NEJLEPŠÍ PRÁCE 2012

VZDĚLÁVACÍ PROJEKT NICKYHO RODINA V ČR V ROCE 2012 TÉMA: LIDSKOST A NICHOLAS WINTON, VÁŠ DOBRÝ SKUTEK

Dobrý skutek

Psal se rok 2005 a já žila se svou mámou sama. Máma byla těhotná, takže hodně věcí nemohla dělat. Mně bylo tehdy 9 let a jednoho květnového dne mě máma začala poučovat, co bych měla udělat, kdyby jí praskla voda. Já jsem to v té době chápala jenom letmě, ale nějak sem jí odkývala, že chápu. Tehdy mi řekla, že na ledničce je lísteček s telefonním číslem na záchranku, a když by mi ona řekla, měla jsem běžet na náves a zavolat.
Bylo okolo 18:00 24. května a mně mamka řekla, že mám doběhnout na náves a zavolat. Já tedy s velkou panikou sem si vzala lísteček, nazula boty a běžela, co mi nohy stačili. Doběhla jsem na náves, ale zjistila jsem, že telefonní budka nefunguje a tak jsem doběhla k druhé na konci vesnice. Ta sice šla, ale já byla hrozně malá a tak jsem nedosáhla na číslice, abych vymačkala telefonní číslo, a proto jsem začala brečet a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat.
Najednou mi někdo sáhl na záda a já jsem se šíleně lekla, netušila jsem, kdo to je. Otočila jsem se a tam byla mladá žena nejspíš s přítelem. Zeptali se mě, proč pláču, řekla jsem jim, co se děje a hrozně jsem plakala, takže mi sotva rozuměli. Ten muž mě začal utěšovat, že to bude dobré. Oba dva šli kousek dál na něčem se domlouvali, mně v tu chvíli bylo jedno na čem. Pak přišla ta mladá žena a řekla mi, že tam mámu odvezou. Posadili mě do auta a já jim diktovala, kudy mají jet.
Mamka měla již zabalené všechny věci, dala mladé ženě instrukce, kam mají odvést mě hned po té, co odvezou jí do nemocnice. Hrozně jim děkovala, i když už byla v křečích. Nebýt této dvojice mladých lidí vůbec nevím, co by se tenkrát stalo.

Nikola Kohelová, 16 let,
Dolní Kralovice


Můj dobrý skutek Jeden z mých největších dobrých skutků jsem udělala před čtyřmi lety. Byla zima, jedna z nejchladnějších zim tady u nás. Já a mé kamarádky jsme dostaly poněkud hloupý nápad. Jedna z nás prohlásila: „Jdeme se klouzat po zamrzlé “Olze“.“ Moc se nám nechtělo, ale nakonec jsme souhlasily a vydaly se k řece.
Pamatuji si, že se už stmívalo, byla velká zima a měla jsem úplně mokro v botách. Když jsme došly k “Olze“, žádné z nás se na zamrzlou řeku nechtělo. Jedna z mých bláznivých kamarádek se ale na zamrzlou plochu vydala. Začala skákat, běhat, klouzala se a dělala nejrůznější šílenosti. Tak jsme si s ostatními řekly, že to teda taky zkusíme.
Byla to legrace - skákaly jsme, běhaly jsme a klouzaly jsme se s ní. Strávily jsme na řece dlouhou dobu, a když už se blížila hodina, kdy už jsme měly být všechny doma, má kamarádka dostala nápad: „Půjdeme po zamrzlé řece, aspoň to nebudeme muset obcházet, led nás udrží.“ Všechny jsme samozřejmě souhlasily, vůbec by nás nenapadlo, že se stane něco, co si budeme pamatovat snad do smrti… Šly jsme už snad dvacet minut, bavily jsme se o tehdejších našich láskách a o takových podobných zbytečnostech, když v tom slyším ránu. Kamarádka spadla na zadek. Všechny jsme se okamžitě začaly křečovitě smát, ale šly jsme dál.
Začala jsem si všímat, že led už není tak silný, jako byl předtím a že voda pod ním teče rychleji, ale nic jsem nenamítala, takže jsme šly pořád dál. Jedna z mých kamarádek šla na kraj řeky k místu, kde se v tom roce v létě scházely páry. Tomu místu se říkalo “Ostrůvek“. S ostatními jsme tomu nevěnovaly zvlášť velkou pozornost a vesele jsme se bavily dál. Vtom začal praskat led, ale žádná z nás se neotočila, protože podobný zvuk jsme slyšely pořád. Po dlouhém praskání ledu byla slyšet hlasitá rána a po ní šplouchnutí. Honem jsme se otočily a nevěřily vlastním očím. Holky začaly křičet a pištět: „Táňo!! Proboha, pomozte jí někdo!“
Led ale začal praskat víc a víc, prasklina se postupně rozrůstala a led se propadával a propadával, my jsme ale ještě byly v bezpečí. To ale asi holky nevěděly. Začaly utíkat směrem na břeh a já jako jediná jsem zůstala stát na místě s otevřenými ústy a sledovala jsem, jak se Táňa beznadějně snaží vyškrábat zpátky na led.
V tu chvíli jsem si vzpomněla na ty různé filmy, jak se někdo propadne do ledu a někdo je vždycky zachrání tak, že rozloží váhu. Tak jsem si lehla a doplazila jsem se až k díře v ledu. Ale Táňu jsem neviděla. Strčila jsem do vody ruku, ale nikoho jsem necítila. Do očí mi vhrkly slzy. V tu chvíli se z vody vynořila namodralá Táňa a začala mě chytat za ruku, ale neměla už dost sil, aby se přitáhla. Snažila jsem se ji vytáhnout, ale nešlo to - byla mokrá a klouzaly nám ruce. Pak jsem si ale všimla, že nedaleko ode mě je dlouhá větev, tak jsem ji ulomila a Táňu jsem nakonec vytáhla. Holky mezitím byly na břehu a všechno sledovaly. Táňa byla celá modrá a promrzla, tak jsme ji zavedly ke kamarádce domů, protože bydlela nedaleko. Sice byla podchlazená a vyčerpaná, ale hlavní je, že to přežila. Všechny jsme byly moc rády, že to takhle dopadlo. A s Táňou jsme dobré kamarádky dosud.

Barbora Pawlasová
Soukromá třinecká obchodní akademie a hotelová škola s.r.o.


Síla srdce
Co je to dobrý skutek?
Někdy je to risk. Někdy snad morální povinnost.
Něčí životní cíl. Jedna věta nebo jedno slovo.
Jednou nám k němu napoví srdce, jindy zase rozum. Ale nejdůležitější je vidět svět kolem sebe a hledat, kde je dobrého skutku potřeba, kde někdo naši pomoc čeká a čí osud můžeme změnit k lepšímu.
Tohle Nicholas Winton umí. Tohle všechno. Mám pocit, že o jeho činech nemůže být nikdy řečeno vše. A kdyby náhodou bylo, mělo by se to pořád znovu opakovat, aby to slyšeli pořád další lidé, kteří si třeba v tu chvíli uvědomí, že nechtějí být k problémům kolem sebe lhostejní.
Mnohdy nás dobrý skutek vlastně nic nestojí. Každým upřímným úsměvem darovaným z lásky či porozumění můžeme předat druhému plno síly a štěstí.
Ale někdy je to mnohem obtížnější. Nejen, že musíme mnohé dát v sázku počínaje od vlastního klidu a pohodlí až po třeba vlastní život, ale také musíme v sobě najít nutné odhodlání a překonat strach. Nevím, jestli máme právo toho, kdo by tohle nezvládl, nazývat slabochem.
My říkáme těm odvážlivcům hrdinové, ale oni často tvrdí, že žádní hrdinové nejsou, že odvážní také nejsou a že nejsou ani hodni zásluhy. Možná je to jenom jejich velké srdce. Srdce, které nečeká a činí, které nezoufá a nezná strach. Srdce, které by se rozkrájelo.
Narazíme-li na osobu s takovým srdcem, učme se od ní.
Hledejme sílu vlastního srdce.
Ono se nám to vrátí, odměna je pocit. Jeden z nejhezčích pocitů, co nám život nabídne.

Zuzana Bedřichová,
Gymnázium Matyáše Lercha, Brno


Příběh Nicholase  Wintona mě zaujal a donutil mě uvažovat nad dnešní dobou. Neznám nikoho tak statečného jako je on. Není moc lidí, co by pomáhalo druhým, není moc lidí, co by pomáhalo obyčejným lidem. Já sama se musím přiznat, že jsem nikdy neudělala nic velkého. Pomoc starším lidem s těžkými taškami, pustit je na své místo v autobuse nebo jim pouze pomoct do schodů je přece samozřejmost a myslím, že i povinnost každého zdravého pubertálního dítěte.
Zkusila jsem se vžít do situace před necelými 80-ti lety do rodičů a dítěte. Nesnesla bych pomyšlení, že bych už nikdy neviděla své dítě, rodiče, které nadevšechno miluji nebo přátele a příbuzné. Čin Nicholase Wintona si zaslouží zůstat v paměti každého člověka.

Kristýna Čermáková
Střední zdravotnická škola, příspěvková organizace
tř. T. G. Masaryka 451, Frýdek-Místek


Dobrý skutek
Srdce plane ohněm víry,
ve snaze darovat alespoň kus síly,
k tomu aby druzí mohli jít dál,
jakoby dobrý skutek z toho vál.

Málo je lidí,
kteří vidí,
a chtějí pomoci,
těm ostatním v bezmoci.

Jak darovat svou sílu pro cizí tvář?
Jak neoslepnout, když pak přichází zář.Když máme sílu pomoci,
proč necháváme ostatní ve své bezmoci?

Málo je lidí,
kteří skutečně vidí,
a chtějí pomoci,
těm ostatním v bezmoci.I když druhému pomůžeš jen vstát,
nebo mu můžeš na ránu náplast dát,
pro druhého je tento skutek nezapomenutelný,
pro něj je vždy nesmrtelný.

Tak se ptám proč je tak málo lidí,
kteří skutečně vidí,
a chtějí pomoci,
těm ostatním v bezmoci.

Klára Routová
studentka 2. ročníku Střední odborné školy a gymnázia v Plasích


Konat dobré skutky by mělo být běžnou součástí našich životů. Nemyslím teď samozřejmě tak obrovské a neskutečně lidské, o nichž pojednával film. Takovýchto skutků je schopna jen hrstka lidí. Každý z nás však může konat dobré skutky a pomoci tak nejen dotyčnému, ale vlastně i sám sobě. Každým dobrým skutkem se totiž stáváme lepším člověkem.

Když jsem byl malý, bydlel u nás v panelovém domě pán, který se pohyboval o francouzských holích. Vždy jsem hned běžel, abych mu podržel dveře a usnadnil mu cestu. Byl jsem jediný, od koho tuto pomoc přijímal. Od ostatních s díky odmítal. Řeknete si, že to není dobrý skutek? Já byl tenkrát pětiletý kluk a pro mě to byl vždy velký čin. Teď už nejsem malým klukem, ale dobré malé skutky dělám stále velmi rád.

Hynek Mencl
SPŠ Klatovy


Dobrý Skutek

V šílenství, v zahalené noci brouzdám chodníkem i svou myslí. Myslím na sebe. Myslím na to, jak jsem šťastný a jak jsem nejlepší a na to, jak mi může každý vlézt na hrb. Arogance, naivita, namyšlenost, nadřazenost, hnus. Jdu svým chodníkem a šklebím se na smradlavé nicky, kouřící v koutech své poslední cigára a uchylující se ke spánku. Ano, svítí měsíc, svítí mi na cestu a já si jdu, se svou myslí, nejlepší široko daleko.

Myslíte, že tenhle člověk udělá dobrý skutek? Myslíte opravdu, že pomůže někomu, kdo si už nedokáže pomoct sám? Že zachrání někoho, komu hrozí smrt a dokonce i peklo? Proč by todělal? Je přece šťastný. Je přece nejlepší a všichni mu můžou vlézt na záda. Je mu všechno fuk, protože mu nic nechybí. Myslíte, že se ten muž později sám zastřelí? Možná.

Ve zklamání, v největší nejistotě, jdu s hlavou sklopenou, hlavou nevyváženou, plnou deprese, bez srdce, s velkým příběhem, bez duše, bez páteře. Byl jsem takový idiot. Šel jsem po tomhle chodníku ještě pár let zpět a naivně si myslel, že jsem ten, kterého nikdo nedokáže zastavit, že jsem nejlepší. Omyl střídal omyl a já jsem se tímhle vlastně zničil. Byl jsem hlupák. Maximální namyšlený hlupák. K posměchu. A ten hlupák nedokázal pomoct, té mladé holce. Jen jsem tam u toho stromu stál a viděl, jak ji ten starý muž znásilňuje. Je to ten chodník a támhle je ten strom. Ukápla slza plná bezvýznamnosti na zem. Stejně jako té holčičce, kterou ten muž před jeho zraky zabil a on neudělal nic.
Myslíte, že si zaslouží žít? Že neudělal dobrý skutek ve chvíli, kdy měl? Kdy rozhodoval o životu, mladém životu? Možná ano a možná ne. Každopádně toto ztrouchnivělé, uchlastané individuum dokázalo pomoct. Poblíž toho místa se stromem totiž jeden muž mířil pistolí na druhého, klečícího mladého kluka. Neváhal, se vší energií se rozběhl. Už se neschovával za stromem, už mířil vstříc osudu, protože mu to bylo jedno. Skočil na muže s pistolí. Mlátil se s ním, bojoval. Vylétly kulky, provrtaly tělo muže s pistolí i toho našeho, již ztroskotance. Najednou ten chlap ztěžknul a odvalil se. A ten, který zde kdysi zapříčinil smrt, protože neudělal dobrý skutek, teď zachránil život. Slovo Děkuji, slyšel jako poslední zvuk ve svém životě. Děkoval mu mladý kluk. Teď už mohl umřít. Zemřel tam na tom chodníku, zastřelen, šťastný, vykoupen dobrým skutkem.

A tkví z toho jen jedna věc. Člověk, který si myslí, že je nejlepší a všichni mu můžou líbat ruce, je nic oproti člověku, který je na dně, který dokáže pomoct, protože on sám je v průseru. A tak to dneska chodí. Dobré skutky střídají ty špatné a všechno je opravdu složité. To, co jsem zde napsal, nemusí však být vždy pravda. VŠECHNO záleží na lidech. My jsme stvořitelé a pozor, my můžeme být i ničiteli. A tak konat dobré skutky je třeba.

Ondřej Bezstarosti
Gymnázium a střední průmyslová škola elektrotechniky a informatiky, Frenštát pod Radhoštěm, obor Elektrikář


Dobrý skutek

Co vlastně bereme za dobrý skutek? Pomoc pro starou paní nebo pána? Záchrana života? A proč jich je čím dál tím méně? Snad každý si řekl, že vykoná dobrý skutek a snad každý se o něj pokusil a bylo mu řečeno, že vykonal dobrý skutek. Opravdu? Dobrý skutek děláme pro někoho a nikdy pro sebe je to věc, která nás odlišuje od ostatních. Bohužel dobrých skutků je čím dál tím méně máme tendenci je vážit podle jejich velikosti a tím zapomínáme na ty nejdůležitější na ty nejmenší. Kdo z nás je ochotný říci: „Ukaž, pomůžu ti“ na místo: „Nechceš pomoc?“ Kdo z nás by koupil zmrzlinu dítěti, které se slzami v očích sleduje to na chodníku, co před chvilkou byla jeho zmrzlina. Tyto maličkosti jsou skutky, na které zapomínáme a ta pomoc kterou poskytneme, má stejnou hodnotu jako zachránit někomu život. Stačí jen si vzpomenout, jak bylo nám, když jsme byli děti a jak byli bychom rádi, že nám někdo pomohl.

