VYPRÁVÍ ZDENĚK TULIS

Všechno to vlastně začalo úplně náhodou…

Jednou jsem přišel domů hodně po půlnoci a přiznám se bez mučení, že to byl velmi náročný večer, protože několik mých přátel oslavovalo život a já se k nim přidal. Dost unavený, ale stále ještě dost veselý, jsem sedl do křesla svého pokoje a pustil televizi. Přepnul jsem několik nabízených programů, odmítl nesmyslné soutěže o velké peníze a reklamy a zadíval se na začátek dokumentu Síla lidskosti, který uváděl velmi sympatický starší muž, pod jehož angličtinou byl slyšet příjemný komentář Josefa Abrháma.

Zpočátku jsem tomuto filmu nevěnoval nijak zvláštní pozornost, ale s postupujícím časem jsem jej začal sledovat a hlavně vnímat intenzivněji a doslova hltal rozvíjející se děj a fakta mnohaletých dokumentů o záchraně 669 českých a slovenských dětských životů, o něž se na začátku druhé světové války zasloužil nenápadný Angličan Nicholas Winton. Po skončení snímku jsem dost dlouho seděl a cítil v očích slzy, které se mi začaly koulet po tváři.

Poděkovat režisérovi tohoto snímku, panu Mináčovi, jsem mohl až o několik měsíců později. Náhoda nás svedla dohromady. Měl kolem čtyřicítky, za každou větou se skoro zajíkavě smál.

„Pane režisére, ale nemáte pocit, že by váš film měli vidět hlavně školáci?“

„Samozřejmě, že mám! Podívejte se, kolik tady máme dotazů ze škol. Už jsme to dokonce rozběhli, ale jde nám to pomalu jako v létě na sáňkách. Já bych chtěl, aby se to dostalo do všech koutů České republiky, i do té nejzapadlejší vesnice. Ale k tomu bych asi potřeboval zázrak,“ odpověděl mi s trpkým úsměvem.

„Víte, já jsem skoro dvanáct let pracoval v Paláci kultury jako dramaturg programů pro děti a mládež a naše pořady musely udržet pozornost i několika tisíc dětí v jeho obrovských sálech. Jsem přesvědčen, že váš snímek tu pozornost rozhodně udrží. Jestli dovolíte, tak se pokusím zorganizovat několik představení.

Navíc jsem moderátorem a rád budu tyto pořady uvádět.“ „Když se vám do toho chce, tak to zkuste! Ale bude to těžké!“

Snažil jsem se být vtipný, a tak jsem prohlásil: „Pane režisére, do roka a do dne máte film i v té nejzapadlejší vísce! … O bednu šampaňského!!!“

Odpovědí mi byl Mináčův shovívavý úsměv. Několik dnů jsem o tomto setkání přemýšlel a rukavice hozená režisérem Mináčem mne nenechávala v klidu. Půjčil jsem si DVD s filmem a několikrát jsem si jej pustil v klidu sám doma. Pak jsem pozval několik svých přátel a ti byli rovněž nadšeni. Začal jsem přemýšlet nad celým filmovým programem a v diáři hledal jména ředitelů a učitelů, se kterými jsem byl před několika lety v úzkém kontaktu. Zájem byl okamžitý. Pak stačilo sehnat dostatečně velký sál kina, pozvat školy a bylo to.

Již několik let se tomuto filmu intenzivně věnuji. A přidal jsem si i další Mináčův snímek o Nicholasi Wintonovi „Nickyho rodina“. Postupem času narostl zájem učitelů natolik, že jsem opustil některé své bývalé pracovní aktivity a začal jezdit po celé republice skoro jako komediant. Okruh mých přátel se zvětšil o spoustu krásných lidí, které tento film zasáhl stejně jako mne. Ať už je to sám Matej Mináč, jehož počáteční trochu skeptickou nedůvěru se mi podařilo obrousit a pak snad i zlomit, či na několik let Alice Klímová – báječná žena, která dovedla poutavě vyprávět svůj životní příběh, protože ona sama byla jedním z „Wintonových dětí“, bohužel dnes už není mezi námi, fantastický pětasedmdesátník Tom Schrecker, křehká Věra Gissingová, obětavá Marie Rytířová, neohrožený letec Jiří Kafka nebo Joe Schlesinger a řada dalších, kteří měli podobný osud svého dětství. Jezdím s tímto výborným materiálem po velkých i malých městech, povídám si s diváky o filmu a jeho protagonistech nebo uvádím některé z „Wintonových dětí“.

