Průvodce
V našich příbězích se často setkáváme se skvělými lidmi, s kvakery. Je to náboženské hnutí, vycházející z křesťanství. Záchrana mnoha Wintonových dětí se uskutečnila právě díky jim. Když přišla do Anglie třináctiletá Ruth Hálová, tak ji jejich rituály překvapovaly. „Brali mě v neděli na své bohoslužby, které spočívaly v tom, že se sedí a mlčí. Je to hodina, kdy se medituje, a jedině tehdy, když někdo má vnuknutí, nebo má pocit, že musí ostatním přátelům ze Society of Friends něco sdělit, tak vstane a promluví. Samozřejmě, pro třináctiletou holku, která ještě k tomu neuměla anglicky, to bylo dost velké utrpení. Koukala jsem kolem sebe. Všichni měli ruce i nohy křížem, a jeden pán, který šilhal, měl i oči křížem. Byla mi hrozně dlouhá chvíle, a tak jsem přemýšlela o tom, co bude k obědu.“ Ruth časem nejen pochopila smysl těchto rituálů, ale navíc potkala mezi kvakery báječné lidi. Se svým adoptivním bratrem Russellem Cleaverem je ve spojení dodnes.
Nasadili laťku mého života hodně vysoko
Pocházím z Českého Krumlova, kde jsem se roku 1926 narodila rodičům Leopoldu a Zdeňce Adlerovým jako jejich druhé dítě. Moje sestra Eva se narodila o pět let dříve. Bohužel, krátce poté, co jsem přišla na svět já, tatínek zemřel.
V Českém Krumlově žilo tou dobou asi devět tisíc lidí. Polovina z toho byli Češi, druhá polovina německy mluvící občané Československé republiky. Město sice leželo v oblasti Sudet, ale opravdu, až do doby, než přišel Henlein a Němci začali s tím svým „Heim ins Reich,“ jsme žili v poklidu. Moji kamarádi byli jak Češi, tak Němci i Židé, a nikdo v tom neviděl žádný problém. Nastoupila jsem do německé obecné školy a zamilovala si svou učitelku, slečnu Marthu Nehybovou. Byla mladá, krásná, dlouhé černé vlasy nosila spletené do copu na šíji. Mimo to byla také laskavá, pravdomluvná, spravedlivá a šlechetná a já si myslím, že v tom prvním školním roce jsme nasály víc lidských hodnot, než v několika následujících desetiletích.
Jednoho podzimního dne roku 1938 jsem jako vždy šla do školy. Vstoupila jsem do třídy, posadila se a začala si vybalovat věci z aktovky. Moji spolužáci ale začali skandovat heslo: „Juden raus! - Židé ven!“ Tak jsem si věci zase pěkně naskládala do aktovky a se svým židovským kamarádem Leem jsme třídu opustili. Byli jsme jediní dva Židé ve třídě. Několik následujících dnů jsme strávili doma a nemohli jsme vyjít ani na ulici, protože tam pochodovala německá mládež – Hitlerjugend. Během září maminka řekla, že si máme sbalit to nejnutnější, protože v Krumlově už dál zůstat nemůžeme. Objednala taxi, jely jsme do Protivína a pak maminka získala práci v Praze, tak jsme jely tam.
V Praze jsem znovu začala chodit do školy. Navštěvovala jsem školu na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad. Jenže zanedlouho byla moje školní docházka opět přerušena. 15. března 1939 se na vratech školy objevil nápis, že až do odvolání se výuka nekoná. Přijeli Němci, Československo bylo okupováno. Byl chladný, šedivý den a německé tanky kreslily svými pásy černé stopy na zasněžených pražských ulicích.
Postupem času se maminčina tvář stávala vážnější a vážnější. Nevím kde, ale nějak se jí podařilo zjistit, že kdosi pomáhá židovským dětem dostat se do náhradních rodin v Anglii. A tak mě a sestru vzala do kanceláře ve Voršilské ulici na registraci, kde jsme vystály dlouhatánskou frontu. Poslední červnový den jsem odjížděla z Wilsonova nádraží vstříc neznámému osudu. Měla jsem to štěstí, že se jedna anglická rodina rozhodla se mne ujmout. Mojí sestře se rovněž podařilo do Anglie dostat, jela v dalším transportu. V tom posledním, který Československo opustil.