Ne každý musí zachránit život, aby byl hrdinou.R. Gregr

Proč dělat dobré skutky?

Ne z pravidel, ne z donucení, ne pro hmotné statky.
Dobré skutky děláme pro radost, pro ten pocit, zkrátka pro vše,
co nazýváme lidským.
Vždyť také pochází až z hloubi duše.
Svoji ochotu nikomu nenutím,
lidem dnes připadalo by to divné.
Avšak když někoho v nouzi zřím,
pomocná ruka ode mne se mu naskytne.
Za každým dobrým skutkem stojí víra.
Víra v lepší zítřek, víra v lid.
Vždyť pouť životem je dlouhá a nebezpečná túra,
a právě dobré skutky nám dají odvahu a klid.
Čím se může člověk chlubit?
Majetkem? Bohatstvím?
Obojí pomine
a to nelze vyvrátit.
Však jako každý člověk sním,
že sláva dobrých skutků zůstane.

Václav Houdek,
Gymnázium Plasy

Dobrý skutek

Má představa o dobrém skutku je, že záchrana jakéhokoli života je to nejcennější na světě. Ale pomoc s nákupem nebo pomoc starším lidem je taky dobrý skutek.
Záchrana života. Mnoho lidí nasazuje a nasadilo život za lepší svět. Lidé, kteří padli ve 2. světové válce, vše dělali pro své děti a pro lepší budoucnost. Chtěli svět zbavit zla. Berte si příklad z Nicholase Wintona - nebál se postavit proti Hitlerovi a jeho příkazu zabíjet židy. Co by se stalo, kdyby nezachránil těch 669 dětí, padly by za oběť nějakému ješitnému pánovi s knírem. Tady je na místě jedna otázka. Proč to dělal? Proč muselo zemřít tolik lidí? Jen proto, že to podle něho nebyla čistá rasa? Někomu připadali židé normální a Hitler byl pro ně cizinec, který by měl zemřít místo těch, kteří položili život pro záchranu svých dětí.
Nicholas Winton byl hrdina, s několika lidmi zorganizoval plán pro záchranu dětí a postaral se o to, aby o ně bylo dobře pečováno. Stálo ho to mnoho úsilí, ale nevzdal se. Bojoval o životy nevinných dětí, které byly odsouzeny zemřít. Nikdo jiný neměl odvahu vstát a postavit se tomu tyranovi. A proto by si všichni měli vzít příklad z tohoto muže a jeho činu, který se zapsal do historie a do mnoha lidských srdcí. Mnoho zachráněných nevědělo, proč přežilo a kdo je vlastnězachránil. Až do dne, kdy se našla kniha výstřižků, a vše vyplulo na povrch. Nicholas Winton se stal hrdinou. Byl první, kdo se postavil za děti.
Tohle je pro mě největší dobrý skutek, protože záchrana života je zázrak, ale co teprve 669 životů, to je neuvěřitelné! Za tenhle váš čin vám moc děkujeme a každý člověk na zeměkouli si bude pamatovat jméno Nicholas Winton.

Napsala: Karolína Němcová
4. Základní škola
Komenského 402
Frýdek-Místek

Nedávno jsme objevili opuštěného psa plemene Zlatý retrívr. Má maminka jej našla, jak běžel po silnici, když jela domů z parcely, kde stavíme náš dům. Nechala ho u nás na parcele, dala ho do garáže spolu s naším psem Kendym, což je Labradorský retrívr. Druhý den jsem se na ně šla podívat, jestli se třeba s Kendym nepokousali. Poprali se, když jsem tam přišla. Zavolala jsem mamince, protože Kendymu tekla krev z tlamy. Přijela autem a když Kendymu ošetřila ránu, šly jsme nahoru do firmy (tatínek má stavební firmu). Potkaly jsme jeho zaměstnance, a prý že ho znají.

  Měla ho jedna paní, která pracovala v hospodě a tam ten pes i bydlel. Jmenoval se Fernet. Měla ještě dva Yorkšírské teriéry, ale prý se s Fernetem nesnesli. Odstěhovala se do Chomutova, ale Ferneta v té hospodě nechala. Návštěvníci hospody ho krmili sušenkami, brambůrky a dávali mu napít. Asi 2 týdny, co se toto událo, se o něj starali manželé Šlégrovi, kteří měli štěně stejného plemene jako je Kendy, Harryho. 
Fernet den poté, co se s Kendym poprali, utekl. Asi o 2 dny později jsme ho znovu našli a rozhodli se, že mu najdeme nový domov. 
Nejprve jsme mu dali najíst a pak jsme ho vykoupali. Ještě jednu noc spal s Kendym v garáži na parcele a druhý den se tatínek pustil do boudy pro Ferneta. Postavil ji ještě ten samý den. Fernet se zabydlel a ještě týden spal s Kendym na parcele ve své vlastní boudě, a Kendy spal ve své velké boudě, v garážiPo týdnu jsme se rozhodli, že nechat si ho ještě déle nemůžeme, protože oba psi na sebe žárlili a málem se několikrát poprali. Začali jsme tedy chodit po naší vesnici, po Staňkovicích, a ptát se lidí, jestli by si ho nechtěli nechat. 

Asi po hodině a půl chození po vesnici jsme přece jen našli Fernetovi nové hodné majitele. Bydleli na kraji vesnice, jmenovali se Novákovi a prý že jim nedávno zemřel úplně stejný pes, takže za něj budou rádi a že si jej rádi nechají. Tatínek Fernetovi přestěhoval boudu k Novákům na zahradu. 

Fernet se má zajisté lépe, než se měl, protože neustále vídáme Novákovi, jak si s ním hrají na zahradě. 
Kristina Martínková, 11 let
ZŠ Komenského alej, Žatec

Dobrý skutekTo, co teď napíši, už nejspíš napsali mnozí přede mnou, a ještě k tomu lepšími slovy. Přesto mám potřebu nemlčet, protože si myslím, že se o tak závažném tématu, jako je výchova k nezištnému konání dobra, nehovoří natolik a s takovou vážností, s jakou by se mělo. Ano, říkáme dětem, že když budou v adventu dělat honě dobrých skutků, Ježíšek jim nadělí spoustu krásných dárečků. Také v pohádkách bývají hrdinové odměňováni, když nezištně vykonají něco dobrého. Avšak ve vyšším věku se tento důraz na vnímání dobra a jeho přirozenosti pro lidskou bytost jaksi ztrácí.

Nemyslím, že různé dekadentní směry, založené na vychvalování popřevracených hodnot, mohou svým následovníkům nabídnout skutečné uspokojení. Ač se to někdy zdá paradoxní či příliš náročné, lidské srdce vyžaduje ono vyjití ze řetězů sobectví a zakomplexovanosti. Na první pohled je to cesta nepohodlná, nicméně ze zkušenosti všichni víme, jakou radost přináší upřímně vykonaný dobrý skutek. Jakoby naši duši pohladila křídla nejkrásnějšího motýla na světě.

Když ráno stojím ve frontě na autobus a vidím za sebou starší paní, dám jí přednost. Stalo se, že se mne jedna zeptala, proč to dělám. Neprozradila jsem jí to, ale je to tak prosté: Ona se na mne usměje a já zas na ni. A ten okamžik mi za to stojí. Lidské srdce vnímá krásu dobra tak intenzivně, že ten pocit je dostatečnou odplatou, i když vykonat dobrý skutek někdy stojí víc než o pár vteřin prodloužený čas ve frontě na lístek.
Řekla bych, že dobré skutky, jakkoli malinké, tou krásou a láskou, které v sobě nesou, jsou jakýmisi centry života člověka a lidských dějin. Svým způsobem jsou podstatnější než hlavní politické události. Dokud budeme trvat na výchově a sebevýchově k dobru, bude lidská společnost opravdu lidskou.

Lenka Paďourová
Studuji na Masarykově gymnáziu na Vsetíně

Téměř již od počátku dějin lidstva, v dobách, které známe pouze z přenášení generací na generace, soudobé lidstvo pravilo, že člověk by měl neustále konat dobré skutky. Tento fakt je podle mého názoru silně spjat s křesťanstvím, což nemusí být zásadou, avšak podle mého názoru konání dobrých skutků můžeme v alegorické podobě najít v samotné bibli.
Často přemýšlím o lidstvu, o našich hříších, významu našeho bytí zde a také o projevech lidskosti. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že lidstvo se řídí ke zkáze. Tohle je ovšem dosti ohraný výrok. Jsem však přesvědčena, že mezi touto většinou hřešících osob se najdou i takoví, kteří jsou skutečným přínosem pro lidskou problematiku. Tím mám na mysli osoby, které dělají dobré skutky v tom pravém slova smyslu. Když byl v přeplněném sále kina nedávno vyřčen dotaz, zda – li někde z přítomných nese na svých bedrech nějaký vykonaný dobrý skutek, všimla jsem si, jak se mnoho osob zarazilo a zapřemýšlelo. V závěru přeci jen svým gestem několik z nich potvrdilo, že dobrý skutek opravdu udělalo. A tak mě napadá – nechápe každý z nás dobrý skutek trochu jinak? Je logické, že díky našim odlišnostem či stáří vnímá pojem „dobrý skutek“ jiným způsobem. To, o čem malé děti hovoří jakožto o dobrém skutku, vnímají naopak třeba starší osoby jako slušnost či slušné vychování. Je to vlastně jakýsi koloběh člověka.Avšak zpět k dobrým skutkům. Jsem toho názoru, že typický příklad dobrého skutku, kdy v metru, tramvaji či autobusu pustí mladší osoby sednout na své místo osoby starší, není takúplně dobrý skutek, nýbrž slušnost a povinnost, vyjádření respektu vůči starším i prokázání toho, jak si osoby, které toho v životě zažily daleko více než ti mladší, vážíme. Již v tomhle se nejspíše mnoho názorů rozejde. Dobrý skutek by se měl konat od srdce a dobrovolně. Placený dobrý skutek je pouhá ochota pomoci jiným s vidinou nějakého materiálního výnosu pro danou osobu. I když…tohle tvrzení je sporné a myslím si, že o několik řádků níž jej budu nejspíš vyvracet. Za osoby konající dobré skutky považuji osoby, které jsou samy ochotny pomoci lidem, kteří pomoc potřebují. Bez ohledu na to, můžou – li si za způsobené problémy sami nebo jsou pouhým prostředníkem nešťastného osudu. Za zmínku stojí například pracovníci pod různými sdruženími, které pomáhají drogově závislým – hle, právě ti upadli do závislosti spíše svou vlastní neuvážeností, a přesto existují osoby, které jim chtějí pomoci, nebo osoby s dostatečným vzděláním a srdcem na pravém místě a v případě například různých přírodních katastrof se nezdráhají odjet na nějakou dobu do postižené oblasti pomáhat postiženým, dále poté různé organizace, které přispívají například na osoby trpící různými typy nemocí a v neposlední řadě stojí za zmínku osoby, které svůj život vesměs obětují pomoci druhým, pomáhají obnovovat nejen jejich osobnosti, ale také prostředí, ve kterém žijí, v dobách, kdy se projevila a stále projevuje lidská touha po moci, náboženské boje či teroristické útoky.Myslím, že i přes skutečnost kolik osob bylo v této oblasti opravdovým přínosem pro lidstvo, nejsou jejich jména vůbec zaznamenána v dějinách lidstva a dalo by se říct, že na většinu z nich se zapomnělo. Což je podle mě neskutečná chyba. Jsou snad lidé takových povah, že tyto činy přehlížejí? Nebo zastávají názor, že každý by se měl z nepříznivé situace dostat sám a že jim by také nikdo nepomohl? Nelze odhadnout, jaký pohled na tyto skutky mají ostatní, avšak myslím si, že pokud bychom fungovali jako jedna osoba a vzájemně si pomáhali, předcházeli bychom všem válkám a jiným ničitelům lidstva.

Martina Valchářová
16 let, Masarykovo gymnázium Vsetín

U nás na vesnici bydlí jedna stará paní. Bydlí sama. Někdy ji vidím, když sedí u sebe na zahradě na lavičce a sluní se, nebo když se jde projít kousek od svého baráku. Když jsem byla ještě miminko, tak moje máma tam se mnou chodila. Byla to skoro jako moje další babička. Ale pak dalších let jsme tam dlouho nechodili. Protože nebyl čas. Vždy, když ji uvidím, musím nahlas pozdravit, aby mě vůbec slyšela. Vždy mě zastaví a začne si se mnou povídat. Jednou říkala, že jde sázet květiny. Každé léto má svoji zahrádku hezky barevně ozdobenou. Tak jsem šla s ní a pomohla jsem ji zasadit květiny na zahrádku. Od té doby k ní chodím na jaro a pomáhám ji na zahrádce. Popovídám si s ní, povím jí co je nového v naší vesnici a tak. Mam z toho dobrý pocit, i když to není až tak dobrý skutek jako pana Wintona. Určitě si zaslouží Nobelovu cenu. Jsem z Čelákovic a odtud jsou paní Diamantovi, tak mě tohle téma z dějepisu baví nejvíce. A to mě dějepis nebaví.

Přeju panu Wintonovi hodně štěstí, lásky a hlavně toho zdraví :) Moc ho obdivuji
Hanka Kuželová, věk:16
adresa: Čelákovice-Záluží, 25088, Mstětická, 80
škola: SZŠ A VOŠ Nymburk

Nicholas Winton - „Velký Otec“
Skutek Nicholase Wintona. Jeho „síla“ mě naplňuje den ode dne víc a víc. Stále se nemůžu zbavit toho podivného pocitu jakéhosi napětí, nervozity, obdivu a úcty. Stále myslím na jediné…1 člověk zachránil 669 dětí. Pro mě je to něco neskutečného. Moc mě těší, že se Nicholas Winton mohl znovu setkat po několika letech s dětmi, které zachránil.
Jednou jsem měla čest se osobně s jedním z „Wintonových dětí“ setkat osobně. Byl to Tomáš Graumann, který připravil pro naši školu nezapomenutelnou přednášku. Vyprávěl nám o svém příběhu a o dojemném setkání s jeho zachráncem, Nicholasem Wintonem. Nikdy nezapomenu na událost, která následovala po přednášce. Tomáš Graumann mi podal ruku a obejmul mě. Ihned se mi z očí spustily slzy. V objetí jsem si spojila všechny souvislosti s 2. světovou válkou a s unikátní akcí záchrany dětí. To mě dojalo ještě víc. V jeho náručí jsem cítila zvláštní pocit. Jako by mi pan Graumann předával sílu a odvahu. Potom jsem si od něj koupila knížku: Nový Zákon. Podepsal mi ji a označil přísloví, které má nejraději. V přísloví se píše o naději na cestách a o lásce, která vítězí nad rozumem. Vždy, když mám špatnou náladu, přečtu si toto přísloví a vzpomenu si na „Wintonovy děti“. To mi dodá novou energii.
Nechtělo se mi s Tomášem Graumannem loučit. Nikdy předtím jsem jej nepotkala, ale přesto se mi zdálo, že je mi něčím blízký. Byla to pro mě obrovská zkušenost. Vždy, když si na dojemnou chvíli vzpomenu, mám slzy v očích.
Moc bych si přála setkat se i se zachráncem pana Graumanna, Sirem Nicholasem Wintonem. Doufám, že se můj velký sen někdy splní a já se setkám s člověkem, ke kterému chovám úctu a obrovský obdiv za činy, které vykonal. Myslím, že na něj mohou být všichni hrdí.

