LOUČENÍ

Těžko si dnes dokážeme představit loučení rodičů a dětí na Wilsonově nádraží v Praze. Určitě bylo plné slz a strachu, ale i bezelstné dětské radosti, že začíná velké dobrodružství.

Děti s čísly na krku nastupovaly do vlaku, některé se nemohly od svých blízkých odtrhnout a s pláčem se ptaly: „Proč mě posíláte pryč? Copak mě nemáte rádi?“ Jaké to bylo peklo, mi plně došlo, když mi vypravovala Alice Masters z Washingtonu svůj příběh.

„Byly jsme dvě sestry a nastoupily jsme již do vlaku, jenomže má mladší sestra moc plakala. Máma to nevydržela a vytáhla ji oknem vagonu ven, konejšila ji a já jsem z vlaku vykřikla: „Tak si ji nech, nech si ji!“ Vtom zapískal výpravčí na píšťalku a vlak se dal do pohybu. Bezradná máma běžela i s mojí malou sestrou za vlakem, objímala ji, plakala, nevěděla, co má dělat, a v poslední chvíli mi sestru vrátila oknem kupé zpátky a tím jí zachránila život.“ Rozumíte, normálně mě zamrazilo. Vlak se již rozjížděl, čímž rozhodnutí matky dostalo přímo apokalyptický rozměr, v mnohém mi to připomínalo román Sophiina volba. Po prvním vlaku, který odjel v březnu 1939, se jich do 2. srpna podařilo vypravit dalších sedm. Celkem vycestovalo z již okupovaných Čech, z takzvaného Protektorátu Čechy a Morava a Slovenského státu, 669 dětí!