Pobyt v Anglii během 2. světové války
Maminka mi nemusela před cestou nic moc vysvětlovat. Byla jsem přece už velká a věděla jsem, že situace je vážná. Rovněž cestou ve vlaku jsem cítila, že ve svých třinácti letech patřím ke starším účastníkům transportu, a proto bych měla pomáhat v péči o mladší děti. V kupé, kde jsem seděla, bylo i jedno batole. Jeho maminka nám pro ně ještě před odjezdem strčila oknem láhev s mlékem. Vzala jsem ji a postavila na lavici. Jenže, když se vlak rozjel, láhev se převrhla a mléko se vylilo. Zbytek cesty jsme pak to malé krmili čokoládami, kterými jsme všichni byli na cestu vybaveni. Do Londýna jsme dorazili 1. července. Shodou okolností to bylo v den narozenin mé maminky. Než si nás náhradní rodiče rozebrali, seděli jsme ve velké, zelené místnosti, snad tělocvičně. Kolem krku jsme měli cedulky se jménem a jasně si vzpomínám na svůj pocit ani ne tak smutku nebo nějaké tragédie, ale naprosté bezmoci. Tak si asi musejí připadat telata, když jsou oddělena od výživy a ochrany svých matek, předána do cizích rukou a vydána na milost lidem, říkala jsem si. Mých kamarádů ubývalo a ubývalo, odcházeli se svými novými rodiči do náhradních domovů, až nakonec v celé velké místnosti nás zůstalo několik, pro které si nikdo nepřišel. Dovedete si představit, jak nám, malým poutníkům, sedících na svých kufrech, bylo úzko?
Ještě doma v Československu jsme dostali dopis od manželů, kteří si mě měli vzít. Věděla jsem tedy, že budu bydlet v Birminghamu u manželů Jonesových. Bohužel se jim nepodařilo si mě v Londýně vyzvednout, tak mě k vlaku, s kterým jsem měla pokračovat v cestě, doprovodil mladý muž a řekl: „Pojď, já tě vezmu k vlaku a tvá rodina si tě vyzvedne v Birminghamu.“ Pamatuji se, že jsem měla starost o lístek, ale mladý muž mávl rukou na znamení, že mám být bez obav. Pak požádal průvodčího, aby mě vysadil v Birminghamu. Až po letech, když jsem se s ním znovu setkala, jsem si uvědomila, o koho se jednalo. Tento mladík byl tehdy devětadvacetiletý Nicky Winton.
Jonesovi byli velmi milí starší manželé. Bydleli na předměstí Birminghamu, kde provozovali trafiku, spojenou s prodejem sladkostí všeho druhu a zmrzliny. Teta a strýc, jak jsem je oslovovala, byli ke mně velice laskaví a dostávala jsem od nich tolik zmrzliny, kolik jsem chtěla. Další mojí útěchou bylo, že Jonesovi měli doma fenku vlčáka Peggy. S ní jsem mohla mluvit česky a ona jediná mi rozuměla. I když jsem se totiž před odjezdem nějaké základy angličtiny učila, přece jen mé znalosti zdaleka nepostačovaly. A tak jsem ze začátku vůbec nerozuměla Angličanům a oni nerozuměli mně.
Když si Jonesovi všimli, jakou náklonnost k Peggy chovám, náš domácí zvěřinec se ještě rozrostl: přibyla kočička a andulka. Dalším člověkem, který se mi snažil sžívání s novým prostředím co nejvíce ulehčit, byl řeznický pomocník z vedlejšího krámu. Věkově jsme byli přibližně stejně staří. Pokaždé, když si všiml mých slz, posadil mě na vozík své tříkolky mezi klobásy a maso a vozil mě po okolí. Byl to také můj první učitel angličtiny, a brzy moje angličtina podle toho začala vypadat. Problém byl v tom, že měl silný birminghamský přízvuk, o čemž jsem samozřejmě nevěděla, takže styl mé mluvy musel drásat citlivé uši.
První den jsem jela do školy s paní Jonesovou. Šly jsme na zastávku školních autobusů, ona se mnou dojela až do školy, kde mne odevzdala. Ve škole se mi líbilo a rychle jsem se se svými spolužačkami spřátelila. Měla jsem samozřejmě také potíže. Například při přepočítávání anglických peněz, vah a měr bez pomoci tužky a papíru. Ty nemožné počty všechny děti musely odříkávat jen z hlavy. Druhý den jsem už do školy šla sama. Nasedla jsem do nesprávného autobusu a skončila jsem v úplně neznámé čtvrti. Vůbec mě nenapadlo, že by mohla existovat víc než jedna škola a víc než jeden autobus. Neměla jsem žádné peníze a neznala jsem svoji adresu. Tak jsem prostě šla a šla celé dopoledne a ke svému zoufalství jsem zjistila, že v oněch končinách se jedna ulice podobá druhé jako vejce vejci. Zřejmě mně můj anděl strážný, k němuž jsem se jako malá holka modlívala, neopustil a nějakým zázrakem jsem se domů dostala.