Dagmar Dorňáková, věk: 16 let
škola: Masarykovo gymnázium a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Vsetín Tyršova 1069
755 01 Vsetín
(2. ročník)

Já si myslím, že nyní jako docela otravný adolescent, tolik dobrých skutků nedělám, no teda kromě těch klasických pomocí a prací doma.

Ale věc, o které si myslím, že je docela hezká, dobrá, a za kterou bych se i nemusela stydět, se také někde najde. Já i se svojí sestrou se tak trochu staráme o naši sousedku, naši tetu. Naše teta je už starší paní, která už na světě zůstala úplně sama, nemá děti a před několika lety jí umřel manžel. Společnost jí dělá jenom pejsek Aida, někdy kamarádka a její sestřenice.
Proto jsme se sestrou rozhodli, že jí samotu nějak vyplníme. Tak se snažíme k ní každý den chodit třeba na hodinku nebo víc. Myslím si, že je za takovou návštěvu docela ráda a není v tom sama, i pro mě se sestrou je příjemné si  posedět u horké čokolády nebo nějaké dobré buchty. My jí ale neděláme radost jen návštěvami, nosíme jí čerstvá vejce, nyní na začátku léta jí kupujeme po škole zmrzlinu nebo jí nosíme ovoce a zeleninu z našeho sadu. My jí oplácíme to, co pro nás udělala, když jsme byly malé. Když si naši rodiče chtěli odpočinout, tak nás hlídávala, chodila s námi ven, no a někdy byla přísnější než rodiče. Já jsem osobně ráda, že znám takovou osobu, která má ještě teď, co rozdávat.

Anežka Kunčarová
 jsem studentkou 1. ročníku Gymnázia J. A. Komenského v Uherském Brodě

Když se zamyslím nad tím jestli jsem udělala dobry skutek tak určíte ano jako každý někdy někomu podržel dveře nebo uvolnil místo staršímu pánovi nebo paní v autobuse nebo metru, vlaku nebo na lavičce a já Vám povím jak jsem pomohla jedné paní : šla jsem zrovna ze školy a říkala jsem si, že si zajdu do obchodu tak jsem šla a zrovna vycházela taková milá Babička tak jsem ji podržela dveře a ať projde a jak procházela tak vytratila peněženku , všimla jsem si toho as po chvilce a tak jsem ji vzala a ze slušnosti jsem za ní šla a vrátila jí ji, protože přišlo mi to jako povinnost a taky jsem ji ušetřila hledaní peněženky, pak mé pěkné podekovala a řekla, ze takových lidi by mohlo byt víc a to mé na tom to nejvíc potěšilo!

Kateřina Chmelíková Základní škola T.G.Masaryka Bojkovice

Jak se říká, „život píše romány“. Avšak tento příběh by nepojala ani realistická epopej. Mladý, nadějný a veselý Brit, kterého žádost přítele dovede až do předválečného Československa, dnešní České republiky, zemičky, kterou omezená většina světa nyní ani nenajde na mapě, natož aby tušila, že jsme již dávno svobodní a dokonce že nejsme východní Evropa. A spatřil to, co ve své vlasti ani možnost zažít. Bídné a nelidské podmínky života perzekuovaných, pouze svým náboženstvím a vzhledem odsouzených Židů a Romů, kteří žili v hrozivém nevědomí nemajíce ani zlomek ponětí, co je čeká.

A to, co zde uviděl, ho zasáhlo razancí dělové koule. Ve své činorodosti a hlavně uvědomění, že někdo musí udělat něco, cokoliv s tím, co tušil, že nadchází (a nemýlil se), s čímsi bestiálním, začal podnikat vše možné proto, aby těm nebožákům pomohl. A hlavně jejich dětem. Vzhledem ke svým přesvědčovacím schopnostem, finančním prostředkům a především cizímu pasu, kteréžto všechny mu jeho činnost usnadnily, se jeho jediným nepřítelem v nadcházejícím nelehkém úkolu stal čas, ten neúplatný kmet. A on cítil jeho naléhavost s každým dnem, ba hodinou jako neúprosné tikání hodin v zšeřelé a prázdné místnosti liduprázdného domu. Energicky a neúnavně započal čin tak hrdinský a v jeho očích tak obyčejný jako nákup týdeníku, že se nyní píší petice, aby byl oceněn tím nejvyšším, a to Nobelovou cenou míru.Zapojil se do práce pražské pobočky BCRC, která stále chystala a již měla k dispozici dokumenty rodičů, kteří v rámci záchrany života svých ratolestí byli ochotni je poslat do světa, kam ještě stín rozrůstajícího se sokola budoucí Třetí říše nesahal.

Nespal, skoro nejedl, nepřestával naléhat na úřady anglické, české i švýcarské; pracoval s pílí a nevyčerpatelnou, z hloubi duše prýštící energií pro lid, který mu byl vzdálený jako nihilistovi vize radostných zítřků. Neváhal dokonce překročit meze zákona, aby dosáhl cíle ne menšího než je záchrana nejbezbrannější složky každé společnosti. Zrekrutoval si celý vlastní pracovní štáb a stále nepřestával bombardovat zprávami krátkozraké příslušníky státní správy. A byl úspěšný! Téměř 700 dětí díky němu uniklo ze spárů nacistické ideologie, která je označila za něco hluboko pod úrovní jich samých. Pouze jediná výprava, poslední a nejpočetnější byla přerušena samotným začátkem války. Pravděpodobně ani jedno z dětí nepřežilo válku a tato událost jest snad tím jediným, čeho stále vitální Winton ve svém životě lituje.A dětem, díky němu zachráněným, se nyní, více než oprávněně, říká „Wintonovy děti“. Zvláštní skutečností na jejich životě je, že valná většina z nich zaměřuje svou pozornost k humanitárním a charitativním aktivitám. Mnohé z nich jsou nyní známé a alespoň některá jména určitě zná každý z nás.

Ale skutečně společné mají pouze jedno, vděčí za svůj život nyní 103 let starému britskému makléři a humanitárnímu pracovníkovi, který se povýšil na skutečného hrdinu ne tím, co vykonal (čímž v žádném případě jeho zásluhy nechci snížit!) ale tím, že to nikdy nikomu neřekl. Kdyby na to náhodou nepřišla jeho žena, celá společnost by byla připravena o další důkaz dobra a mocné síly lidskosti.

Co je to vůbec dobro, lidskost a jaký podle mě mají význam pro běžný život? Začnu nejspíš od konce stanovením pojmu „běžný život“. Kdybych měla zodpovědět otázku a vztáhnout ji na „běžný život“, odpověděla bych, že ony dvě ctnosti nemají žádný význam, protože (jak alespoň doufám) je můj život naprosto běžný, a tudíž plný zásad, má mravní rozměr a hlavně je tolik propleten flegmatičností až laxností a také určitým stereotypem, že dobro je v něm samozřejmé až nepotřebné a lidskost ve své prapodstatě význam absolutně postrádá, neboť jí není třeba (ničeho již není třeba, kde je toho přesmíru, nebo kde je to k neužití). A ani když se snažím zamyslet nad běžným životem jako takovým, nedaří se mi tam ony dvě zmíněné povahy nijak vpasovat, protože tam nejsou zapotřebí, nebo jsou v něm již tak silně zakotveny, že by se dalo užít pouze příměru v otázce: „Proč to slunce svítí?“, která je prostince zbytečná a z tazatele by mohla učinit hlupáka. Ale co kdybychom zašli do podrobností a začali hovořit o fotonech, gravitaci zašli až k Velkému třesku? Stejně tak, jako je nutno stanovit si úhel pohledu na předešlou otázku, je nutno si mírně poupravit i otázku opěrnou. Nebudeme se tedy již nadále zabývat „běžným životem“ a zavítáme do krajů mírně vzdálenějších. Však kdy je potřeba lidskosti a dobra více než v situacích, kde můžou zvrátit celou etapu děje; na místech, kde bez nich nelze být; a pro lidi, kteří ji nemají a o to více ji potřebují. A tedy kromě soudních procesů, lékařství, rodičovství a jiných odvětví lidské činnosti (i o rodičovství se dá hovořit jako o odvětví a vztaženo na dnešní „vychovanou“ mládež skoro až jako o umění) je jich přirozeně potřeba stejně jako morálky, spravedlnosti, inteligence, svědomí a jisté empatie.

Ale abych se držela svých dojmů (které jsem záměrně nechala přejít několikaměsíčním čekáním, kdy jsem čas užila jako nástroje, jistého indikátoru neměnné hloubky vlastních myšlenek a nepovrchních pocitů) podržím se i období, na které lze dva zmiňované pojmy nejúčinněji vztáhnout.2. světová válka. To období, kdy všichni volali po svých utlačovaných právech a právě po troše té lidskosti a nejeden se ptal, kam se to dobro podělo?
Vždyť právě (alespoň se tak zdálo) tyto dva takřka povahové rysy si vzali na oněch šest let volno. Šest let, kdy bratr vztáhl ruku na bratra, matka byla nucena přihlížet smrti svých dětí, sliby a přísahy byly porušovány, zapírány a zapomínány, mučení a brutalita byly běžnější a vžitější než zásady slušného chování a konec byl v nedohlednu.

Ale co to je vlastně dobro a lidskost? Je to něco, co se dá nahmatat? Musí se tomu člověk učit, nebo se s tím narodí? Dají se zničit nebo jsou nezlomné? A kdy se o nich dá mluvit, aniž by se zaměnily s „pouhým“ dobrým skutkem či přátelskou výpomocí?Dobro i lidskost jsou, vedle ctnosti, poctivosti a bohorovné moudrosti, bohorovné ideje, pojmenované, skoro až božské situační glosy a lidské vlastnosti, po jakých lze jen toužit.
Prostupují dějinami ať už svou vlastní přítomností, nebo nezměrnou touhou po nich ve chvílích, kdy krev zavlažovala pole a dítě neznalo rodičů.

Je to přístup k jiným lidem. Úžasná směs tolerance, mírnosti ale mateřské bojovnosti, empatie a citu pro situaci, především však totální absence strachu jít i do neodvolatelného nebezpečí s pouhým tušením, že to zachrání lidský život i pověst, Je to jako paprsek jasného světla, který prorazí skrze indigově temné mraky až z nebeské klenby k našim zrakům, aby nám vrátil naději i život. Je to životní postoj, kříženec pacifismu, taktiky i neměnnosti. Je to Nicholas Winton. Člověk, který mohl jako miliony okolo něj přivřít oči, uzamknout se do bublinky osobního miniaturního světa jako většina jeho vrstveníků. Mohl být omezený a hloupý a nepřipustit si i pouhou možnost příchodu války, té všepožírající chiméry. Ale on neústupně započal boj, svou osobní válku, v níž prohrál jen jednu jedinou bitvu, sám málem opomenut dějinami. A v čem spočívá jeho lidskost, jeho dobro?

Ach, odpověď na těžkou otázku věru nikdy nemohla být prostší. Protože s realističností pragmatika nabídl pomocnou ruku neznámým v neznámu s neznámou budoucností podnícen ne penězi, ne slávou ani úctou, ale prostinkým uvědoměním si, že jsou lidé, kterým je třeba pomoci, a že mít možnost něco učinit neřkuli rovno tomu, mít povinnost to učinit a povinnost se nedá smést, jako snítko ze saka, ale má se se vztyčenou hlavou a jasnou myslí přijmout a splnit.A v tom spočívá lidskost i dobro. V několika jednoduchých a celoživotních zásadách.
Vidět, slyšet a cítit bolest, vnímat strádání a nesnáze lidí okolo nás. Udělat vše, co můžeme (finanční, morální, aktivní či pouze buditelskou cestou), a co je potřeba. Nesnažit se z toho „vytřískat profit“, nedoufat v něj ani touhu po něm oblékat do povrchní soucitnosti.

A tak, nejenom Winton, existovali a existují lidé, kteří z oněch dvou slov, pouhých pojmenování, učinili pojmy, vytyčené sny a vymodleného průvodce životem, tisíciletími i celým spektrem zájmů a činností, na něž kdy popadl zrak duševních obzorů lidských bytostí. Ale hlavně, nikdy nezapomeňte neztratit při tom všem sami sebe, ať jste, jací jste. Ještě jedna dobrá rada nakonec. Pokud máte pocit, že vašemu dobru a humanitárně není možnost dát volný průchod nebo že jsou dokonce na hony vzdáleny, nevěste hlavu. Vždy se totiž najde někdo, jehož součástí bude pojímat do svého dobra a na svá bedra i tyto starosti. Stačí umět hledat, začněte… třeba na půdě.

Jméno a příjmení autora: Karolína J. Kohlová
Věk: 17 let
Adresa školy: Gymnázium Jana Palacha, Pod Vrchem 3421, Mělník 276 01
Ročník: 2. ročník, třída 2. B

Dobrý skutek (Úvaha)

Pod pojmem „dobrý skutek“ si každý z nás asi představí něco jiného. Mě osobně přijdou na mysl obdivuhodné skutky Nicholase Wintona, který zachránil 669 dětí před začátkem druhé světové války. Je pozoruhodné, že se v tak těžkých chvílích našlo pár odvážných lidí, kterým nebyl lhostejný osud druhých, a rozhodli se pomáhat. Historie je plná zlých panovníků, zhýralých vládců a zhýčkaných, po moci prahnoucích vůdců. Naštěstí se téměř ve všech případech našla skupina lidí, která bojovala za dobro, za klidný život, za svou vlast, a to i za cenu svých životů. Navzájem si pomáhali a snažili se realizovat své sny o lepší budoucnosti. Někteří učenci tvrdí, že historie má tendenci se opakovat. Mýlí se, nebo na tom skutečně něco je? Čím je tato doba jiná od dob dávno minulých? A liší se vůbec? Má smysl snažit se pomáhat druhým, když každý dobrý skutek je po zásluze potrestán? V této době nás při první příležitosti zradí i přítel, jen proto, aby vypadal jako hrdina, obrátí vše proti nám a uvrhne nás do skupinky vyvrhelů společnosti. Není opravdu lepší hrát si na vlastním písečku a o osud ostatních se nezajímat? Jsem přesvědčená, že i přes všechno bezpráví, které se ve světě děje, má smysl bojovat, navzájem si pomáhat a neztrácet naději. Vždyť ta nejkrásnější léta přišla právě po časech špatných, kdy si lidé vážili i sebemenších maličkostí. Teď upřímně, kdo z nás byl naposledy vděčný třeba jen za krásný den?

