Tom Graumann, jedno z „dětí" Nicholase Wintona se narodil v roce 1931 v Brně v česko-německé židovské rodině. Jeho matka později konvertovala ke křesťanství. Pravděpodobně díky kontaktům matky s evangelickým farářem v Klouboukách u Brna se dostal do Skotska a byl vychován v silně nábožensky založené presbyteriánské rodině. Během války Tom Graumann ke křesťanství konvertoval také. Po válce se do Československa už nevrátil, z jeho blízké rodiny nikdo válku nepřežil. Češtinu a němčinu nepoužíval a prakticky oba jazyky zapomněl. Ve Skotsku vystudoval ošetřovatelství a biblickou misijní školu. Většinu svého života pracoval jako ošetřovatel. V roce1957 začal pracovat jako misionář mezi domorodci na Filipínách, na ostrově Mindoro.
Od roku 1997 žije střídavě v Spojených státech a v České republice a učí angličtinu. Po většinu roku žije v Nebovidech na Kolínsku.
Průvodce:
Thomas Graumann je obdivuhodný člověk. I když jsme se nepoznali osobně, vnímala jsem jej jako charismatického člověka, mně blízkého svým vztahem k víře i k duchovnu. Když jsem později poznala jeho osobní příběh nejvíce mě zaujalo, že se dokázal oprostit od nenávisti vůči těm, kteří jeho těžký osud a zejména osudy jeho blízkých zavinili.
Jednou jsem si četla slovenský evangelický týdeník, protože evangelická církev je ta, do které také patřím a našla jsem tam tento oznam:
Potěšilo mě, že pan Graumann si našel cestu i mezi slovenské evangelíky. Obdivuji jej právě pro tuto jeho činnost.
On svoji vděčnost za záchranu vyjadřuje celý život tím, že se věnuje charitativní práci pro potřebné, osvětové práci a vzdělávání mládeže.
Ve školách, kulturních zařízeních i na jiných místech, kam je pozván, vypráví svůj příběh o záchraně života a odpuštění.
Příběh Thomase Graumanna (dle jeho vyprávění)
Narodil jsem se v Brně roku 1931 do židovské rodiny. Otec byl obchodník s obuví. Rodiče židovství nepraktikovali a poměrně brzy se rozvedli.Maminka se znovu vdala za pana Hochberga. Všichni jsme se pak přestěhovali na zámek v Těšanech i Brna. Přijíždělo k nám mnoho návštěv i příbuzných. Já i můj brat Tony jsme byli obklopeni služebnictvem a žilo se nám velmi příjemně. Zdálo se, že to bude napořád.
Promarněná příležitost k záchraně
Psal se rok 1938 a k nám na zámek přijela teta Kamila z Vídně se svou rodinou. Bylo mi divné, že tentokrát u nás zůstává děle, než obvykle. Měl jsem sedm let a nechápal jsem ještě souvislosti se zabráním Rakouska Hitlere. Teď vím, že čekala na emigrační doklady k vystěhování do Austrálie. Naléhala i na mé rodiče, aby rovněž odjeli. Oni to však odmítli s tím, že v Československu je jejich domov. Když dnes držím v ruce doklad „Landing permit“ s datem 27. července 1939 s platností na jeden rok, říkám si jak by se můj život vyvíjel, kdyby naše rodina dokázala všechno opustit a vystěhovat se. V podstatě jim stačil na to jediný papír, jehož byli držiteli.
Nenávist k Židům na vlastní oči.
Pak se začaly dít věci pro mě těžko pochopitelné. Naší ulice projížděly nacistické tanky a vojáci na motocyklech. Několik důstojníků vtrhlo do kanceláře mého otčíma a trvalo dost dlouho, než odešli. Následně v našem zámku bydlelo několik Němců v uniformách. Pamatuji se, jak mne a bratra jednou vzala maminka v Brně do divadla. Najednou se ozvaly podivné zvuky a do zástupu před divadlem vtrhli nacističtí vojáci. Tloukli lidi hlava nehlava, sráželi je k zemi. Pak svoji zuřivost vybíjeli na židovských obchodech. Ničili výkladní skříně, napadali Židy i Čechy, kteří se jim snažili pomoci. Matka nás uchránila svou duchapřítomností. Rychle nás zatáhla mezi dveře bočního vchodu divadla, kde jsme celou tu hrůzu přečkali. Potom jsme raději spěchali domů. Bylo to strašné.
