PŘÍCHOD DO PRAHY

V lidském životě hraje náhoda velice významnou roli. I Nicholas Winton se dostal k svému hrdinskému činu vlastně náhodou. Tehdy v prosinci 1938 se chystal na zimní dovolenou do hor: „Bylo mi devětadvacet let, žil jsem v Londýně a pracoval jsem na londýnské burze. Zrovna jsem si balil lyžařskou výstroj, měl jsem jet se svým kamarádem Martinem Blakem, učitelem na Westminsterské škole, lyžovat do Švýcarska, když se ozval telefon. Volal mi Martin: „Zrušil jsem dovolenou, volám ti z Prahy. Zapomeň na lyže a okamžitě přijeď! Mám tu pro tebe něco mnohem zajímavějšího než je lyžování.“ A tak se Winton těsně před Vánocemi roku 1938 vypravil do Prahy. Měl totiž dobrodružství moc rád. Patřil ke střední velmi dobře situované třídě, měl dost peněz, rád se bavil, líbila se mu děvčata a mohl si užívat, byl ještě svobodný.

Martin Blake ho hned po příletu zavedl do několika uprchlických táborů poblíž Prahy. Vyprávěl mu, jak tisíce utečenců ze Sudet musely během čtyřiadvaceti hodin opustit svoje domovy jen s tím nejnutnějším. Stalo se tak po neslavné Mnichovské dohodě v září 1938, kdy Anglie a Francie postoupily bez boje československé pohraniční území Adolfu Hitlerovi..

Uprchlíci žili v těžkých podmínkách. Byla velká zima, všude byl sníh. Nebylo čím topit, trpěli nedostatkem ošacení i jídla.

Martin pracoval jako dobrovolník pro Britský výbor pro uprchlíky. Snažil se dostat do bezpečí co nejvíc dospělých lidí. Měl s tím velké problémy, protože žádná demokratická země už nechtěla tyto ohrožené lidi přijmout. Proto povolal Nicholase. Moc dobře ho znal a věděl, že se nikdy žádné překážky nelekne.

Ten opravdu hned začal hledat možnosti, jak Martinovi pomoci. Přitom s hrůzou zjistil, že se vůbec nikdo nestará o ohrožené děti. Neexistuje žádná organizace, která by jim pomáhala. Ale dalo se jim vůbec pomoci? Vždyť do všech států existovala přísná přistěhovalecká omezení.

Navíc se Winton dozvěděl, že co nevidět bude okupováno celé Československo. Od jednoho úředníka z německé ambasády v Praze totiž získal mapy, kde bylo vyznačeno, jak bude postupně celá Evropa Německem obsazována. Byly tam i přesné termíny a bylo jasné, že mnoho času nezbývá. Z tajných materiálů vyplývalo, že nejpozději do osmi měsíců vypukne válka a pak už se žádné děti nepodaří do Anglie dostat. Tušil, že pak všichni mohou být v přímém ohrožení života. Krutosti a zvěrstva, které Hitler prováděl na Židech v Německu, ho ujistily, že ani v Čechách nebude mít s těmito lidmi nejmenší slitování. „Co se dá ale vlastně dělat?“ – dumal Winton. Věděl, že by dokázal vzít si dvě, tři děti do Anglie a adoptovat je. Jenomže tím by se problém nevyřešil. On přece chtěl najít takový způsob, který by zachránil všechny ohrožené děti.

Nejdřív zjistil, že Británie zmírnila imigrační zákon po obrovském pogromu v noci z 9. na 10. 11. 1938 v Německu, který vešel do historie jako „Křišťálová noc“. Byl to dopředu naplánovaný velký útok proti Židům v Německu. Mnoho lidí přišlo o život nebo bylo uvězněno. Vyhořelo víc než 1000 synagog a 7000 židovských obchodů bylo vypleněno. Britská vláda si uvědomila, že udělala velkou chybu, když se chtěla dohodnout s Hitlerem. Rozhodla se dovolit omezenému počtu židovských dětí z Německa a Rakouska dostat se do Británie. Winton se zajímal, jestli by mu dovolili dovézt do Anglie také ohrožené děti z Čech. Dostal kladnou odpověď, ovšem s přísnými podmínkami. Musí zaplatit za každé dítě garanci padesáti liber, což byla tehdy obrovská suma. Pak musí najít britské rodiny, které by byly ochotné se o děti postarat až do věku 18 let a písemně to potvrdit. Dále musí také najít prostředky na zaplacení cestovních výdajů a na provoz kanceláří v Praze a Londýně. Tím to celé začalo. Winton se nevzdával, jednoduše překonával jednu překážku za druhou.

Když člověk vidí, že má před sebou tolik překážek, tak většinou svůj plán hned vzdá. A Winton byl jenom obyčejný člověk, neměl ani kontakty, ani peníze a ani čas. Jenomže to by nebyl Winton Wintonem, aby se vzdal. Plán záchrany se pro něj stal výzvou, dobrodružstvím, které musí uskutečnit stůj co stůj. Byl svou myšlenkou posedlý, na ničem jiném mu nezáleželo.

Jeho prvním úkolem bylo založit organizaci na pomoc dětem uprchlíků z Čech. S hrůzou zjistil, že kdyby ji chtěl založit legálně, trvalo by to celé měsíce. A tak ho napadlo velmi originální řešení, jak se byrokratickým obtížím vyhnout. Nechal si vytisknout formuláře s hlavičkou Britská komise pro uprchlíky z Československa – dětská sekce. Na setkání se sebou samým se jmenoval čestným předsedou této neexistující organizace a už mohl jednat. Nechal si dokonce vyrobit razítko.

Pak vytvořil seznam stovek ohrožených dětí, které chtěl urychleně dostat do Anglie. Jejich rodiče byli často zcela bez prostředků, děti žily v bídě, nemohly se učit a ani neměly pořádně co do úst. Winton již za pár týdnů pro několik z nich našel v Anglii adoptivní rodiče. A tak hned začal bombardovat britské ministerstvo vnitra, aby mu okamžitě vydalo povolení pro jejich vstup. Jenomže britští úředníci nad chováním Wintona jenom kroutili hlavami: „Proč tak šílíte? Uvidíte, že nic zlého se v Evropě nestane. Hitler se spokojí s tím, co už má. Nikdo nezkřiví na hlavách těch vašich dětí ani vlas. Na vydání víz potřebujeme svůj čas. Klidně počkejte na naše rozhodnutí.“

„Proč vám nikdo nevěřil, že nebezpečí je tak bezprostřední? Dokonce ani vládní úředníci?“ ptal jsem se Wintona později. „Nevěřit je pohodlnější, nemusíš totiž nic dělat, a to těm úředníkům vyhovovalo,“ odpověděl mi s úsměvem.