Uvažte, vždyť by se žilo mnohem lépe, kdybychom si více pomáhali. Nemusí to být hned velké činy jako pana Wintona. Pro začátek zkusme věnovat úsměv smutnému, uvolnit místo staršímu (např. v autobusu), podpořit vylekaného, obejmout osamělého a povzbudit truchlícího. Vlídná slova nás nestojí téměř nic, přesto v sobě ukrývají obrovskou uzdravující moc.

Napsala: Marie Felbingerová (2.B), 17 let
Gymnázium Vítězslava Nováka
Jindřichův Hradec

Nicholas Winton, člověk, který zachránil 669 dětí, člověk, kterému děkuje 5 700 lidí za to, že se vůbec mohli narodit. Tento muž se nebál nacistů a bojoval proti nim tím, že  uskutečnil osm transportů do Velké Británie pro děti „zapsané na Hitlerově černé listině“. Nebojácně bojoval za záchranu nevinných dětských životů.  Nicholas Winton vykonal ve svém životě tolik dobrých skutků, že z něho ,,dobro‘‘ přímo vyzařuje a šíří se všude kolem něj. Nutí nás k zamyšlení sama nad sebou, jestli jsme někdy také my udělali něco prospěšného pro lidi ve svém okolí. Nicholas Winton je jako kámen. Nejen pevný ve svém charakteru a odhodlání. Připomíná mi kámen, který spadl do vody a vytvářel vlny, které šířili dobro. Tyto vlny se v současnosti donesli k mnoha lidem, kteří také začali pomáhat potřebným, a to díky panu Wintonovi. A teď si představte, že další lidi, jako kamínky padají do vody a tvoří spolu s ostatními ohromné vlny. Ale jsou lidé, kteří se přes tu vlnu jenom přenesou a nevšimnou si poselství, které v sobě ta vlna nese. Tito lidé snad nevědí, co tento člověk dokázal a ani to neocení. Tihle lidi snad nemají duši.

Nicholas Winton poslal 669 dětí na životní cestu, která zásadně změnila jejich osud. Na této životní cestě se přes 200 lidí pozastavilo a vrátilo, aby mohli poděkovat svému zachránci. V mých očích je pan Nicholas Winton hrdina. Takových lidí je velice, velice málo. I dnes bychom měli mít oči otevřené a pozorně si všímat všeho, co se děje kolem nás. Nebýt lhostejní k netoleranci, k nesnášenlivosti. Lidi si musí pomáhat a všímat si jeden druhého. Není to nemožný úkol, jen musíme v sobě najít špetku odvahy. 

Nicholas Winton je opravdu odvážný člověk. Když se rozhodl založit organizaci na záchranu dětí, byl určitě ve velkém nebezpečí.  Obdivuju hlavně to, že se mu podařilo zachránit před jistou smrtí 669 dětí. Pokud existuje Bůh, jistě ví o tom, co Nicolas Winton dokázal a drží nad ním „ ochrannou  ruku“, protože Nicolas bude mít v roce 2012  103 let, což je neuvěřitelné. Myslím si, že i v dnešní době se dá pomáhat dětem, ale i dospělým, kteří to potřebují. Školy mohou dělat různé sbírky, jako například naše škola ve Vlčnově. Před dvěma lety jsme se zapojili  do sbírky brýlí pro děti z Afriky a jsem si jistý, že se všechny brýle využily. V Africe je mnoho dětí se špatným zrakem, a tak jsem rád, že jsme jim mohli alespoň tímto způsobem pomoci. Úkolem sbírky Dejme brýle Africe bylo shromáždit co nejvíce funkčních dioptrických brýlí, které už jejich majitelé nepoužívají a poslat je těm, kteří je potřebují, ale z finančních důvodů si je nemohou pořídit. Vždyť cena jedněch brýlí se rovná průměrnému ročnímu výdělku v Africe. Začali jsme nosit do školy brýle – třeba svoje, které už nepoužíváme, nebo jsme obešli celou rodinu a přinesli brýle, které ležely v šuplíku a možná časem by skončily v kontejneru. Ten, kdo se do sbírky zapojil, ukázal, že má srdce na pravém místě. Ve svém volném čase oslovil někoho blízkého a poprosil ho o brýle pro někoho neznámého, ale potřebného. Celkem jsme nashromáždili 180 brýlí. O letošních Vánocích jsme při vánoční besídce prodávali zájemcům pohledy a drobné magnetky s obrázky zvířat. Vybrané peníze jsme poslali organizacím, které jezdí do afrických zemí s nedostatkem jídla, oblečení a dalších věcí, aby za shromážděné peníze mohly lidem přilepšit v jejich živobytí.

Radek Harman, ZŠ Vlčnov

Asi před rokem jsem byl s babičkou nakupovat v obchodě. Při cestě domů se babička zapovídala. Najednou jsem slyšel zvuk, jako když někdo hodí ocelové trubky na zem. Byla to stará paní, která jela na kole s nákupními taškami a spadla z kola, protože vjela na hrbol. Okamžitě jsem se k ní rozeběhl a pomohl jí postavit se zpátky na nohy. Mezitím přiběhl nějaký pán a moje babička. Kolem nás stálo několik lidí, kteří pouze přihlíželi a vůbec je nenapadlo jí pomoci. Tehdy jsem si uvědomil, že lidi jsou někdy tak nevšímaví a lhostejní ke svému okolí. Ale já byl rád, že jsem mohl aspoň trochu pomoct.
Také ve škole se snažíme pomáhat. Před dvěma lety jsme se zapojili do sbírky Dejme brýle Africe, kterou pořádala Charita v Uherském Hradišti. Naše škola vybrala kolem 180 kusů brýlí. Vybrané brýle jsme předali do optiky v Uherském Hradišti, tam brýle vyčistili, změřili a označili. Charita se pak postarala o to, aby se brýle dostaly k těm, co je potřebují.
Nedávno jsme byli na promítání dokumentu ,,Nickyho Rodina“. Byl výborně zpracován. Po skončení dokumentu jsem měl nutkání někomu pomoct, někoho potěšit, někoho rozveselit. Pan Nicholas Winton je hrdina. Velmi obdivuju rodiče, kteří poslali své jediné děti do Anglie. Většina z nich zemřela v plynových komorách. Věřím, že jejich jedinou útěchou při umírání bylo to, že jejich děti jsou živé a v bezpečí.
„Správný dobrý skutek je ten, který je od srdce a je ho zapotřebí.“ Je třeba, abychom měli i dnes neustále v paměti ty, kteří pocítili peklo druhé světové války.

Michal Jurák
ZŠ Vlčnov

Dobrý skutek
Rozhodl jsem se napsat o skutku, který jsem vykonal já a moje maminka. Před dvěma lety, když jsem měl svátek, tak jsme grilovali na zahradě maso. A najednou jsem uslyšel žalostné kočičí mňaukání a ptám se svého strejdy, jestli je to jeho kotě. Ne, můj kocour mňauká jinak, odpoví mi. A najednou uvidím malého vyhublého kocourka, který prosí o trošku jídla. Tak jsem neváhal a s mamkou jsme zašli domů a dali mu napít a najíst. Nejdříve jsme si mysleli, že se ztratil, ale jeho vyhublost až na kost napovídala tomu, že je to vyhozené a zanedbané koťátko. Od sousedky jsem se dozvěděl, že v okolí prosí již nejméně týden. Bylo to jasné – zůstal u nás! A máme krásného velkého kocourka do dnes.
Kdyby jsme ho nezachránili, tak někde, chudák, umřel hlady.
Lide povstaň proti válce,
ať už žádná nebude, ať proběhne všechno hladce,
ať už Hitler nežije.
Co znamená civilizace,
když budeme žít ve válce,
nejsme přece lidoopi
a nebudem házet kopí.
My jsme všichni jedné krvi ,
ať jsme černí nebo bílí,
ať jsme Češi nebo Židi ,
my jsme přece všichni lidi.


Dana Ryndyčová
Gymnázium Čelákovice, 11 let 

Moje nejlepší kamarádka Adélka jednoho dne spadla z koně. Při pádu si zlomila ruku a v nemocnici dostala dlahu a vůbec s rukou nesměla hýbat. Adélka nemohla nosit těžkou tašku  sama se obléct a podobně. Jako nejlepší kamarádka jsem jí nosila tašku ze školy až domů, ve školní jídelně jsem jí nosila tác s jídlem, pomáhala sklízet učení, nosit pomůcky, pomáhala jsem jí se vším co sama nezvládla, až do té doby, dokud neměla ruku zdravou.

Miroslava Dvořáková
adresa školy:ZŠ Vorlina,Vlašim, věk:11 let

Další pomoc od naší rodiny byla, když jsme zjistili, že jistý pan Kubík, bydlící ve 4 patře panelákového domu bez výtahu, vychází ke svému bytu celé 4 hodiny. Okamžitě jsme oběhali úřady a domluvili mu bydlení v pečovatelském domě v přízemí. Byl to pro nás cizí člověk, na kterého se vlastní rodina vykašlala.
Samozřejmě pomocí bylo mnoho. Zde jsem uvedl dvě nejzajímavější. Tím bych moje povídání ukončil.

Michal Viktorin
Střední průmyslovou školu ve Vlašimi, obor nábytkář.

Skromnost sira Wintona

Jsem žákem Gymnázia Horní Počernice, které se již několikrát účastnilo literárních soutěží o panu Wintonovi. Přesto jsem se s jeho příběhem podrobněji seznámil až po čtyřech letech studia prostřednictvím jedné ze školních akcí.

Nicholas Winton pocházel z bohatší britské rodiny, kde peníze nehrály roli. Měl rád dobrodružství, a proto byl nadšený, když mu jeho kamarád Martin Blake v roce 1938 jedno takové dobrodružství slíbil. Bylo mu tenkrát devětadvacet let, když se místo dovolené ve Švýcarsku vydal za svým přítelem do Prahy. Zde hledaly azyl masy lidí, které byly nuceny odejít z pohraničí kvůli Mnichovské dohodě. Mezi nimi bylo mnoho židovských dětí, a protože Blake pracoval jako dobrovolník pro Britský výbor pro uprchlíky, Winton mu začal pomáhat.

Rozhodl se zorganizovat transporty československých židovských dětí do Británie, aby je zachránil před neštěstím, ke kterému se v Evropě schylovalo. Vše zařizoval takřka sám. Měl zaevidovány všechny děti a anglickým rodinám, které o ně měly zájem, dával pouze jakési „katalogy“ a oni si mohli svého adoptovaného synka či dceru zvolit podle fotografie. Sehnání víza do Anglie bylo pro dospělého nemožné. Pro dítě to sice nebylo tak obtížné, avšak britské úřady si dávaly načas, a protože Winton věděl, že tento drahocenný čas potřebuje, začal tato povolení padělat. Dokázal to s takovou přesností, že se kopie od originálu téměř nedala rozeznat. Přitom se nedopouštěl ničeho nelegálního, jelikož britské úřady doklady vydaly a ve vlaku byly pouze vyměněny. Tímto způsobem dokázal pan Winton zachránit šest set šedesát devět židovských dětí, které by, nebýt jejich zachránce, s největší pravděpodobností našly smrt v jednom z koncentračních táborů.

O této neuvěřitelné události, která byla podle jeho slov samozřejmostí, však neřekl nikomu, dokonce ani své manželce. Důvodem mohla být jeho neuvěřitelná skromnost nebo fakt, že poslední transport, který se měl uskutečnit a mělo jím jet nejvíce dětí, byl z důvodu vypuknutí války zrušen. Tak či onak mu již tehdy bylo jasné, že se s žádným zachráněným dítětem už nejspíše nesetká a bral věc jako uzavřenou. Žádné ze zachráněných dětí tedy ani nevědělo, komu mají děkovat za záchranu života. Až jednou paní Wintonová našla na půdě kufr plný dopisů a chtěla od manžela vysvětlení. Za jeho zády se postarala o to, aby zachránění lidé byli obesláni dopisy, přičemž jí přišlo sto padesát odpovědí. První dojemné setkání osmdesátiletých „dětí“ s jejich zachráncem se událo v televizním pořadu That’s life, obdobě české Pošty pro tebe. Nejdojemnější ale bylo, že sám Winton o tom nevěděl. Myslel si totiž, že byl přizván do publika na základě dobročinných aktivit, které vykonával pro seniory. Tím dostal celý příběh šťastný konec a je dokladem neuvěřitelné skromnosti, ctnosti, ale především lidskosti, která nám všem je příkladem.

Za tento ušlechtilý čin byl dnes již sto dvouletému Nicholasi Wintonovi udělen rytířský titul. Na jeho počest bylo zbudováno několik pomníků a v současné době je sepisována kandidační petice pro udělení Nobelovy ceny míru.
Já osobně si myslím, že událost obdobného typu nelze docenit žádným vyznamenáním. Skutek je dobrý sám o sobě a to, jestli za něj sir Winton dostane, či nedostane Nobelovu cenu, nebude nikdy tak důležité jako všeobecné povědomí nás všech, že díky jedinému člověku je na světě již o více než pět tisíc jedinců více.

Jaroslav Štorek
Gymnázium, Chodovická 2250, 193 00 Praha 9

O jednom dobrém skutku

Jednou jsem šel v sobotu na zahradu a ležela tam naše kočka. Přišel jsem za ní a zjistil, že má zlomenou nohu. Přinesl jsem rovnou paličku a obvazy. Paličku jsem pak přiložil k postižené noze a přivázal. Druhý den už měla více energie a pořád zkoušela chodit . Třetí den normálně jedla a hrála si. Čtvrtý den jsem jí paličku odstranil a ona opět zkoušela chodit. Nebylo to nejlepší, ještě jí to bolelo.  Za měsíc vylezla na strom a pak seskočila dolů, měl jsem z ní radost. Pak už jsem kočku normálně pouštěl ven a ona pěkně běhala. Byla úplně v pořádku.

Za dobrý skutek považuji i pomáhání starým lidem. Tak například mojí babičce, která má hodně nemocné nohy. Máme velkou zahradu, kde má zasazenou snad všechnu zeleninu na kterou si vzpomenu, také ovoce, ovocné stromy a keříky. Každý den se o to pečlivě stará a tak se jí snažím aspoň trochu práci ulehčit tím, že jí každý den celou zahradu zaleju.
Velmi často uklízí. Vždy když potřebuje, tak jí pomůžu s vysáváním, umýváním keramiky, vytíráním chodeb atd..
Do obchodu babičce chodí děda, ale když potřebuje zajdu tam i já.Vždycky si můžu koupit zmrzlinu, nebo něco co mi chutná.
Někdy když mi babička řekne ať jí jdu pomoct a nechce se mi, tak ze začátku v duchu trochu nadávám, pak ale jdu. Myslím, že tohle je dobrý skutek alespoň trošku.

Simona Pfeiferová
ZŠ Hluk

Nicholas Winton – Síla lidskosti
Myslím, že by měl každý vykonat nějaký (větší)dobrý skutek. Nemusí být tak velký, jako udělal Nicholas Winton. Nicholas Winton vykonal takový skutek, že bych z toho snad omdlel.Zachránil totiž desítky, možná i stovky dětí před smrtí v koncentračních táborech. Nicholasi Wintrovi je teď 103 let.