Ve svém počítači mám mnoho nádherných dopisů, které jsou reakcí na tento film, ať je píší děti ze základních škol, studenti nebo učitelé. Rád z nich ocituji několik vět:

„Musím říci, že jsem nebyla připravena na tak silný emocionální zážitek. Jako mnozí z nás jsem si položila otázku: Jak se cítily děti? A jejich rodiče? Jak bych v takové situaci jednala já? … Snažila jsem se potlačit pocit úzkosti, styděla jsem se za slzy, které mi pomalu stékaly po tváři. Dostala jsem strach, že jsem sama a rozhlédla jsem se po sále. Sama jsem však nebyla.

I ostatní vytahovali kapesníky nebo aspoň upřeně sledovali plátno. Ta úleva, že ostatní cítí to, co já, byla velká. V té chvíli jsem si uvědomila, jak velkou cenu má pro mne život a rodina.“ To napsala studentka průmyslovky z Mělníka. A tohle je část dopisu dívky ze sedmé třídy:

„Byla jsem na tom filmu ve Velkém kině ve Zlíně. Musím říct, že jsem čekala nějakou blbost, ale když jsem přišla do kina a začalo se hrát, tak jsem si řekla, že se na kousek podívám. A pak jsem najednou byla ohromená. Za chvíli už jsem se slzám neubránila. Nebyla jsem jediná, dojalo to hodně lidí. Díky moc, že jste mě seznámili s tímto filmem.“

Jeden z nejhezčích dopisů jsem dostal od šestnáctiletého studenta z Frýdku Místku: „Šel jsem do kina se sluchátky na uších a říkal jsem si, že většinou stejně chodíme na nějaký kraviny, takže si alespoň poslechnu svou oblíbenou Metallicu nebo to prospím. Pohodlně jsem se uvelebil v křesle hlediště a zesílil volume. Když se zhaslo, tak jsem byl v sedmým nebi, že mě nikdo neruší. Metallica zrovna hrála mou oblíbenou skladbu a najednou do mě zezadu někdo začal bušit. Sundal jsem sluchátka a slyšel několik nevybíravých slov od lidí, od kterých bych to nečekal. O co jim jde??? Začal jsem podřimovat a najednou rána do ramene od souseda: ´Dívej se, vole, a nechrápej!´- Sakra, co se děje? … S nechutí jsem se zadíval na plátno a přinutil se dívat se na film. Teď se jen přiznám, že jsem brečel jako většina kluků od nás, i když to každej nějak chtěl zamaskovat. Za ten začátek se omlouvám, film byl skvělej.“

Okamžitě jsem sedl k počítači a odpověděl jsem mu: „Marku, přesně pro takové kluky, jako jsi ty, to dělám.“

Reakce kantorů, kteří přivedli buď rozpustilé rošťáky ze sedmých tříd nebo předčasně vyspělé gymnazisty, byla vždycky jednoznačná. Ještě dlouhé minuty po konci programu jsme si povídali o všem, co viděli na plátně. Nezřídka se ptali i při besedě po filmu, když jejich svěřenci byli ještě trochu utlumení tématem a jeho zpracováním.

