si stránky
www.hledamerodice.cz prohlížel, našel jsem tam
krásný důvod, proč se jedna pěstounská rodina ujala
dvou dětí: „Měli jsme ještě místo u stolu i v srdci
a nenašli jsme žádný důvod, proč ho nezaplnit dětmi,
které to potřebují.“ Domníváme se, že diskuse
ve třídách na téma pěstounské péče nejen rozšíří etický
obzor mladých lidí, ale může dokonce vést k tomu,
že se podaří zapojit do projektu více pěstounských rodin
a široce zpropagovat tento projekt.