Pavel Košůtek
ZŠ Integra Vsetín

Nicholase Winton za 2. světové války zachránil životy mnoha dětí. Jenom dva státy je byly ochotné přijmout, Anglie a Švédsko. Zařídil dětem povolení a odvezl je z tehdejšího Československa do Anglie. Teď už má 103 let a mnoho z těchto dětí mělo příležitost mu osobně poděkovat. Celý příběh mě moc dojal a hodně se mi líbilo, že pan Nicholas Winton se i ve svém věku cítí a chová, jako by byl pořád mladý. Až budu velký, chtěl bych mít tolik odvahy jako Nicholas Winton.

Ruben Macík
ZŠ Integra Vsetín

Viděl jsem, jaké to v té době bylo. Bylo to těžké. Nechtěl bych to zažít. Jsem rád, že máme takový svět bez války.
Líbilo se mi, jak jeden člověk může mít vliv na tolik lidí. Asi těžko si dokážu představit, jak bych mu svěřil svoje dítě. Byla to těžká doba, ve které bylo hodně špatných lidí.
Ale Nicholas Winton pomáhal dětem a chránil je před zlými lidmi v Československu.
Kdybych byl v jeho kůži, asi bych něco takového chtěl udělat, ale určitě by se mi to nepovedlo tak, jako Nicholasi Wintnovi.

David Lín
ZŠ Integra Vsetín

Nicholas Winton a jeho velkorysý čin
Nicholas Winton byl člověk s velmi silnou lidskostí.
V roce 1939 během 2. světové války zajišťoval převážení dětí do Anglie za bezpečím před Němci, kteří vyvražďovali Židy. Všechno šlo hladce do té doby, než začala válka. Poslední výprava odjížděla zrovna, když začali bombardovat město. Nicholas Winton zachránil dohromady 669 dětí a dodnes ho všichni navštěvují. Ti, které zachránil. V České republice jich žije 13 a ostatní jsou všude ve světě a na jeho počest pořádají každý rok sešlost. Slavil 103. narozeniny a lidi, které zachránil, na něj pořád myslí a on na ně. Velmi mě dojalo, že se staral nejen o sebe, ale i o jiné. Má dostat Nobelovu cenu!

Pavel Budík
ZŠ Integra Vsetín

Nicholas Winton

Nicholas Winton žil v Anglii. Roku 1938 během zimních prázdnin mu řekl jeho kamarád Martin Blake, aby se připojil ke spolku BCRC a pomohl zachránit děti v Praze. Jinak by jistě zemřely v koncentračních táborech. Bylo to pro něj velmi těžké, protože musel spěchat. Chýlilo se už ke 2. světové válce, proto musel rychle falšovat pasy pro děti, obstarat peníze na jízdenky, dětem najít adoptivní rodiče. První dětský transport byl proveden 14. března 1939, poslední dětský transport byl vypraven 2. srpna 1939. Přepravoval je pryč z Československé republiky vlakem do Anglie. Celkem přepravil 669 dětí. Přepravoval je, dokud nezačala 2. světová válka. Když vypukla, stal se pilotem. Roku 1945 ho z letectva propustili, protože měl už slabší zrak. Po válce se začal věnovat bankovnictví. Po dlouhé době jeho manželka našla na půdě v kufříku štítky, které měly děti kolem krku a taky jejich pasy i seznam všech přepravených dětí, který si Nicholas Winton napsal. Hned kufřík vzala a šla za Wintonem. Winton sám na něj úplně zapomněl. Jeho manželka se rozhodla napsat všem ze seznamu, ať přijedou. Někteří odpověděli a přijeli. Po dlouhé době až v roce 2002 se děti, teď už dospělí, setkaly se svým zachráncem. Setkání bylo dojemné a krásné. Padlo hodně slz a všichni mu děkovali za zachranu. V současnosti má Nicholas Winton 103 let.

Roman Hlavatý
ZŠ Integra Vsetín
Wintonův vlak

Jméno Nicholas Winton jsem nikdy neslyšela a byla jsem velmi překvapena, když jsem se dozvěděla, co dokáže obyčejný člověk, kterému nejsou jedno nevinné bezbranné děti, které si zaslouží domov a své nejbližší. Kdybych byla na jeho místě, snažila bych se pro ty děti udělat, co bude v mých silách, aby pro ně existovalo místo, které mohou nazvat „domovem“. Soucítím s Nicholasem Wintonem a vážím si toho, co pro ty děti udělal, aby se měly dobře. Kdybych měla tu čest setkat se s ním osobně, předala bych mu, co jsem teď napsala a děkovala bych mu za všechny ty, kterým pomohl. Když jsem se doslechla o tomto příběhu, okamžitě jsem se rozbrečela, protože mi bylo líto těch, kterým nestihl pomoci.

Emma Štěpánová
ZŠ Integra Vsetín

Nicholas Winton

Bylo to hezké a líbilo se mi to, ale za to to bylo hodně smutné. Nechápu, jak se ten pán může dožít 103 let a pořád něco dělá a pořád se směje. Bylo mi líto těch rodičů, kteří přišli o své děti a nestihli je zachránit. Nechápu, kde v té době sehnal peníze na záchranu dětí a je hodný, že sehnal rodiny, které se staraly o ty děti bez rodičů. Je sice velmi starý, ale asi má I dnes rád různé aktivity, aby nemusel sedět doma a nic nedělat (dívat se na televizi). Nicholas je hrdina.

Petr Štícha
ZŠ Integra Vsetín

Sice smutné, že se to muselo stát, ale poučné, co se dřív dělo v ulicích Československé republiky, když vypukla druhá světová válka. Nevím sice, jak dál popsat tento dobrý skutek pana Nicholase Wintona, ale vím, jak bych ho trochu zkráceně zapsala do čtenářského sešitu.Již stotřiletý Nicholas Winton skrýval padesát let svůj dobrý skutek před svou rodinou. Až pak jeho žena našla různé výstřižky z doby druhé světové války nalepené ve staré knize. Byly tam I různé papíry s čísly, která měly děti, které zachránil Nicholas Winton.

Veronika Hurtová
ZŠ Integra Vsetín

Nedokážu si představit být dítětem tehdejší doby. Velice mě nadchlo kolik lidí si v Nicholasu našlo svůj vzor a snaží se pomáhat ostatním, kteří to potřebují. Myslím, že jsem za svůj život udělala hodně pěkných věcí. Sice jsem nezachránila životy, ale ke všem lidem se snažím chovat ohleduplně a mile. Každý, kdo ke mně přijde s nějakým problémem nenechám ho takzvaně ,,na holičkách.‘‘ Taková prostě nejsem. I kdybych toho člověka neměla sebevíc ráda a šlo mu o život určitě mu pomůžu. Díky tomuhle filmu jsem si začala uvědomovat hodnotu lidského života a obzvláště lidské pomoci druhých. Doufám, že i lidé nepříliš ochotní nabídnout svoji záchranu lidem, kteří to potřebují, našli v tomhle filmu pocit, že dělají něco špatně a jejich život není v pořádku. Měli by jsme si pomáhat, když víme jaké utrpení nás dříve potkalo a hlavně když víme, že pomoci může vážně každý.

Markéta Salajková
Gymnázium T. G. Masaryka, Zastávka, U Školy 39


Jak pomáhám? Snažím se například pomáhat tím, že své oblečení, ze kterého vyrostu a je, jako nové věnuji dětem do Klokánka. Také jsem byla zpívat se sborem v domově důchodců, kde jsme pobavili staré lidi. Nejsou to, žádné velké činy, ale doufám, že alespoň dělají někomu trochu radost.        
                                                                                            Ale povím vám příběh, jak můj táta pomohl při havárii. Jednou jel za mojí mámou do Čechtic a na silnici proti němu vyjeli dva chlapci na doma vyrobeném traktůrku bez střechy. V zatáčce dostali smyk a traktor se na ně převrátil. Jeden chlapec vypadl mimo stroj a druhý zůstal ležet pod ním. Táta okamžitě zastavil a snažil se chlapce vyprostit. Nešlo to! Okolo jelo jiné auto, které zastavil, a společně s řidičem stroj nadzvedli a kluka vytáhli. Zraněného chlapce táta naložil do auta a ujížděl do Vlašimi na pohotovost. Tam si ho převzala sanitka a odvezla ho do benešovské nemocnice. Později se dozvěděl, že chlapci zachránil život, protože měl vnitřní zranění, které museli ihned operovat. Lidé by si měli vzájemně pomáhat, aby měli lepší a šťastný život.

Anna Fialová
ZŠ Dolní Kralovice

Dobrý skutek
Určitě to je velké hrdinství zachránit tolik dětí. Každé zachráněné dítě je úspěch. Nicholasi Wintonovi vděčíme za 699 zachráněných dětí, které by jinak válku určitě nepřežily. Loučení rodičů a dětí bylo velmi těžké a dojemné. Rodiče se s dětmi loučili s těžkým srdcem a se slzami v očích, ale věděli, že pro děti je to nejlepší, co pro ně mohou udělat. Určitě i v dnešní době by se dal uskutečnit čin, který by se podobal činu Nicholase Wintona. Třeba se domníváte, že to ve vašem okolí vypadá poněkud klidně a že by zde nebyla příležitost prodobré skutky. Ale myslíte si, že to tak je všude na světě? Dobré skutky, třeba i malé jsou potřeba všude. Uvědomte si, že i malý dobrý skutek si zaslouží obdiv. A čím je dobrý skutek větší, tím větší obdiv si zaslouží. Konat dobro může každý. Dobro jak už znáte z pohádek je opak zla. Dobro znamená nemyslet jen na sebe, pomáhat ostatním a hlavně nikomu neškodit. Dobro je projevem lidskosti. Lidskost je cit pro vnímání ostatních a snaha pomoci. Lidskost je dobro. Komu lidskost chybí, ten nepochopí ostatní. Lidskost je dar, važme si ji. Každý den můžeme konat dobro. I malé dobro je prospěšné. Například můžeme pomoct kamarádovi tím, že mu najdeme něco, co ztratil, nebo někde zapomněl. Dobro je i to, že uděláme někomu radost.

Velké dobro je například záchrana zvířátek. Dobrý skutek je záchrana zraněného zvířátka nebo záchrana domácího mazlíčka. To náš kocourek Dráček se jednou ocitl ve velmi vážném nebezpečí, kdy ho honili dva velcí psi. On se zasekl v plotě, ale měl štěstí. Pan Švarc z naší ulice ho sundal, i když měl alergii na kočky. Musel pak jet na ošetření. My jsme mu moc poděkovali a byli jsme moc rádi, že to Dráček přežil. To je příklad, jak můžeme konat dobro. Opravdu dobří lidé konají dobro i v tom případě, že to pro ně může znamenat nebezpečí. Takové lidi je nutno obdivovat. Pomoc je i to, že přispějeme některé z dobročinných organizací. Dobré skutky nás naplňují a přesvědčují nás o smyslu našeho života. Konejme tedy dobré skutky a pomáhejme každý den! Berme Nicholase Wintona jako velkého hrdinu, který učinil velký dobrý skutek, kterým dal život 699 dětem. Řiďme se jím a berme ho jako vzor pro všechny ostatní. Konejme tedy dobro! tedy dobro!

Jitka Hošková
Gymnázium Nymburk, Komenského 789,288 40 Nymburk
Poříčany 459, okr. Kolín
13 let


Můj dobrý skutek jsem udělala, když jsme šli s nejlepší kamarádkou a s jejím pejsek Bonym na procházku. Tak jsme tak šli a ten pejsek je moc hodnej a hlavně vychovanej a tak když jsme byli na poli tak jsme ho pustili (on normálně chodí sám). Došli jsme na konec pole tam, jak jsou nové vily tak tam uviděl kočku a utek nám na silnici a zrovna tam jelo auto!. A on je tak malej, že pomalu z auta není vidět a zrovna to bylo ještě velké auto.! Tak jsem ani minutu neváhala a běžela jsem pro něj a bežela jsem tak rychle jak jsem ještě nikdy opakuju nikdy neběžela!. A rychle úplně co nejrychleji co jsem mohla vběhla do silnice, ale na štěstí to auto bylo i docela daleko ,ale né tak daleko ..!! A tak jsem ho rychle vzala a běžela s ním pryč a kamarádka jenom koukala všichni jsme byli úplně vykulení a potom jsme šli domu a od těďka víme že Boňák nemá rád kočičky ..! A to si myslím , že byl můj dobrý skutek, protože jsem zachránila kamarádce pejska !

S pozdravem Eliška..

Dobrý skutek

Jednoho chladného podzimního rána jsme šly s kamarádkou na tělesnou výchovu. Chodník byl ještě místy namrzlý, tak jsme si s dávaly velký pozor, abychom neuklouzly. Zrovna jela proti nám starší paní na kole. Když přejížděla přes chodník, uklouzla a ošklivě upadla. Hned jsme k ní běžely a vyptávaly se, zda je v pořádku. Když paní pomalu vstala a usedla znovu na kolo, ulevily jsme si, že se jí kromě pořádného šoku nejspíš nic nestalo. Celý den, jsme měly velmi dobrý pocit, že jsme jí ochotně pomohly. Takže když mohu pro někoho udělat nějaký dobrý skutek, jsem ochotna mu pomoci. Co když taky budu v nejbližší době potřebovat pomoc? A ten dobrý pocit za to přece stojí! 

Barbora Grösslová
HŠ a VOŠ Poděbrady


Dobrý skutek

Stalo se mi to před pár týdny. Jako každé ráno jsem v pět hodin zamáčkla budík, hodila jsem do sebe snídani a spěchala na nádraží. Čas od času se mnou jezdí vlakem moje kamarádka Maruška, ale jelikož dojíždí až do Prahy, většinou jezdím sama. Tentokrát však Maruška zaspala, z čehož jsem já paradoxně měla opravdu radost.

Maruška na mě čekala před nádražím a už z dálky se na mě usmívala. Šly jsme se postavit na nástupiště a povídaly si. Ani jsem nepostřehla, že už hlásí náš vlak, a to byla ta chyba. Seděly jsme ve vlaku a jedly sušenky. Maruška přiznala, že sice nestihla vlak, kterým normálně jezdí, ale že by do školy možná ještě jen taktak stihla dojít včas. Po chvíli nám přišla paní průvodčí zkontrolovat jízdenky. Když vzala do ruky tu mojí, zarazila se: Slečno, ale tenhle vlak do Lysé vůbec nejede? Jsou výluky, určitě to hlásili.

Co teď? Neměla jsem u sebe ani korunu a v Praze se vůbec nevyznám. Něco v mém zoufalém výrazu nejspíš donutilo Marušku se usmát. Řekla: Vystoupíš se mnou, najdeme ti nějakej vlak.

Byla to asi ta nejmenší a nejošklivější zastávka v celé Praze. Maruška už tak šla do školy pozdě, ale ani nemrkla, když jsem jí prosila, aby tam se mnou zůstala a pomohla mi najít vlak. Ještě řekla, že je to samozřejmost. Za půl hodiny se k nám opravdu dokodrcal můj osobák. Maruška mi koupila lístek a řekla, že aspoň zhubne, když si nemůže koupit svačinu.
Ten den jsem jí byla opravdu vděčná.