Moje anglické okolí se ke mně chovalo velice mile a všemožně se snažilo pomoci mi zvyknout si na nové prostředí. Když se chýlil ke konci můj první školní rok v Anglii, chýlila se ke konci také má povinná školní docházka. Mělo to pro mě znamenat také konec mého dalšího vzdělání? Nechtěla jsem se smířit s tím, že po celý život už budu tak hloupá, jak jsem si tenkrát připadala. Jonesovi měli v plánu zřídit mi v jednom krámku obchůdek, v němž bych prodávala bavlnky, vlnu a hedvábí a učila lidi plést, háčkovat a vyšívat. Což o to, ruční práce jsem měla vždycky ráda, ale představa, že celý život budu jen sedět a vyšívat, případně prodávat vlnu, mě děsila. Naštěstí se řešení našlo. Jonesovi by na to, aby mě vydržovali na nějaké střední škole, neměli prostředky. Peníze dokázala obstarat paní Evelyn Sturge, která byla členkou Společnosti přátel neboli kvakerů. Vlastně to byla postarší neprovdaná dáma, která nás, emigrantské děti,chodila čas od času navštěvovat a zjišťovala, jak se nám daří.
Jednou přijela k nám do školy a já jsem jí řekla, co cítím. Několik dní nato přišla zpráva, že se mám z Birminghamu stěhovat do Rugby a že tam budu navštěvovat střední školu!!! Je velice dojemné na to vzpomínat. Cestou do Rugby jsem se stavila na výročním shromáždění kvakerů v Birminghamu a slečna Sturge mě seznámila s bělovlasým pánem s kulatou laskavou tváří. Pan Albright chodil o holi, a když jsme se setkali, jen mě pohladil po vlasech a řekl: „Tak ty jsi Ruth? Vida, vida.“ Později, mnoho let po jeho smrti, mi slečna Evelyn prozradila, že to byl on, kdo tak velkoryse zaplatil mé středoškolské vzdělání v elitní Rugby High School. Nepřál si, abych se o tom dozvěděla, pokud bude živ. Tak krásní lidé žili mezi námi. V Rugby jsem bydlela u rodiny Cleaverových. Pán se jmenoval Eric, paní Phyllis a měli dvě děti, Russella a Rosemary. Později, když už jsem odcházela, se jim narodil druhý syn Markus, ještě jsem pomáhala žehlit jeho plínky. A taky u nich bydlela krásná dlouhosrstá kouřová kočka Smoky.
Jenže přece jen, starat se kromě svých dětí ještě o jedno emigrantské představovalo pro průměrnou anglickou rodinu za války velkou zátěž. Hlady jsme sice netrpěli, ale jídlo bylo na příděl. A tak se stávalo, že se o nás, emigrantské děti, staralo více rodin a my jsme mezi nimi pendlovaly. Bylo to tak jednou za půl roku nebo za rok, čili ne nějak extrémně často, ale přece jen, když si konečně člověk na svůj nový domov zvykl, stěhoval se zase jinam. Jednou jsem pomáhala Phyllis s přípravou oběda a seděla jsem na nízké stoličce u dveří. Vešel pán, celý zabalený do nepromokavého žlutého plátna, ze kterého všude kapala voda, a z něhož koukal jen nos. Když jsem ze svého nízkého posedu zvedla oči, viděla jsem jen dvě velké, perfektně symetrické nosní dírky. S pocitem údivu jsem pak pozorovala, jak se z té kanárkově zbarvené nádhery pomalu vysoukal můj příští pěstoun, budoucí náhradní „tatínek po dobu války“ a celoživotní věrný přítel Jack Boag. Tak jsem na střídačku bydlela u Cleavrových a u Boagových.
Jack Boag byl jen o patnáct let starší než já a svou ženu Isabelu, učitelku francouzštiny, si vzal krátce před tím, než jsem k nim přišla. Bydleli v překrásném bungalovu na okraji Rugby. Z oken jejich jídelny byl výhled na louky a pole zralého obilí, připomínající slavný van Goghův obraz letní krajiny. Abychom se mohli toho krásného výhledu dosyta nabažit, sedávali jsme všichni tři z jedné strany jídelního stolu a krmili nejen tělo potravou, ale zároveň i ducha krásou.
