Vzdělávací Projekt Winton

Bylo to v dubnu 1994. Asi měsíc po premiéře jsem se vypravil se svou ženou Karin do kina Lucerna v Praze na film Schindlerův seznam režiséra Stevena Spielberga. Kino bylo takřka plné, když se najednou objevila skupinka skinheadů vyzdobená všemi atributy svého statusu – krátké obarvené vlasy, tetování, vojenské boty, jeden dokonce držel v rukou řetěz. Byl jsem celkem rád, že od nich sedíme dostatečně daleko, protože nebylo jasné, proč vlastně do kina přišli, jestli neměli v úmyslu se tam vybouřit.

Pochopitelně film se mě zcela zmocnil, takže jsem na ně vzápětí docela zapomněl. Ke konci filmu už mnozí v sále měli u očí kapesníky, byla to síla. Pak se rozsvítila světla a ozval se spontánní potlesk. Diváci pak pomalu vycházeli z kina, každý ponořený do svých myšlenek. A mně se do zorného úhlu opět dostala skupinka skinheadů. Uvědomil jsem si, že udělali vůbec žádný skandál, a co víc, když jsem procházel kolem nich, všiml jsem si, že mají v očích slzy jako všichni ostatní. Říkal jsem si, že ten film je určitě nějakým způsobem změnil, že to už nikdy nebudou stejní skinheadi, než byli ti, kteří do kina vešli.

Tehdy poprvé jsem si uvědomil, že filmy mohou být mnohem víc než pouhou zábavou. Že mohou pohnout naším myšlením, že nás mohou změnit. Že mohou být uměním v tom pravém smyslu slova. A to mě fascinovalo. Takový film, který by tohle také dokázal, jsem chtěl jednou natočit. Ale jak?

Snad to bylo štěstí, snad osud, co mě přivedlo k příběhu Nicholase Wintona, v němž jsem cítil naplnění svojí touhy po velkém tématu. S překvapením jsem zjistil, že ve Wintonově činu je cosi zvláštního, jakási podivná směs, která lidi fascinuje, a to nejen pamětníky oněch událostí, ale i docela mladé lidi. A nejen to, ona je dokonce podněcuje k tomu, aby se také pokusili udělat něco v duchu činu Nicholase Wintona, také chtějí vykonat něco pozitivního pro druhé.

Když se pedagogové mnoha škol na nás obrátili, zda bychom jim neumožnili využít naše filmy jako doplněk výuky, velice nás jejich zájem potěšil. A právě tak nás potěšily i reakce mladých diváků při promítání filmu. Byly si hodně podobné, ať film sledovali v České republice, nebo v USA, v Kanadě, v Austrálii, ve Francii, Velké Británii, na Slovensku, v Německu, v Dánsku, na Novém Zélandu, v Rakousku, dokonce i v Kambodži.

Přemýšleli jsme, co je na tom příběhu pro mladé lidi na celém světě tak přitažlivé, když přitom mnozí z nich ani nevědí, co to bylo Československo, a nebo že byla nějaká druhá světová válka.

Mladí lidé jsou ze své podstaty rebelové, idealisté, chtějí dělat věci po svém a lépe než předchozí generace. Věří, že když dostanou pevný bod, po němž toužil už v dobách antiky Archimédes, tak pohnou zeměkoulí. Právě v mladém Wintonovi vidí stejného rebela, jako vidí i sami sebe, vidí v něm dobrodruha, který se nezastavil před ničím, aby zachránil děti.

Dokonce falšoval doklady a vymýšlel nejrůznější triky. Vidí v něm onen pevný bod, návod, jak oni sami mohou zeměkoulí pohnout. Vidí, že navzdory tomu, že jsou obklopeni samými negativními zprávami, egoismem, cynismem, hrubým materialismem, existuje způsob, jak žít jinak a smysluplně.

Náš vzdělávací program je návodem, jak tento pocit v mladých lidech umocnit. Je to vlastně jakýsi náš rozhovor se studenty a pedagogy, v němž jim chceme hravou formou sdělit nové informace o našem příběhu, ukázat jim, že kdyby měli zájem, mohli by se zapojit do detektivního pátrání po ještě neobjevených Wintonových dětech, že by se mohli stát spisovateli či novináři a napsat do soutěže svoje postřehy, názory, či vyprávět příběhy už objevených Wintonových dětí. A když se někdo z nich ptá, zda také on může pro druhé něco udělat, tak se pokusíme ukázat, že to jde často velmi lehce a jednoduše. A že to stojí za ten úžasný pocit, který se poté dostaví.