OBJEV VE WASHINGTONU

Stále jsem musel myslet na to, jak to tenkrát na Wilsonově nádraží mohlo vypadat. Jak to ukáži ve filmu? Zavolal jsem Wintonovi do Maidenheadu a požádal jsem ho o nějaké fotografie z té doby. Odpověděl mi: „Na fotografování jsme neměli ani pomyšlení. Nezapomeň, že všechno probíhalo za zády gestapa.“ Pak si však vzpomněl, že jednou se odjezdu vlaku zúčastnil nějaký zpravodajský filmový štáb. Ten materiál by se prý mohl hodit, ale bohužel ho nikdy neviděl. To mě zaujalo.

„Jaký to byl štáb? Český?“ „Ne, ne, ti lidé mluvili anglicky. Myslím, že byli z Ameriky...“ „Odkud z Ameriky? Amerika je přece strašně velká,“ chtěl jsem znát nějaké podrobnosti. „Tak to ti neřeknu...“ „A jak to tedy mám najít? Vždyť je to stejné, jako hledat jehlu v kupce sena,“ byl jsem z toho skutečně nešťastný.

Ale on jenom pokrčil rameny: „Jestli si myslíš, že je to důležité, tak se aspoň pokus to najít, ne?“ A já si uvědomil, že pro něho skutečně nic není neuskutečnitelné. Kdyby nebylo jeho výzvy, asi bych pátrání po tom materiálu hned vzdal. Vždyť naděje, že se mi v Americe něco podaří vypátrat, byla minimální. Jenomže Winton mě naočkoval vírou, že všechno je proveditelné, a tak jsem se skutečně za oceán vypravil.

Objednal jsem se do Washingtonského federálního archivu, který je v USA největší. Nechal jsem si vyhledat všechno, co se vztahovalo k Československu a k válce. Překvapilo mě velké množství nejrůznějších materiálů o Československu třicátých a čtyřicátých let. Probíral jsem se fotografiemi, dobovými novinami a časopisy. Strávil jsem tam týden, den co den jsem četl a četl, promítal jsem si filmové dokumenty. Ale pořád to nebylo to, co jsem hledal. Prohrabal jsem nekonečné hory krabic s filmovým materiálem, viděl jsem stovky kazet. I když jsem bydlel v hotelu hned proti Bílému domu, na jeho prohlídku jsem čas neměl. Viděl jsem jenom podzemní dráhu a autobus, jimiž jsem se do archivu dopravoval, a haldu dokumentů. Nadešel sedmý, poslední den, už jsem ztrácel naději, že ten materiál pro svůj film najdu. Tolik krabic jsem ještě neprohlédl a na prodloužení pobytu už jsem neměl peníze. Zoufal jsem si: “Proč jsem se vlastně takovou dálku trmácel? Vždyť to bylo jasné od začátku, že se to nedá najít. Ty Wintonovy řeči, že všechno se podaří, když to člověk opravdu chce, jsou jenom planá slova. Možná platí v jeho případě, ale bohužel ne v mém.“ Pak jsem si pustil poslední film. „Tak tohle asi je skutečná fata morgána,“ zpozorněl jsem, protože se mi zdálo, že se přede mnou mihnul obličej Nicholase Wintona. Protřel jsem si oči a šel jsem si udělat v automatu kávu. „Dám si dvojitou. Jistě jsem pořádně unavený,“ řekl jsem si a vtom jsem ho uviděl zase. Pustil jsem si celou cívku s filmem ještě jednou a bylo to tak. Neměl jsem halucinace, doopravdy jsem viděl mladého, devětadvacetiletého Wintona v Praze na nádraží v roce 1939. Byl tam s dětmi, s jejich rodiči...

Prohlížel jsem si záběry vystrašených tváří dětí, které netušily, že se vidí se svými rodiči naposledy. Viděl jsem rodiče, kteří se snažili skrýt svoje slzy a úzkost. Tvrdili dětem, že jedou do Anglie na prázdniny a oni za nimi co nejdřív přijedou. A byly tam dva záběry přímo s Nicholasem Wintonem. Na jednom se usmívá, drží v náručí jedno z dětí, které za chvíli usadí do vlaku. Na druhém diskutuje uprostřed hloučku rodičů...

Nemohl jsem tomu uvěřit. Připadalo mi to jako zázrak! Opravdu se mi podařilo tu jehlu v kupce sena najít. Musel jsem uznat, že něco na té Wintonově teorii je.

Pracovníci archivu dosud vůbec netušili, co ten materiál zachycuje. Věděli jenom, že film pochází z Prahy a natočil ho americký zpravodajský tým. Ten připravoval reportáže z nejrůznějších událostí z Evropy té doby. Dřív než se filmaři stačili vrátit domů do Ameriky, vypukla v Evropě válka. Ve filmových týdenících se pak objevovaly záběry z bojišť, protože hitlerovské Německo napadlo Polsko. Materiál s Wintonem již nebyl aktuální a zůstal nerozstříhaný v archivu celých šedesát let. Já jsem byl jeho první divák.