Wintonův příběh mě fascinoval, překvapil, ohromil. Člověk si v tu chvíli uvědomí, jak je důležité je míti dobré srdce a být laskavý. Mnoho lidí si všechno tohle uvědomí, ale na to už je příliš pozdě. Dobré skutky nás obklopují ze všech stran, avšak jen málo lidí toto postřehne. V každém z nás je něco dobrého. Dobré skutky můžeme vykonávat s pocitem, že jsme někomu nablízku, někomu pomůžeme. Ať už je to třeba jen tím, že jsme na autobusové zastávce a pomůžeme starším lidem s těžkými taškami.

Kniha o panu Wintonovi, byla jedním slovem báječná. Tolik informací a zajímavých věci v jedné knize. Dříve jsem ráda četla jen takové ty knihy pro mladé dívky, dnes po přečtení této knihy mi došlo, že nemusí být na škodu si přečíst něco z jiného soudku.

Pan Winton byl úžasný člověk s velkým srdcem. Riskoval toho mnoho, pro záchranu tolik dětí. Myslím si, že každý z nás by si z něj měl brát příklad, a snažit se mu alespoň trošku přiblížit. Lidé žijí pořád v samých nesnázích. Dobrý skutek je něco, při čem bychom měli cítit užiteční, měli bychom mít radost. Občas nám také z toho může bušit srdce, můžeme cítit různé euforie. Zkrátka pocit štěstí.

Je na každém z nás jak si tohle všechno vezme k srdci a jak s tím bude dál nakládat. Zkrátka mě příběh pana Wintona hodně ovlivnil .

Adéla Vondráčková
studentka obchodní akademie Lysé nad Labem


   O Nicholase Wintona se zajímám už dlouho. Jako pětileté dítě jsem viděla záznam pořadu, ve kterém se pan Winton poprvé setkal se "svými dětmi." Ptala jsem se maminky, co se děje, proč pláče... Maminka mi vysvětlovala, co všechno Nicolas Winton pro děti udělal. Nevím, jestli jsem to v té době pořádně chápala, ale jedno vím jistě. Nicholase Wintona jsem si už jako pětileté dítě začala vážit více, než kohokoliv jiného. 
   Minulý rok jsme dostali za domácí úkol slohovou práci, na téma: "Člověk, který se obětoval pro ostatní." I po těch letech jsem si okamžitě vzpomněla právě na Nicolase Wintona. A tak jsem o něm napsala. Nevím, jestli se mi ta slohovka povedla, řekla bych, že spíš ne, ale to mi až tak nevadilo. Protože jsem konečně pochopila proč mi právě ON uvízl tolik v paměti. Je to muž, který se nebál, který věděl přesně, co dělá a i přes všechna rizika podnikl něco neuvěřitelného. Chtěla bych ho považovat za svůj vzor, nejsem si však jista, zda- li jsem toho hodna. 
   Jediné, co můžu říct na závěr je: "Děkujeme. Děkujeme za všechno, pane Wintone."

Bohumila Kolínková


Nicky Winton

Tohoto člověka si velmi vážím. Jedno z nejdůležitějších rozhodnutí bylo, že se vydal do Prahy. Za to jsme mu všichni vděční. Je to tak strašně hodny pán, i když nemusel, rozhodl se, že dětem pomůže. Byli na něj kladeny velmi velké nároky od rodičů dětí. Tím že pašoval doklady, zachránil tolik dětí, stále mu zůstaneme vděční. Tolik práce dokázal zařídit náhradní rodiny, přepravu dětí a tak dále. Je velká škoda, že za tyhle činy nebyl prozatím nominován na Nobelovu cenu míru. Tento člověk by si to zajistě zasloužil. Pokud se s panem Wintonem setkáte, řekněte mu prosím že má můj obdiv. Tak úžasného člověka už nikdy nenajdeme. Když se nad tím zamyslím, chce se mi brečet. Pan Winton mě velmi inspiroval. Dekuji mu za inspiraci.

Kučerová Karin,12 let,
Mikulov na Moravě


Každý z nás alespoň jedinkrát za svůj život udělal něco označitelného za dobrý skutek. Člověk jak známo je schopný páchat zlo stejně snadno jako dobro, které se každý den projevuje ve skutcích, v našem konání. Nejde popsat slovy přesně co to je, jak vypadá. Někdy hranice mezi dobrem a zlem není zřejmá, je téměř neviditelná a v přetvářkách se bezhlavě honíme za svými sny a cíly bez jakéhokoli dobrého skutku, jenž je jediným koncem i začátkem. Nejde to dost dobře popsat slovy ani ničím jiným. Zkrátka a dobře ničeho bez dobrých skutků nedosáhneme. Když nebudeme na lidi kolem sebe slušní (což znamená dobří), nedostaneme se nikam. Není nutné psát dalekosáhlé texty na toto téma, jde jen o pochopení skutečnosti, že svých cílů nedosáhneme bez slušnosti. Tolik k dobrým skutkům.

Anča,13 let


Dlouho jsem nevěděla, o čem mám psát, protože si myslím, že člověk vykoná denně spoustu dobrých skutků, které si ani neuvědomuje a jsou pro něho samozřejmostí.
Pátrala jsem v paměti  a vzpomněla jsem si na jeden prázdninový den. Byla jsem v Klatovech a na náměstí u banky mě oslovila velice stará, anglicky mluvící paní. Poprosila mě, abych ji převedla přes silnici a pomohla jí na náměstí najít auto s irskou poznávací značkou. V těch pár větách, co jsme si spolu řekly, jsem se dozvěděla, že je v České republice na výletě se svými syny. Byla to velice příjemná, milá a stará paní. Pomalou chůzí jsme došly přes náměstí k jejímu vozu, kde si ji přebrala rodina. Byla jsem ráda, že jsem mohla starému člověku pomoci.

Michaela Stuchlová
Střední zdravotnická škola
Klatovy


Síla lidskosti

Díky svému fyzickému handicapu jsem se letos již podruhé, dostala na místo, kde se to dobrými skutky všeho typu jen hemží. Jedná se o lázeňský komplex Jánské Lázně.
V Jánskách jsem letos strávila pět týdnů. Pět nezapomenutelných týdnů. Tohle místo mi totiž dává naději, že v lidech je snad ještě kousek dobra. Ať už se jedná o personál tohoto komplexu, doktory, sestry, fyzioterapeutky, ale i kuchaře a uklízečky. Bez nich by tohle místo nebylo takovým, jakým je. Oni jsou ti, kdo zajišťují chod a fungování tohoto místa. I když by někdo mohl namítnout, že dobré skutky, které touto cestou vykonávají, jsou jen jejich zaměstnáním, já tvrdím, že tomu tak není. To, co oni pro postižené děti dělají, není jen jejich povolání, nýbrž posláním. Jeden příklad za všechny: Při čekání na vlastní proceduru, jsem jednou na chodbě Dětské léčebny Vesna, měla možnost pozorovat terapeutku a holčičkou, při nácviku chůze. Holčička, které bylo zhruba osm let, se pohybovala pouze pomocí invalidního vozíku. Terapeutka jí podala chodítko a řekla: „A teď se postav.“ Té malé slečně to trvalo snad deset minut, než zmobilizovala všechny své fyzické a psychické síly na to, aby udělala ten jediný, pro většinu lidí naprosto banální pohyb.
Postavila se na vlastní nohy. A co víc, za krátkou chvíli, když přivykla všem těm novým vjemům, udělala i několik nejistých kroků. Oči jí jen zářily a celá šťastná volala: „Maminko, maminko! Dívej se, já chodím!“ Byl to asi ten nejsilnější zážitek, který jsem doposud zažila.
Ale nejedná se pouze o zaměstnance. Dobré skutky zde každý den dělají i sami pacienti. Všichni si zde totiž navzájem pomáhají. Všichni bez rozdílu věku a pohlaví. Kdo může, tak pomůže. Opět si dovolím uvést konkrétní situaci, které jsem byla svědkem. Léčebna Vesna je rozdělena do šesti pater, kam jsou umisťování pacienti podle typu a závažnosti postižení. Všechny patra se ale setkávají pětkrát denně ve společné jídelně. Ze svého místa jsem měla ideální pozici pro sledování dění v sekci pro 4.B. Na oddělení 4.B jsou umisťovány děti s nejvážnějšími postiženími. Děti, které se o sebe nedokážou postarat sami. Konkrétně jsem sledovala jeden stůl, kde seděli dva vozíčkáři a jedna slečna, která svým vzezřením rozhodně nevypadala na někoho, kdo by musel být umístěn na toto oddělení. Ona nejspíš sdílela stejný názor. Několik prvních dní po jejím příjezdu vypadala více než zoufale. Nevěděla, jak by se ke svým spolusedícím měla chovat. Byla rozpačitá a ostýchavá. S každým dnem se ale její přístup k nim měnil. Koncem týdne už pro ni bylo naprostou samozřejmostí, že oběma např. namaže chléb, dolije pití nebo podá ubrousek.
Asi to nejsou ty největší dobré skutky, které můžeme jeden pro druhého udělat, ale z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že pro člověka s handicapem i tam nejmenší pomoc ze strany druhých znamená mnoho.

Jaroslava Kreuzerová, 2. B,
Gymnázium Jaroslava Vrchlického, Klatovy


Já dělám dobrý skutky pořád, ale nejvíc jsem pyšná na jeden. Byla jsem v obchodě s mámou a tátou . Pořád dokola tam chodila  šestiletá holčička a hledala mámu  já jsem se jí zeptala koho hledá a zašli jsme za prodavačkou a ona to řekla do mikrofonu, : ,, že se našla šestiletá holčička, jménem Anna"  a za deset minut si pro ní přišla máma, mně poděkovali a byla jsem ráda, že jsem pomohla. Jsem na to hrdá.

Šárka Hercová
škola - ZŠ Na Sadech


BÁSNIČKA

Přemýšlím, jaké dobré skutky denně udělám...
Možná, že uklízím, nezlobím a pomáhám.
Nečekám za to žádné poděkování,
Beru to jako slušné vychování.
Dobrých skutků totiž není nikdy dost
a tak pomáhám druhým pro radost !

Dobrý skutek
Dnes byl pěkný den,
zase sudý čtvrtek,
udělal jsem rád
jeden dobrý skutek.

A to, že je čtvrtek,
nevadí mi nic,
přece každý dobrý skutek
zahřeje mě víc.

Nevadí mi den,
nevadí mi noc,
hlavní přeci je,
dobrým skutkem pomoct.

Kamila Zelingrová
J.V.Sládka 1882
258 01 Vlašim
12 let

Ptal jste se jaký dobrý skutek jsem někdy vykonala.
Myslím, že dobré skutky dělám často. Nejenomže často pomáhám moji babičce, mým rodičům, ale také to, že za dobrý skutek považuji také to, že pokaždé, když naše paní sousedka (87 let) jede autobusem z nákupu, tak jí vždy pomůžu s taškami až k ní domů. Paní sousedka, která je čilá, samostatná, soběstačná ...mě vždy pochválí.

Jitka
ZŠ Sedlec-Prčice

Jednoho horkého letního dne jsme se s kámoškou rozhodli, že si vyjedeme na motorce. Už sem měl předem pro sebe promyšleno kam bychom vyrazily, tak sem nakopl motorku a jeli jsme. Když jsme se ale vraceli zpět domů tak nás čekalo smutná situace, ve které by se těžko někdo chtěl ocitnout. Na silnici ležel německý pinč černé barvy, který nejevil známky života. Mohl se někomu ztratit nebo ho někdo třeba mohl vysadit z auta a nechat ho tam bez pití a bez jídla. Nejdříve jsme nevěděli, co máme udělat, ale po chvíli mě napadlo, že jsem nedávno viděl u obchodu transparent že se ztratil černý pejsek. Jeli jsme se tedy přesvědčit o tom, jestli to byla pravda a taky že ano. Popis souhlasil, takže jsme následně vytočily telefonní číslo na majitele a smutně sdělily, že jsme našli pejska, ale bohužel po smrti. Řekli jsme, kde se to stalo tak jsme tak na pana majitele počkali a on si pejska v náručí odnesl do auta a doma ho pohřbily. Přece jsme ho tam nemohli jen tak nechat ležet. To by nebylo lidské. Tak jsme oba měli pocit že jsme vykonaly dobrý skutek.. :)

Jelikož jsem skautka a skautským denním rozkazem je: Vykonat alespoň jeden dobrý skutek, tak to zas tak složité není. Pravda někdy jsou to menší skutky, na někoho se usměji, umyji nádobí, půjčím někomu tužku a hodně dalších. Ale samozřejmě někdy dělám i skutku větší, například v neděli jdu ke kamarádovi, který už je v důchodě, pomáhat organizovat dětské soutěže. A jak sem se tam dostala? Jednoduše, když sem byla malá tak jsem tam chodila taky, bývá to zhruba 3krát do roka a vždy když se to blížilo tak jsem pomalu ani dospat nemohla :). Ale je nová generace dětí a teď už tam chodím pomáhat, protože je už starý a vše to sám nezvládá. I když je velmi šikovný!

Alena Kalová -13 let.
ZŠ Blansko, Erbenova 13

Příběh:
Jednoho dne jsem šla nakupovat a uviděla jsem starou paní, která nesla tašku. Najednou se jí roztrhla taška a její nákup se začal sypat z tašky. Lidé se jenom koukali a ani nepomohli. Vyběhla jsem za ní a začala jí pomáhat sesbírat všechen nákup, ale řekla mi, že nemá do čeho dát tam nákup. Tak jsem běžela do obchodu pro tašku, aby ta paní měla do čeho dat nákup. Nákup jsem naskládala do tašky a paní mi za to dala jablko. Poděkovala a já odpověděla, že nemá zaco. Rozloučili jsme se a já šla nakupovat.

Klára Charvátová - 12 let
ZŠ a MŠ Dvorská Blansko 26 ,678 01


DOBRÝ SKUTEK

Jeli jsme jako rodina na dovolenou autem a byla temná noc. Protože byla hluboká tma, nebylo na silnici skoro vidět. Otec řídil auto a ostatní spali a najednou nás probudila rána. V silnici byla obrovská díra a vjeli jsme přímo na ni. Zničila nám dvě kola. Rezervu jsme měli bohužel jen jednu a nevěděli jsme, co máme dělat. O pár minut později náhodou projíždělo okolo auto a nenadále u nás zastavilo. Vystoupili z něho lidé a zeptali se nás, jestli nepotřebujeme pomoc. Byla to obrovská náhoda, že jsem narazili na celé cestě zrovna na takto dobré lidi, protože nebýt nich, nedojeli bychom do servisu, kde by se vše opravilo. Za rezervu nic nechtěli, naopak se s námi mile rozloučili a popřáli nám šťastnou cestu. Nebýt nich, nevím co bychom si počali.

DOBRÉ SKUTKY

Jednou sem jel do Brna a na zastávce vstoupila do autobusu  těhotná žena a nebylo zadně volné sedadlo, tak sem ji pustil si sednout.

2.dobry skutek) Jak sem se vracel dom tak šla jedna babička s těžkým nákupem  já sem se ji zeptal jestli nechce pomoct a ona odpověděla ano. Tak já sem ji ten nakup vzal a šli jsme k ní domů. Ten nákup jsem položil na stůl a ona mi chtěla dat 10Kc, ale já jsem odmítl.