Vzpomínám si na jednu velmi ráznou paní učitelku, která přišla do haly kina v Bílině a bylo jí najednou všude plno (a to nejen pro její hlas). Brunátná tvář zvýrazněná silným líčením očí a vůbec celá postava se nedala přehlédnout a před její pravačkou marně prchali do koutů i ti nejvyspělejší deváťáci. „Neumíš pozdravit???!!! Jak to, že máš na hlavě čepici, když jsi v kině???!!!“ A hlava puberťáka se otočila o několik desítek stupňů doleva nebo doprava podle toho, kterou rukou paní učitelka zamířila. Přiznám se, že i já jsem trochu zacouval do odlehlejšího místa s přesvědčením, že tohle bych doma nechtěl… Po představení ke mně ona dáma přišla, její rudá tvář byla ušmudlaná od černého líčidla jejích ubrečených očí a dojatě mi děkovala za možnost vidět tento film. Najednou z ní byla malá holka, která stojí poprvé před školní tabulí a říká básničku.

Čas od času, aniž by někdo žádal o písemné vyjádření, přijdou dopisy, které rovněž stojí za uvedení: „Bezprostředně po zhlédnutí filmu Síla lidskosti asi nenajdu slova, která by výstižně vyjádřila, jak úžasnou práci jste Vy a Váš tým odvedli a stále odvádíte. Snad nejsilnější můj dojem: hrobové ticho po celou dobu představení v kinosále zaplněném z valné části největšími ´lumpy´ a ´tvrďáky´.“ To nám napsal učitel střední odborné školy z Kolína a následující dopis jsme dostali z lesnického učiliště ve Šternberku: „Za největší přínos pořadu považuji skutečnost, že žáci, kteří předtím projevovali xenofobní, či dokonce rasistické postoje, dokázali do značné míry své názory zkorigovat.“

Paní profesorka z havířovského gymnázia napsala toto: „I mladého diváka, přivyklého decibelům diskoték a televiznímu škváru novel, tento film ztiší, zjemní, poznamenává, i pro něho se stává milníkem, který může přesměrovat cestu průměrnosti k hodnotnější životní náplni.“

Ovšem nejkrásnější dopis spojený s opravdu nejupřímnějším oceněním jsem dostal od paní učitelky z Berouna: „Vážený pane Tulisi, učím již skoro dvacet let, ale nikdy jsem nezažila u mých dětí takovou pozornost v kině, jaká byla při promítání filmu Síla lidskosti. Nevěřila jsem svým očím, ani jedno dítě neodešlo na WC.“

Po jedné z mnoha prezentací filmu jsem odpovídal na zvědavé dotazy dětských diváků ZŠ v Kunžaku. Je to městečko u Jindřichova Hradce a v malém sálku místního kina, kde se tísnilo několik desítek školáků, se rozproudila velmi živá diskuse o filmu, panu Wintonovi a otázky nebraly konce. Vtom zvedl ruku asi dvanáctiletý kluk: „Je pan Winton nositelem Nobelovy ceny míru?“ a ostře se na mne kouknul. „Pokud vím, tak není,“ odpověděl jsem. Chlapec se na mne udiveně a skoro vyčítavě podíval: „Jak to, že není? A nedalo by se s tím něco dělat? Třeba napsat norskému králi, ať mu to, proboha, dají!“

Snažil jsem se mu vysvětlit, že to skutečně není moje vina a že by to byl zřejmě velmi složitý proces. Z jeho pohledu jsem však cítil absolutní nepochopení a údiv. Po představení jsem o tom všem přemýšlel a napadlo mne, že by to opravdu mohlo jít a výsledkem je petiční list pro udělení Nobelovy ceny míru siru Nicholasi Wintonovi, který do dnešního dne podepsalo kolem 120 000 malých i velkých školáků z celé naší republiky.

Když slavil Nicholas Winton 19. května 2009 sté narozeniny, rozhodl jsem se poslat všem školám, které navštívily náš vzdělávací program, dopis, kde jsem jim toto jubileum připomněl. Skoro z legrace jsem dal školám několik úkolů, které by připomněly Nickyho jubileum. Žáci měli uspořádat běh na 100 m na přírodním povrchu, vytvořit ve škole nástěnku s důležitými momenty Wintonova života a dát dohromady stovteřinovou rozhlasovou relaci pro školní vysílání.

