Na galavečeru v New Yorku 25. listopadu 2002 náš film poprvé v historii české a slovenské kinematografie získal mezinárodní cenu EMMY za nejlepší neamerický dokument.
Domníval jsem se tehdy, že do New Yorku na prestižní předávání cen jedeme jenom jako diváci. Příliš šancí jsem neviděl, protože našimi konkurenty byly filmy vyrobené obrovskými televizními společnostmi jako BBC (Británie), ZDF (Německo), CBC (Kanada), NHK (Japonsko). Abych se mohl zúčastnit slavnostního předávaní cen, musel jsem si pořídit smoking. Bylo mi líto jenom tak nazdařbůh vyhazovat peníze, a tak jsem si koupil ten nejlevnější, z nějaké umělé hmoty. Nakonec se ukázalo, že to byla skvělá volba. Ta levná umělá hmota se totiž vůbec nemačkala a já jsem na pódiu vypadal, jako bych právě vyšel z prvotřídního salónu.
Moje manželka Karin k tomu však přistoupila naprosto rozdílně. Ta byla o našem úspěchu přesvědčena a měla jedinou starost, aby byla na tuto událost oblečená na úrovni. A tak se mi každý třetí den ukázala v nějakých nových šatech, které si buď dala ušít nebo si je půjčila od kamarádek. Připadalo mi to jako nesmyslné mrhání časem i penězi: „Neblázni, vždyť žádnou cenu stejně nedostaneme!“ domlouval jsem jí. Ale musel jsem uznat, že jí to moc slušelo. Když mě na galavečeru vyzvali, abych si šel spolu s Patrikem Paššem převzít cenu, pošeptala mi: „Neříkala jsem to? Já to věděla od začátku!“
Takže od té doby svou manželku mnohem víc poslouchám a nevadí mi její stále bohatší garderoba. Ale já si stejně nechám ten svůj levný smoking, jednak mi přinesl štěstí a pak – mám jistotu, že se do něj nikdy nedají moli.
Moje žena je skvělá. Dělá prostě všechno, dokonce i asistentku kamery – jako v Piešťanech při natáčení s lady Milenou Grenfell-Baines a Věrou Gissingovou. Jednou se jí zeptali: „Jak to s takovým bláznem můžete vydržet? Stále je pryč, na nic nemá čas.“ Ona odpověděla se smíchem: „Zřejmě si blázen hledá blázna. Člověk člověka okouzlí a je to.“ V každém případě mám obrovské štěstí. Co bych si počal bez takové ženy?