Dobrý skutek

Jak se nad tím zamýšlím, tak opravdu nemůžu přijít na to, zda jsem udělal nějaký dobrý skutek. Vlastně ani nevím, co by se za to dalo považovat. Když někomu pomáháme? To by asi nestačilo. Že někomu pomáháme nezištně? To už asi bude lepší, ale nevím, jestli se dá na něco takového přijít. Když pomůžeme kamarádovi, je to nezištné? Neděláme to proto, abychom byli lepší přátelé a on pak pomohl mně? Moje kamarádka označila náš vztah za mutualismus, když něco potřebuju, tak mi pomůže a naopak. Dá se tedy najít nějaké přátelství, které by nebylo takové? Vždyť i to, že vás někdo poslouchá, když se potřebujete svěřit, je pomoc.
Napadá mě jedině tak rodina. A asi tomu tak bude. Myslím tím babičky a dědy, protože rodiče mě přece živí. S ničím se jim nesvěřuji, ale přesto jim pomáhám. Asi to nebude úplně správně a taky se to nedá považovat za dobrý skutek.
Jak se tedy dá udělat dobrý skutek? Jediná možnost je pomoct člověku, kterého neznáte a je na tom hůře než vy.
Asi jsem tedy žádný dobrý skutek neudělal, anebo je to tak dávno, že si to nepamatuji. Takových lidí ale určitě nebude hodně, každý se přece stará jen o sebe a na ostatní kašle. Kdyby se alespoň lidi chovali čestně. Vždyť k čemu je lhaní a podvádění?
Tak mě ještě napadá, jak je možné, že si lidi, kteří jsou věřící, vymysleli něco jako svatého Petra u brány, který porovnává dobré a špatné skutky. Vždyť to musí být hrozné pomyšlení, že umřete, a i kdybyste se dostali za tu bránu, tak si nebudete moct pokecat, protože vás tam moc nebude. Anebo ta příšera v Egyptském podsvětí. Ta musí být úplně přecpaná, chudák.
Já osobně nelžu a o lidech nemluvím, snažím se chovat co nejslušněji a nejčestněji, dokonce jsem tak naivní, že jsem složil tisíc jeřábů, aby se mi splnilo přání, mám rád pohádky, ale nesnáším špatné konce. Doufám, že takový zůstanu. Doufat ale, že lidí, kteří se chovají slušně, čestně a nezavírají oči, mi přijde přece jen trochu podivné. Vždyť dobrých konců je jen málo a to musí mít lidi ale opravdu štěstí.

Muž, který mlčel...

A mlčel by dál, kdyby nebylo jeho manželky, která nejspíš našla, co neměla. Příběh sira Wintona zná mnoho lidí. Možná výstižnější by bylo říci příběh zachráněných dětí. Žádný příběh by totiž nebyl, nebýt tohoto muže. Nemohu si ani představit, na co tenkrát mohl myslet, když se mu tento čin zrodil v hlavě a ani nemohu vědět, jestli se mu honily hlavou myšlenky strachu či alespoň pochybností, protože to nebyl jen tak obyčejný čin, ale v podstatě jeden velký risk. Popravdě jsem zmatená. Obdivuju a zároveň nechápu, kde se vzalo tolik síly v jednom člověku. Přece musel vědět, že to nebude jednoduchá věc.
Je dobré vědět, že jsou mezi námi lidé, jejichž mravní a duchovní síla je tak veliká, že jsou schopni činit velké věci. Činy, které se navždy zapíší do naší historie. Poté se o nich napíše kniha a natočí film:). Asi bych nad tím tak moc nepřemýšlela, kdybych neviděla právě ten film, který je zdokumentováním jeho práce a celého toho příběhu. Tento příběh jsem znala, ale jako mnoho ostatních jsem nad ním nepřemýšlela. Pan Winton byl pro mě člověk, který prostě zachránil skoro 700 dětí před smrtí. Je to člověk mně naprosto záhadný. Vždy jej budu obdivovat a měli by všichni. Udělal to, co neudělalo možná stovky lidí před ním.
A pak je tu ještě další věc, kterou určitě mnoho lidí nedokáže pochopit. A je na tom i krásně vidět, jaké velké rozdíly jsou v myslích každého jedince. Mluvím o tom, že se snažil svůj čin utajit. Kdo by to vydržel, nepochlubit se něčím, co dokázal, i kdyby se jednalo o pouhou pomoc někomu na ulici například. Vždy jsme všichni rádi obdivováni. Ale Nicholas Winton ne. On mlčel. Je nám známo proč. Pro něj to bylo pouhých necelých 700 dětí. Chtěl zachránit víc, ale to už se mu nepovedlo. A proto to utajil. A proto děkuji jeho manželce, že našla, co neměla. Díky ní jsme mi našli člověka, který dokázal zázrak. A díky té ženě víme, že zde stále žijí lidé se srdcem na pravém místě.

Eliška Kuříková
Gymnázium a střední odborná škola pedagogická, Nová paka

DOBRÝ SKUTEK

Co je vlastně dobrý skutek? Když jsem hledala na internetu, správnou definici dobrého skutku, tak jsem ji nenašla, protože každý člověk ani správně netuší, co přesně je a co už není dobrý skutek. Takže se definice různí. Každý pouze píše nebo říká svůj pocit, jak vnímá dobrý skutek. Mění se to podle úhlu pohledu, podle zažitých zážitků a zkušeností. Ale většinou z nás napadne definice, že dobrý skutek je, když pro někoho něco uděláte a sami za to nic neočekáváte nazpět. Děláme to z dobré vůle, protože to chceme udělat, a ne z důvodu, že nám to někdo nakáže nebo přikáže. Máme dva typy skutků nárazový skutek a dlouhodobě vykonávaný skutek. Nárazový skutek, jako pomoci někomu třeba babičce na přechodu, nevidomém přejít silnici, ale pomáhat stále jako třeba založené nadace a ústavy, pomoci nevidomým, hendikepovaným jako třeba Jedličkův ústav. Ochrana životního prostředí jako třeba organizace Greenpeace. Nebo se můžeme s dobrými skutky setkat ve filmech, reportážích, na internetu a při zveřejnění v televizních novinách, při udělení různých řádů a ocenění. Samozřejmě je i více míst kde se s nimi můžeme setkat.
Když jsem se ptala rodičů, jestli někdy vykonali dobrý skutek tak odpověděli, že ne. Ale já si myslím, že udělali a třeba si to ani neuvědomili. Třeba pro mě a moje sourozence. Když jsem se ptala kamarádů tak taky nevěděli o žádném dobrém skutku, co udělali, spíše se ptali na definici dobrého skutku.
Já sice neříkám, že denně a vědomě dělám dobré skutky. Sice nejsou ničím zásadní, ale snažím se třeba pomoci kamarádům, když to je v mých silách. Třeba když potřebují s něčím pomoci jak psychicky tak materiálně. Ale když se podívám třeba na Nicholase Wintona, o kterém jsem se dozvěděla nedávno díky besedě, říkám si, že on by měl být vzorem pro všechny. On přeci nic dělat nemusel, a přesto pomohl a nikomu o tom neřekl, nevychloubal se tím a ani za to nečekal žádné uznání. Dokážete si představit, že byste udělali to, co udělal on?
Co si myslíte o tom, že v televizi vyzdvihují pouze některé vybrané dobré skutky? Podle čeho je vybírají? O některých skutcích přeci nemáme ani ponětí a to třeba mají větší váhu než ty co jsou zmíněni nebo zveřejněny.

„Dobrý je ten, kdo zapomíná na své dobré skutky a připomíná si svá provinění. Zlý je naopak ten, kdo má na paměti především své dobré skutky a na zlé si nepamatuje.“ Talmud

Markéta Milická
Gymnázium a Střední odborná škola pedagogická, Nová Paka

Obdivuji pana Wintona, že na vlastní náklady vozil děti do Anglie. Myslel jsem, jak nejsem dobrej a chytrej, ale proti němu jsem nic. A naštvalo mě, že ještě nemá Nobelovu cenu míru.

Marcel Hrajer, 12 let
Bodec do srdce jsem dostal, když se rodiče a děti naposledy loučili na nádraží. Bylo mi do breku. A hned jsem si pomyslel: „Doufám, že se to už nestane!“… Tehdy jsem pochopil, že rodina je to nejdůležitější, co je na světě.

Jiří Svoboda, 12 let

Podle mě by měl N.Winton žít nekonečně, nejen proto, co udělal dřív, ale i dnes, když ve 102 letech staví domy pro postižené a vůbec všude pomáhá. A přitom je tak skromný…, neustále se usmívá. Já si myslím, že tento pán je nejlidštější člověk na světě. Přeji mu ještě hóóóóóódně dlouhý život a zdraví, protože on si to zaslouží.

Anna Šumberová, 12 let

To, co pan Winton udělal, mě úplně pohltilo. Je to prostě…, je to… Na to snad nejsou slova. Nejúžasnější je fakt, že měl skvělou práci, skvělý plat, velký dům, pozemek a hlavně šťastný a klidný život. Měl se dobře a mohl si užívat se svou rodinou, ale on zachránil tolik dětí! Moc mě to dojímá.

Sandra Valterová, 12 let


Moc si ho vážím za to, že zachránil tolik dětí. Co když zachránil pána z vedlejšího domu nebo paní z vedlejší ulice? A jak dokázal sehnat za jeden den 1000 liber?...

Jan Zemánek, 12 let

Riskoval vše, i svůj život, a jen proto, aby ty děti zachránil. Tohle je pravá síla lidskosti, protože se jako jediný odhodlal zachránit děti, které vůbec neznal, z jiné země, které mluvily jiným jazykem. Takových lidí by bylo potřeba víc. Smekám před panem Wintonem, je to skutečný hrdina.

Tomáš Sekanina, 13 let

Moc se mi líbila ukázka na konci programu, jak byl N.Winton v Praze. Ty rozsvícené mobily byly skvělé! Teď vím, jak silná může být lidská vůle a víra.

Tereza Tlustá, 14 let

Myslím, že Nobelova cena míru je oproti tomu, co udělal pan Winton, nic! Takový čin je neodměnitelný!

Karolína Wilková, 15 let

Wintonův příběh mě natolik zaujal, že potom, jak jsem přišel domů, hned jsem zapínal internet. Podíval jsem se na stránky o něm a hlavně na fotky. Takového člověka jsem snad nikdy neviděl. Zachránil tolik životů a ještě šel do války k letectvu. Nikomu nic neřekl, nestál o slávu, ani o peníze. Jen věděl, že je to zapotřebí. Mými slovy je to „borec“!

Pavel Scheiner, 15 let

Nejhorší bylo loučení rodičů a dětí. Jak jsem se snažila dostat se „do kůže“ těch dětí, měla jsem úplně skleněný oči. Pan Winton je prostě muž s obrovským srdcem.

Iveta Adámková, 15 let

Základní škola „Zelená“
Boskovice, nám 9.května

Od dětství vyrůstám ve skautu, a tam mě naučily se řídit heslem „Alespoň jeden skutek denně.“ Každý den udělat pro někoho něco dobrého bez požádání a nečekat za to žádnou odměnu. To se lehko řekne, ale mnohdy těžko plní. Samozřejmě, podržení dveří či podání spadlé knihy je tím nejmenším, co můžeme pro druhé udělat rychle a jednoduše. Někdy ale musíme bojovat sami se sebou a sebrat odvahu do hrsti, abychom se vůbec k nějakému činu uchýlili. Vzpomínám si, jak já sama jsem nedávno bojovala s tím, zda nabídnu svou pomoc starší paní, která měla plné ruce a těžko zvládala nést nákupní tašky. Váhala jsem nad tím, zda jí pomohu. V hlavě mi prolétaly různé myšlenky jako pořekadlo „Každý dobrý skutek nezůstane po zásluze nepotrestán“, bála jsem se, že paní patří mezi ostražité důchodce, kteří v každém vidí zloděje a vyděrače a při sebemenším oslovení jsou schopni zasáhnout a ubýt člověka třeba tou nákupní taškou. Ale asi jsem se víc bála toho, že se zostudím před veřejností, pokud by paní mou pomoc odmítla. A tak jsem raději nic neudělala a obešla ji. Ale pořád mi to nedalo a styděla jsem se ještě víc, že jsem jí vůbec nepomohla. Šla jsem dál, paní byla už daleko za mnou. Na chvíli jsem se zastavila před plakátem a začetla jsem se do něj. V tu chvíli mě opět míjela ona nešťastná osoba s plnýma rukama. Sebrala jsem se a konečně jsem jí nabídla svou pomoc. K mému překvapení mě důchodkyně s radostí uvítala jako zachránkyni a já jsem jí doprovodila až na zastávku k autobusu, kde jsem se s ní rozloučila. Zářila jsem štěstím a s krásným pocitem jsem odcházela domů. Jenom mě trochu mrzí, že jsem se musela rozhodovat tak dlouho. Chtěla bych pobídnout všechny lidi na této planetě – Pomáhejte si a nebojte se „páchat“ dobré skutky bez rozmýšlení, využijte šance, protože druhou už možná nedostanete… Za ten krásný pocit to rozhodně stojí!

Nikola Š

Podle mě a mích blízkých jsem dobrý skutek udělala před dvěma roky o prázdninách. Skoro celé prázdniny trávím na naší chatě v lese. Chodíme tam na procházky, houby atd.. A jedna z mnoha procházek je téma tohoto příběhu. Nedaleko od naší chaty je malé letní středisko kam si rádi v létě zajdeme na nanuka. Prvně jsem se procházela po lese a pak jsem zamířila do letního střediska. Šla jsem úzkou cestičkou podél kolejí. Když jsem přecházela lávku zaslechla jsem mírný pískot a štěkot. Vrátila jsem se o dva kroky dozadu a uviděla jsem malého psíka uvíznutého v bahně u potoka. Při prvním pohledu na něj my v hlavě proběhly myšlenky, jako co budu dělat, jestli pro něj mám jít nebo ne. Jelikož mám dva psy vím jaké by to bylo nevědět kde je můj pes. Neměla jsem ale mobil takže jsem nevolala ani rodičům a vrhla jsem se pro psíka. Nejprve jsem se ho trošku bála nevěděla jsem jestli mě nekousne. Psík byl ale tak vystrašený že ani nevnímal že ho vytahuji z bahna. Vzala jsem psíka do náruče a běžela jsem s ním na naší chatu, která nebyla naštěstí tak daleko. Moje rodiče na mě koukali co to nesu v náručí. Když jsem jim řekla celý příběh pochopili. Zavolali jsme na číslo, které měl malý psík jménem Ben na obojku. Po třech neúspěšných pokusech jsme se chystaly odvést psíka na policii. Najednou ale zazvonil mému tátovi mobil a z něho se ozvala vystrašená paní, jestli jsme nenašli jejího psíka. Když jsme jí oznámily , že jestli je její psík Ben tak pro ní máme dobrou zprávu ozvalo se jen uf. Paní nám řekla adresu na kterou máme psíka odvézt. Psíka jsme jím přivezli až domů. S touto paní se stýkáme a jsme dobří přátelé. Svého nanuku jsem se tedy nedočkala, ale pomohla jsem zachránit malého psíka a to je pro mne mnohem více než nanuk.      