Šokovalo mě, co jeden dopis způsobil, protože se strhla taková lavina zájmu, jakou bych nikdy nepředpokládal. Nicky Winton ani nemohl tušit, že jeho sté narozeniny oslavilo spolu s ním více než sto českých škol.

Například na základní škole v Malých Svatoňovicích žáci 8. a 9. třídy připravili pro mladší spolužáky 2,5 hodinový projekt. Byla v tom hra, divadlo, prezentace i s pracovními listy, ale i netradiční sportování. V základní škole v Lomnici nad Popelkou uspořádali soutěž slohových prací na téma činu Nicholase Wintona, v mnoha školách byly vytvořeny působivé nástěnky a zorganizovány sportovní soutěže, kterým vévodil celoškolní běh základní školy ÚL v Úpici.

Zcela ojedinělá akce vznikla v Litoměřicích. Na projekci našeho filmu Síla lidskosti byli žáci soukromé školy KŠPA, jejíž profesorka Rita Vlčková se nadchla pro téma lidskost, které je ústřední myšlenkou našeho programu. Žáci posílali po vodě lahve se vzkazy „dobra“ lidem světa.

Uspořádali štafetový běh na 669 x 100 metrů a mnoho dalších obdivuhodných akcí, včetně návštěv domovů důchodců a léčebných zařízení.

Když se slavily 102. narozeniny Nicholase Wintona, objevil se v Litoměřicích na náměstí papírový vlak, který měl mít původně 669 vagonů přesně podle počtu zachráněných dětí. Vlak nakonec vytvořila nejen tato škola, ale i další litoměřické školy, včetně mateřských. K této iniciativě se přidaly i školy ze širokého okolí.

Nakonec vznikl konvoj, který měl 1061 vagonů, byl dlouhý 415 metrů a pokryl celé náměstí. Školy si připravily i kulturní program, prostě celé město touto akcí žilo. Dokonce jedna škola přijela na náměstí v elektrickém turistickém vláčku. Vše vyvrcholilo odpoledním promítáním filmu Nickyho rodina v litoměřickém kině. Celý „Wintonův vlak“ se nakonec zvedl nad hlavy svých tvůrců a dal se do pohybu okolo náměstí. Kamery televize NOVA to naštěstí zaznamenaly a ještě týž večer se někteří aktéři mohli vidět v hlavních zprávách. Třešničkou na pomyslném narozeninovém dortu pak byl oficiální zápis do knihy českých rekordů, což zajistili kontroloři Muzea rekordů a kuriozit z Pelhřimova.

Nutno podotknout, že této akci pomohla celá řada organizací, ať už to bylo Středisko ekologické výchovy Sever nebo Severočeská unie ovocnářů, jejíž pracovníci rozdávali dětem na náměstí pravý ovocný mošt a čerstvá jablka. Tolik šťastných mladých tváří na jednom místě je vidět málokdy a hned jsem si vzpomněl na další rekord, který drží samotný Nicky Winton v Guinnessově knize. Od svých 94. narozenin totiž pravidelně každý rok létá nad svým městem v ultralehkém letadle. Je vůbec nejstarším člověkem, který v takovém letadle letěl.

Když se ho v den 100. narozenin po dalším úspěšném letu lidé ptali, proč to stále pokouší, Winton s úsměvem prohlásil: „Musím létat, abych si ten rekord pojistil. Co kdyby mě nějaký stařík předběhl?“ Ale vraťme se do Litoměřic. Za tím vším stála jediná žena – Rita Vlčková, která potvrdila známé heslo, že když se chce, tak jde úplně všechno.

Ostatně Nicholas Winton je toho i ve svém věku dokladem. Když přijel v lednu 2011, jako 102letý do Prahy, aby se zúčastnil premiéry filmu Nickyho rodina, tak se seznámil s mladými lidmi ze Slovenska, kteří pomáhají dětem v Kambodži. To ho natolik zaujalo, že je pozval k sobě do hotelu, na všechno se jich vyptal a rozhodl se, že jim také bude pomáhat, alespoň tak, že bude shánět na jejich dobročinnost finanční prostředky. Z toho vyplývá jediné – na dobré skutky člověk nikdy není starý.