Do Velké Británie
V prvních měsících protektorátu k nám přicházel evangelický farář z Klobouk u Brna. Maminka měla sympatie k jeho církvi. A patrně to byl on, kdo pomohl zorganizovat můj odjezd do Skotska. První srpnový den roku 1939 mě maminka spolu s babičkou odvezly do Prahy. V paměti mi zůstává výjev, jak jsme hledali hotel, kde bychom si mohli alespoň trochu odpočinout a přečkat noc. Nakonec jsme se ocitli v jakémsi pokojíku, ale já byl ze všeho natolik rozrušený, že jsem nedokázal spát.
Když už se mi zdálo, že konečně usínám, probudily mě, že musíme jet na Wilsonovo nádraží. Bylo mi divně, že je tam tolik dalších dětí. Než jsem se vzpamatoval, stál jsem u dveří vagónu a maminka mi dávala do rukou nějaké papíry. Na krku jsem měl zavěšené veliké číslo, ale pořád jsem plně nechápal, co se děje, ani mluvit, jsem nemohl. Posadili mne do vlaku se dvěma zavazadly, ve kterých byla celá moje budoucnost. Na nádraží zůstala uplakaná maminka a babička. Netušil jsem, že jim dávám naposledy sbohem. A samozřejmě jsem nemohl tušit, že je to poslední vlak, který ještě mohl vyvézt židovské děti z obsazeného Československa. Můj bratr Tony zůstal pro nemoc doma. Měl jet následujícím vlakem, připraveným k odbavení 1. září 1939. Ten však už nikdy nevyjel, toho dne začala totiž druhá světová válka. On, rodiče, babička a skoro všichni moji příbuzní zemřeli v koncentračních táborech.
Ve Skotsku
Do Anglie jsme dorazili lodí. Vlakem nás přesunuli do skotského města Selkirk. Místní církev tu zřídila domov pro židovské děti a ve svém časopise uveřejnila inzerát k přijetí dětí do rodiny. Přihlásila se také slečna Corsonová. Nedávno přijela z Palestiny, kde byla učitelkou. Ona a její rodiče se chtěli postarat o dvě děvčata, která nakonec nepřijela. Slečna Corsonová se tedy rozhodla přijmout na zkoušku dva chlapce. Vybrali mne a Tomáše Schlesingera. Měli jsme nový domov a mnohé se změnilo. Slečna Corsonová neuměla česky, já zase anglicky. Brzy jsem však začal zvládat novou řeč a navštěvoval jsem anglickou školu. Česky jsem ale postupně zapomínal. To ale nebylo to hlavní, co mě potkalo.