Městečko Rugby leží nedaleko od Coventry, a tak když bylo Coventry vystaveno ničivým německým náletům, i Rugby si zažilo své. Byl to velice nepříjemný pocit, když nám nad hlavami přelétávaly německé bombardéry. Jack byl členem hasičského sboru a vždy, když byl odhoukán nálet, vzal si ochrannou helmu a baterku a šel do služby. Já s Isabelou jsme se mezitím schovaly pod schody do sklepa a pletly ze škrábavé khaki vlny šály, rukavice a ponožky pro vojáky. Když bylo Coventry po několika nočních náletech téměř srovnáno se zemí, Boagovi k nám jednoho rána přivezli starší manžele z Coventry s jejich duševně nemocnou dcerou, kteří přišli o střechu nad hlavou. Protože ta paní byla upoutána na lůžko, Jack s Isabelou jim dokonce přenechali svou ložnici. Ale tím výčet nových obyvatel našeho domu v této době nekončí. Moje sestra Eva chodila v Anglii do školy pro ošetřovatelky při nemocnici v Birminghamu.
V době náletů na Coventry vypomáhala v nemocnici v Rugby. Boagovi ji také umožnili u nás bydlet. Sdílela se mnou můj malinký pokojík. Tenkrát mi tohle všechno připadalo zcela přirozené, ale když se dnes podívám zpět, cítím hluboký obdiv ke svým pěstounům, kteří mi svým postojem a jednáním ukázali téměř nedostižný příklad nesobecké služby. Rozhodně nasadili laťku mého překážkového běhu životem hodně vysoko.
Škola, na níž jsem studovala, byla elitní Rugby High School. Velice se mi tam líbilo. Měla jsem svoji drahou přítelkyni Anne, i svoji milovanou učitelku Connii Everetovou. Anne Heidenheimová byla se mnou na stejné lodi. Také to bylo židovské dítě, které bylo posláno do emigrace, na rozdíl ode mne však z německého města Chemnitz. Já jsem jí říkala „Ducky“, ona mě „Dicky“. Každý den jsme se setkávaly v polovině cesty do školy a pak jsme, držíc se za ruce, jely dále společně. Anne byla o rok starší než já.
Moc jsem toužila být s ní ve stejném ročníku, a díky tomu, že jsme měly uznalou ředitelku naší školy, bylo mi to umožněno. Seděly jsme ve stejné lavici, půjčovaly si oblečení, dělily se o jídlo i o všechny své starosti a radosti. Connie Everettová vyučovala biologii a svou lásku k ní jsem přenesla i na její předmět. Jednoho dne jsem byla pro nachlazení a teplotu poslána ze školy domů, abych se vypotila. Cestou jsem míjela knihovnu, a tak mě napadlo, že bych si mohla půjčit nějakou knihu, aby se mi lépe stonalo. Přistoupila jsem k polici a namátkou po nějaké sáhla. To, co jsem vytáhla, byl životopis Louise Pasteura. Od toho dne jsem věděla, že chci být mikrobioložkou a nic jiného už nepřicházelo v úvahu. Mikrobi, kteří žijí všude kolem nás i uvnitř našeho těla a jsou tak malí, že je nerozezná ani nejostřejší lidské oko, mě natolik fascinovali, že mi zájem o ně vydržel po celý život. Do každého nového dne mého aktivního života mi přinášel radost a pocit uspokojení.
Moc informací o tom, co se děje doma, jsme neměli. Přesto jsme tušili, že se nejedná o nic pěkného. Všichni jsme žili v nejistotě, jaký osud potkal naše blízké. Já si dodnes přesně pamatuji na den, kdy jsem se dozvěděla, co je s maminkou. Byl to jeden z těch nejšťastnějších dnů v mém životě. Pošta se ve škole rozdávala při obědě v jídelně. Jednoho květnového dne jsem obdržela korespondenční lístek, psaný tužkou a ofrankovaný, po šesti letech první československou známkou. Byl od jednoho známého naší rodiny, který se jako voják vrátil do vlasti hned po Dni vítězství a setkal se v židovském ghettu v Terezíně s mojí maminkou. Moje nejsmělejší naděje se splnila, moje nejhoroucnější modlitba byla vyslyšena. Maminka žila!