Díky Nicholasi Wintonovi vznikají další a další neuvěřitelné situace a příběhy. Například Zbyněk Honys byl mezi těmi, kdo se pustil do organizace vypravení parního historického vlaku Wintontrain, který by po sedmdesáti letech jel po stejné trase jako měl jet ten, který v roce 1939 vypravil Nicholas Winton. Jenomže ten vlak, jehož odjezd byl naplánován na 1. září 1939, už kvůli vypuknutí války nedostal povolení k odjezdu a skoro všechny děti z toho vlaku později zahynuly v koncentračních táborech. Wintontrain měl být upomínkou na všechny děti a rodiče z Československa, kteří zahynuli v 2. světové válce.

V době, kdy Zdeněk Honys akci připravoval, mu vážně onemocněl malý syn. Život mu zachránil docent Jan Zuna, vnuk někdejší dívenky, které Nicholas Winton tenkrát zachránil život. Mimochodem jeho bratr Pavel Zuna moderoval premiéru filmu Nickyho rodina s Wintonovou účastí v pražském Kongresovém centru.

Vlak z pražského Wilsonova nádraží plně obsazený Wintonovými dětmi, jejich rodinami a televizními štáby z několika zemí vyjel 1. září 2009. Kopíroval přesně cestu, kterou jely vlaky před sedmdesáti lety. Když vlak dorazil do Londýna, na nádraží Liverpool Street Station čekal na zachráněné děti na peronu sám Nicholas Winton, přesně tak, jak před sedmdesáti lety. Jenomže teď ho každý znal a natáčely ho televizní štáby z celého světa. Jako kdyby přijel do Londýna Mick Jagger. Bylo to dojemné a bylo prolito plno slz.

Film Síla lidskosti úspěšně putuje již sedmým rokem po všech koutech naší republiky a v jeho stopách začíná kráčet i Nickyho rodina. Přiznám se, že mám obrovskou radost nejen z vyprodaného Thermalu v Karlových Varech, kde se z největšího kina u nás stala při projekci doslova kaple, ale raduji se při setkáních s diváky programu v Choceradech u Sázavy nebo v Břidličné na Bruntálsku. Filmy s sebou přinášejí řadu besed, otázek a odpovědí. Jednou z nezapomenutelných byla beseda s báječnými studenty soukromého gymnázia v Říčanech, kde jsem se setkal s nadšenými a nádhernými mladými lidmi a jejich výbornou ředitelkou. Znovu a znovu se přesvědčuji, že to s těmi mladými lidmi není tak zlé, jak si kolikrát myslíme. Vždyť i za našeho mládí nám ti starší mentorsky říkávali: „To by se za našich mladých let nemohlo stát!“ Ani sám Winton nad mladými lidmi „neláme hůl“. Však si sami přečtěte, co napsal režiséru Mináčovi po setkání se studenty v pražském Kongresovém centru.

„Vidím, že poselství mého příběhu je velmi ceněné, že jeden člověk dokáže udělat něco podstatného, a daleko to přerostlo hranice mých činů. Podle přijetí v Kongresovém centru se mi zdá, že mladí lidé v České republice jsou skutečně inspirováni k tomu, aby jednali pozitivně. Kéž by se toto poselství všeobecně přijalo a náš svět by se stal lepším místem pro život.“

A to všechno se dalo do pohybu díky filmu Síla lidskosti a následnému vzdělávacímu projektu. Myslím, že stejný osud čeká i Nickyho rodinu. Mináčovy filmy o Nicholasi Wintonovi oslovují opravdu všechny lidi, kterým není lhostejné, jak budeme na této zemi žít. A já mám radost z toho, že díky těmto filmům mohu oslovovat tu nejmladší generaci filmových diváků tváří v tvář.