Dvakrát zachráněný
Rok po mém příjezdu do Skotska zavítal do naší vesnice známý evangelista Robert Hudson Pope. Pořádal velké setkání dětí, kde se zvěstovalo evangelium. Tam se zvláštním způsobem dotklo mého srdce, že Ježíš Kristus je oním mesiášem, který přišel, aby zemřel za naše hříchy. Nejvíc mě zasáhla Ježíšova slova: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho
nepřitáhne můj otec.“ U dveří mi kazatel pověděl slova, která mě provázejí celý můj život: „Abys duchovně rostl, musíš denně číst Bibli, Boží Slovo.“ Poslechl jsem ho. Uplynulo několik let. Jednoho večera jsem se vrátil ze setkání mládeže, rozsvítil lampičku a četli z Bible: „Posvěť mi všechno prvorozené, co mezi Izraelci otevírá lůno, ať klíčí z lidí, či z dobytka. Je to moje“. (Ex,13,2)
Zpět v Čechách
Po ukončení střední školy jsem vystudoval zdravotní školu a potom biblickou. V roce 1957 jsem začal pracovat s velkou radostí jako misionář mezi domorodci na Filipínách, na ostrově Mindoro. Zde jsem také poznal svou budoucí ženu, Američanku Caroline, se kterou žiji dodnes. Svatbu jsme měli v kostele postaveném uprostřed džungle. Na Filipínách jsme působili devět let, do roku 1966. V tomto roce jsme se rozhodli s manželkou k odjezdu do Spojených států. V Kalifornii jsme adoptovali dvě děti a krátce po té se nám narodil i vlastní syn. Na Filipínách jsem pochopil všechny souvislosti. Narodil jsem se jako prvorozený v židovské rodině. Byl bych určitě zahynul, kdyby mě nezachránil Nicholas Winton, obětavý burzovní makléř, který včas pochopil nebezpečí nacizmu a nebyl mu lhostejný osud židovských dětí. Když jsem uslyšel evangelium a uvěřil v Ježíše, který je nejen Mesiáš Židů, byl jsem zachráněn podruhé. Tentokrát nejen pro pozemský život, ale pro věčnost. Jako prvorozený syn právem náležím Bohu, chci mu sloužit a pro něho žít.
Současnost a příběh T. Graumanna ve školách
Pan Graumann velmi rád jezdí do škol za žáky a studenty, kde vypráví svůj příběh v souvislostech s dějinami druhé světové války a holocaustu. Bere to jaké své poslání pro mladé lidi a další generace.
Z besedy v Gymnáziu v Mladé Boleslavi
„Vzhledem k tomu, že tyto besedy nemám moc lásce, tato mě nad veškeré očekávání velmi zaujala. Pan Graumann je velmi přívětivý bylo příjemní ho poslouchat. Když vyprávěl svůj příběh, cítila jsem, že ho prožívám i já. Nic se nevyrovná přímému svědectví od srdce.“
„Beseda byla zajímavá a Tomáš Graumann mi přišel jako příjemný charismatický člověk a obdivuji ho, že přes to, co zažil a ztratil, je vyrovnaný, dokáže o tom mluvit a že se dokázal zbavit nenávisti k lidem, co mu to provedli.“
„ Životní příběh pana Graumanna byl a stále je velice emotivní, myslím, že když jsme jeho vyprávění poslouchali, jistě jsme si neodpustili zamyšlení nad našimi životy a projela námi vlna soucitu a snad i trochu překvapení. Velice oceňuji to, že tento pán ve svém věku jezdí po školách, umí vyprávět svůj příběh, předávat vzpomínky jiným a nebojí se otevřít se. V tomto směru mu skládám poklonu, já bych to nedokázala. Navíc, jeho život je příkladní, váží si šance, kterou dostal, neohlížel se na pomstu, ale pomáhal jiným – vlastně i nám v uvědomění a porozumění. Skládám svůj obdiv.“
„Pane Graumanne, z hodin dějepisu jsem sice věděla, jak těžko bylo žit v této době, ale Vaše vyprávění mi vzalo dech. A jistě nebudu mluvit jen sama za sebe. Neumím si představit, že bych byla na Vašem místě. Nasednout v útlém věku na vlak a být vezena neznámo kam s nadějí, že se brzo vrátím domů a shledám se se svými nejbližšími, což se nestalo. Vyrůst v adoptivní rodině, být stranou všeho a vděčit za záchranu života člověku, kterého ani neznáte. Procestovat svět, vrátil se po x-letech do vlasti, konečně poznat pana Wintona a po tolika letech mu říci své DÍKY. Takový osud, tolik emocí… Prostě neuvěřitelné!“
„Odkaz Nicholase Wintona je jistě působivým poučením pro naše generace stávající i budoucí a krásně ilustruje, že někdy stačí i drobná činnost dobrovolníka, která pak může mít velký přínos. Podobně působí také známé a na besedě opět vyslovené rčení, že k úspěchu zla stačí jen to, aby dobří lidé nic nedělali.!