Dalších několik týdnů, které mě dělily od naší repatriace 25. srpna a následného setkání s maminkou na nástupišti ústeckého nádraží, jsem prožívala v jakémsi transu. Jako bych se vznášela v růžovém oparu štěstí a moje nohy se sotva dotýkaly země. Vše, co si dovedu jasně vybavit je, že v onen velký den jsem chtěla vypadat co nejlépe a vzala jsem si jasně červenou rádiovku. Takovou nosil maršál Montgomery. Když jsem vletěla mamince do náruče. rádiovka mi odlétla z hlavy a kutálela se po perónu. Setkaly jsme se v Ústí nad Labem, bylo tak nějak na půl cesty mezi Prahou a Teplicemi, kde maminka po válce bydlela. Moje sestra tou dobou už byla doma. Jako zdravotnice se vrátila hned po skončení války a pomáhala v Terezíně likvidovat epidemii tyfu.
Po válce
S pocitem vlastenecké pýchy jsem se zapsala jako posluchačka Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity v Praze. Těžko by asi pochopili dnešní studenti, co pro mne tehdy znamenalo, že naše česká univerzita přežila německou okupaci, šest let války a že jsem tuto hrůznou dobu přežila i já. Obor, který jsem si vybrala, byla - jak jinak, mikrobiologie. A dodnes jsem přesvědčena, že to byla správná volba, je to krásný obor, je to vzrušující, je to zajímavé a pro ženu velmi vhodné zaměstnání.
Jakmile to šlo, našla jsem si práci v diagnostické laboratoři nemocnice v pražském Motole. V té době jsme vyšetřovali mnohé poválečné infekční choroby. Mezi malými dětmi řádil záškrt, mnoho mladistvých i starých lidí trpělo tuberkulózou. O laboratorní diagnóze záškrtu jsem později napsala dizertační práci a získala jsem doktorát.
Rozhovor Ruth Hálové a jejího nevlastního bratra Russella Cleavera
Russell: Když Ruth přišla do naší rodiny, bylo jí třináct. Mně byly teprve čtyři roky, takže to byl obrovský věkový rozdíl.
Ruth: Vzpomínám si, jak si mi načůral do klobouku, který byl součástí mojí školní uniformy.
Russell: Tak to jsem asi musel být zlobivé dítě! (Smích.)
Ruth: No, a klobouk byl bílý, pentle kolem něho tmavomodré, a jak jsi to udělal, tak barva pentlí pustila do klobouku a byla z toho velká aféra, protože mi museli koupit nový klobouk. A to nebylo za války vůbec jednoduché.
Russell: Doufám, sestro, že jsi mi to dnes už odpustila. Vždy jsme tě považovali za součást naší rodiny a dnes ve věku 87 let jsi jejím nejstarším členem.
Ruth: Bylo pro mne štěstí dostat se do této skvělé rodiny. Často na to všechno vzpomínám. Tvůj otec pracoval v továrně, maminka byla hudebnice a učila na klavír. Chovali jsme kozy, protože já jsem si kozu moc přála. Tím pádem jsme během války měli čerstvé mléko, které jsme se sousedy vyměňovali za vajíčka a podobně. Pověz něco víc o svých rodičích, kteří byli kvakeři.
Russell: Ano, naši patřili ke kvakerům. V roce 1939 pochopili, o jak velkou humanitární katastrofu jde. Ruth nebyla jediným utečeneckým dítětem v naší rodině. Starali jsme se ještě o další židovskou dívku z Německa, která se jmenovala Anne. Když Němci v roce 1940 vybombardovali Coventry tak, že z města zůstaly jenom trosky, tak jsme k sobě vzali rodinu, která přišla o střechu nad hlavou. Pro naše to bylo přirozené, něco, co nestálo ani za řeč. Když se podíváme na historii kvakerů, zjistíme, že vždy velmi silně vnímali utiskování nevinných a nespravedlnost odsuzovali. Je to součástí jejich náboženství.
Ruth: Existovala síť kvakerských rodin a já jsem se mezi nimi stěhovala. Byli úžasní, dokázali velmi rychle všechno zorganizovat. Ostatně i ty sis poradil, když mě komunisté po válce nepustili navštívit své blízké v Anglii.
Russell: To bylo tak. V roce 1958 jsem měl narukovat do armády. Protože jsme pacifisté, odpůrci vojenské služby, absolvoval jsem náhradní službu. Pracoval jsem v utečeneckém táboře v rakouském Linci. Navzdory tomu, že to bylo v období studené války, podařilo se mi Ruth zkontaktovat. Dokonce jsem se dostal do Prahy a sešli jsme se spolu v hotelu. Pak jsem se tebou do Československa několikrát dostal jako turista. Příští rok tě navštívím opět, bratr se sestrou by se měli navštěvovat, ne?