Nikola Ošívková, 13 let
Základní škola Jindřichův Hradec

Dobrý skutek
Jsou dobré skutky takové malé drobné, o které se více či méně snad všichni snažíme dennodenně. Ale pak jsou dobré skutky s velkým „D“ a o ty už se jen tak někdo nepokusí. Člověk je tvor společenský. Žijeme v rodinách, bydlíme společně v jednom městě nebo vesnici, přátelíme se sousedy a zdravíme se na ulici. Chcete-li to vyjádřit frází, která se začíná stávat silným klišé: žijeme v moderní a civilizované společnosti. Nechci tu uvažovat o tom, jestli opravdu moderní a civilizovaní jsme, ale chtěla bych poukázat na slovo „společnost“. Společnost s od slova „spolu“. Žijeme společně.

Lidé mají tendenci se sdružovat, chtějí někam patřit, zařadit se. Jsme vedeni k vzájemné pomoci, přiložit ruku k dílu, táhnou za jeden provaz. Samo o sobě na tom není nic špatného, naopak možná právě to, že se máme rádi, to, že po večerech telefonujeme o tom, jaké bylo dnes počasí, a že se zdržíme za ruce, když se kamarád bojí jít k zubaři, možná právě to z nás dělá lidi. To je na nás to člověčí.

Paradoxně právě takhle si sami na sebe si pleteme bič. I tohoto neškodného celkem i vznešeného faktu se dá zneužít.

Vlastně je to základ diktatury či autokracie. Na začátku je nějaká většinou utopická myšlenka, které se, jak na udičku, chytne několik rybiček. Potom se na ní nabalují další a další. Skutečnost je však samozřejmě jiná. Výsledná skupina pod vládou špatného vůdce svou velikostí získává sílu a moc. Válcuje vše, co jí přijde do cesty. Je potom těžké se tzv. podívat zvenčí. A když se nám to povede nebo když od začátku tušíme, zač je toho loket, pak je ještě těžší vystoupit proti. Postavit se na odpor z našich často nevlivných míst. Obzvlášť, když víme, jaký nás čeká trest.

Možná jich není mnoho, ale jsou mezi námi tací. Ti, kteří se nebáli a nebojí jednat, když je třeba. Ti, kteří se nenechají zastrašit a bojují, když je třeba. Ono po bitvě je každý generál, ale pouhé řeči nikoho nezachrání.

Takoví lidé tvoří velké skutky. Dobré skutky s velkým „D“ a snad i s velkým „S“. My bázlivý takové lidi obdivujeme a upřímně jim děkujeme. Já osobně třeba za víru, že ta naše protřelá společnost ještě není za všech stran tak prohnilá, jak je nám stále do kola předkládáno.

Když slyším jméno Nicholase Wintona, hlavou mi probleskne, co všechno kdy udělal, v duchu si řeknu významné: „Ty bláááho!“ 

Snad by ho tento můj prostý výraz mé hluboké úcty tak trochu pobavil a upřímně potěšil

Terka Körnerová
Jindřichův Hradec

Byl jsem smutný, že nebyly zachráněny všechny děti, jak bylo naplánováno. Ale pak jsem byl šťastný, když se zachráněné děti setkaly se svými adoptivními rodinami a začínaly si zvykat na prostředí v Anglii. Myslím si, že zachránce dětí Nicholas Winton je dobrý člověk, který myslí na lidi kolem sebe. Lidí jako on je na světě velmi málo. Jsem rád, že jsem mohl zhlédnout tento dojemný film a myslím si, že by celý svět měl vědět o tom, co lidského Nicholas Winton udělal.

Daniel Mikuš
ZŠ Integra Vsetín

Dobrý den, chtěla bych napsat dobrý skutek, který jsem sice neudělala já, ale to neznamená, že by nebyl důležitý. Na vlastní kůži ho zažila moje babička. Ačkoliv píši pozdě, neočekávám nějaké hodnocení. Přesto bych se s vámi chtěla podělit.

Moje babička je vášnivou cestovatelkou, ráda jezdí hlavně po Ostravě a chodí nakupovat. Má tedy přehled, kde se otevřel zbrusu nový obchod nebo, kde právě běží sezónní akce. Je také hodně společenská a mnoho lidí ji zná.

Bohužel ne vždy cestování probíhá bez problémů. Několikrát ji málem okradli. Jednou jela do Ostravy a nešťastnou náhodou zakopla, když pospíchala na tramvaj. Stalo se to při špatném došlápnutí na bolestivou nohu a zlomila si nos, narazila kyčle a potloukla obličej. Babička tam ale ležela při vědomí a tak si možná ostatní kolemjdoucí mysleli, že to sama zvládne. Říkala, že kdyby s ní nejela jedna známá od vidění, tak by tam ležela kdoví dokdy. Ochotně ji pomohla se zvednout a spolu s ní jela do nemocnice. Myslím, že je to dobrý skutek, protože byl zcela dobrovolný. Jak jsem potom viděla babičku doma, bylo mi jí líto. Jsem ráda, že se ji nic nestalo.

Markéta Olivová

Dobrý skutek

Já osobně jsem neuskutečnila žádný dobrý skutek, protože jsem nikdy nedostala příležitost. To co Nicky Winton udělal bylo šlechetné a odvážné. Slova nevyjádří jak moc jej obdivuji. I když já jsem nikdy neuskutečnila žádný dobrý skutek, mám kamarádku, která pomáhá jedné své spolužačce.

Jméno mé kamarádky je Simona a jméno té dívky, které pomáhá je Hana. Hanka je velmi zdravotně nemocná. Má problémy se srdcem a se zády. Celkově ji to velmi omezuje. Většinu času stráví v nemocnici a tím zamešká hodně učiva. Simča ji pomáhá tím, že ji učivo, které zamešká, vysvětlí a doučí. Aby se i doma mohla učit dává jí sešity nebo ji učivo kopíruje či přepisuje na papír a nebo přímo do sešitu. Není to sice velký dobrý skutek, ale i to co Simča pro Hanku dělá Hance velmi pomáhá. Já svým kamarádkám také pomáhám v učivu a ony mi to vracejí tím, že mi to učivo vysvětlí. Je jasné, že taková pomoc se nemusí počítat jako dobrý skutek, ale i přesto to pomáhá dětem. Vzdělání je přeci v životě důležité.

Nebýt dobrých lidí na světě nebyl by mír, láska, šlechetnost, radost a mnoho dobrých věcí. Toto vše představuje Nickyho příběh.

Jak už se říká ,,Každý dobrý čin se počítá.“

Zuzana
Jurečková, 15 let

TOHLE JE MŮJ PŘÍBĚH

V září jsem začala chodit do studentského dobrovolnického klubu Adra, byla to celkem náhoda....našla jsem ten klub na internetu, když jsem se nudila. Nevěděla jsem, co to obnáší, ale bylo načase něco změnit. Nevěděla jsem o tom vůbec nic a říkala si, že to zkusím jen na pár týdnů, ale po čase mě to začalo šíleně bavit. S klubem chodíme do dětských domovů, za postiženými a také do domova důchodců. Nedávno jsem počítala na kolika akcích jsem už byla a dostala jsem se až ke čtyřiceti. Někdy když mluvím se svou sestřenicí zastaví mě a řekne mi, že to nemám brát jako samozřejmost. Jenže podle mě by si lidé měli pomáhat. Dost lidí se mě ptá, co za to mám (většinou myslí finanční odměnu). V tu chvíli řeknu, že nic, ale právě naopak. Mám z toho dobrý pocit že jsem někomu pomohla, to že pomáhám mě dělá štastnou a taky ten úsměv, který vykouzlíte na dětské tváří nebo to jak vám staří lidé řeknou děkuji za to, že jste s nimi strávili chvilku volného času. Za jeden rok pomáhání jsem se toho naučila víc než za svůj celý život, změnilo mě to.....už vím že za pomoc se neplatí, nesoudím lidi na první pohled...dívám se na to jaké mají srdce. Tohle je můj příběh...

Kristýna Šmiřáková (14 let)
ZŠ Komenského 402, Frýdek-Místek

10 řádků o dobrém skutku

Jednoho deštivého říjnového dne jsem šla svojí oblíbenou cestou ze školy. Měla jsem špatnou náladu, protože jsem dostala špatnou známku z testu  z matky. Skoro před domem jsem uviděla jednu starou paní s pejskem, která bydlí u nás v domě. Ta paní neměla jenom pejska v ruce, ale i těžkou tašku s nákupen. Paní má nemocné klouby a sotva tu tašku unesla. Hned jak jsem přišla k domu a zeptala jsem se jí, jestli tu tašku nechce vzít nahoru. Ta stará paní bydlí úplně nahoře až ve čtvrtém patře bez výtahu. I když tu tašku paní nemohla skoro unést nejdřív nechtěla, abych jí pomohla, protože se bála, že  to neunesu, ale potom nakonec mojí pomoc přijala. Když jsem tu tašku vynesla až k jejím dveřím, čekala jsem, než ta stará paní vyjde nahoru. Když paní vyšla nahoru, poděkovala a odměnila mě dobrou náladou. Po zbytek dne jsem měla dobrou náladu, protože jsem udělala dobrou věc.

Jolana Hlavová SOŠ A SOU řemesel
Seifertovy sady 20, 28401 Kutná Hora

Rád bych vyprávěl o dobrém vskutku jak jsme v dubnu roku 2011 našli u nás v malé vesničce v rybníčku dvě želvy do konce roku jsme je chodili krmit, každý den jsme je chodili krmit už nás znali a byli na nás zvyklé až v Listopadu 2011 když začala být velká zima tak jsme si řekli že je tam přeci nenecháme a že jim musíme zařídit kde by mohli být přes zimu, dlouho jsme pátrali na internetu než jsme našli záchrannou stanici z Vlašimi na kterou jsme zkusili zavolat a oni za dva dny přijeli do naší malé vesničky a šli se podívat k našemu rybníčku kde pravidelně chytáme ryby, přijel pan Max a paní Monika z kterými jsme šli k našemu rybníčku a ukázali jim naše dvě želvy, hnedka za námi přilezli ke kraji a zato jsme jim dali něco k jídlu. Max a Monika se podívali a řekli, že jsou to vzácné želvy a že kdo je vypustil takhle tak že nebyli normální. Max s Monikou si je dali do auta do speciálních boxů, ve kterých mohli v klidu dýchat, a od listopadu 2011 byli v Vlašimi v záchranné stanici do dubna 2012, kdy nám je přivezli na zpět. Byli jsem tak domluvení jinak by si je tam nechali, ale museli jsme podepsat přísahu, že se o ně budeme pořád starat. Plavou si tam do dnes a žijí si krásný život. Akorát nevíme kam je dáme další zimu, protože záchrannou stanici ve Vlašimi letos uzavřeli z finančních důvodů.

Tomáš Plechata

DOBRÝ SKUTEK
Z vyprávění mé babičky . . . . . . . .
Můj pradědeček byl za druhé světové války vězněn jako politický vězeň v Terezíně. Byl mezi těmi, které převáželi vlakem do vyhlazovacího koncentračního tábora v Polsku (myslím, že do Osvětimi). Na hranicích jim nabídl jeden z pohraničních strážců, že dva z nich může zachránit. Všichni se báli, a tak si pradědeček a ještě jeden muž řekli, že to zkusí. Mají zemřít v Polsku, anebo v Československu??? Schoval je do nějaké bedny a vlak odjel. Všichni, kteří odjeli vlakem, zemřeli v plynové komoře. Do konce války zůstali u partyzánů na hranicích. A po válce se vrátili domů. Když po letech jel se svými dětmi a ženou se podívat do Terezína, odmítl tam vejít. Když procházeli cely, našli i tu, kde byl vězněn. Bylo tam na zdi vyryto jeho jméno a v seznamu zde vězněných lidí bylo také.

Karolína Růžičková
9.tř. ZŠ Zbraslavice

                  Dobrý skutek                 

Již několik let navštěvuji zájmové kroužky v Čáslavi. Jezdíme tam autem.  Letos v květnu jsme opět jeli na kroužek a za jednou vesnicí jsme viděli  pobíhat zmateného psa, který se snažil běžet za každým autem, které viděl.  Za několik hodin jsme jeli zpět a na tom samém místě byl ještě pořád. Již  nepobíhal, ale byl tak zesláblý, že ležel na silnici a my museli  zastavit, abychom ho nepřejeli. Jakmile jsme zastavili, vstal a šel  pomalu k nám. Měl prosebný pohled, a tak jsem poprosila mamku, abychom mu  pomohli. Vzali jsme ho tedy do auta a odvezli ho k nám domů. Dali jsme mu  granule a vodu. Byl hrozně hladový a velmi vystrašený. Bylo vidět, že se  asi toulal delší dobu. Měli jsme strach, jestli někomu neutek, a tak jsme  navštívili policii, zavolali do útulku i informovali obecní úřad. Nikdo  takového psa nehledal a nikdo o něj nestál. Až za několik dnů se ozval obecní  úřad a oznámil nám, že mu našli nového majitele. Bohužel to byl člověk,  který se o něj staral několik minut a poté ho vyhodil na ulici. Tam jsme  ho také za několik hodin našli. Měl velkou radost, když jsme ho opět našli,  a jeho prosebné oči nás utvrdily v tom, že nás má rád a že už nikam nechce.  Zůstal tedy u nás a je to nejvděčnější tvor na světě.

Veronika Benešová
9.tř. ZŠ Zbraslavice   

Dobrý skutek (z vypravování místních obyvatel)

                 Za 2.světové války byla naše vlast obsazena a podrobena Velkoněmecké říši. Což nás většinou vůbec netěšilo. Hlavní věcí, která se od nás očekávala, byla poslušnost nařízením, která Němci vyžadovali. V této zlé době se v obci Bahno stala následující příhoda.

               Za obcí Krasoňovice seskočili angličtí parašutisté. Na místě seskoku zůstal padák. Tento padák samozřejmě parašutisté neměli čas ukrýt. Padák se zachytil v rasochách s pící, kde zůstal, což bylo velice nápadné. O tuto věc se začali zajímat němečtí vojáci. Zjišťovali, co na rasochách vlastně je. V tomto vyšetřování se zaměřili na místního učitele pana Kýzra. Naštěstí byl velice moudrý. Když se ho ptali na původ padáku, odpověděl jim, že se mýlí a že na rasochách nebyl padák, ale první spadlý sníh. Tím nejspíš zachránil celou vesnici.

M. Kunášková
8.tř. ZŠ Zbraslavice

Dobrý skutek

Jako první se mi vybaví, pomoc ostatním lidem  a další věci... Dobré skutky dělá každý v životě, ale nemusí dělat jen dobré skutky dělá i špatné skutky. Když já udělám dobrý skutek, vždy z toho mám dobrý pocit a dobrou náladu, Třeba když sedím v autobuse a starší paní přistoupí a nemá kam si sednout, tak ji pustím na své místo, je mi jí totiž líto, když jí vidím že musí stát... Bolí ji třeba nohy si řeknu a tak vstanu a povím jí, že si může sednout. Ta starší paní si v klidu sedne a podívá se na mě s úsměvem. Je to fajn, když pomůžu někomu... Ráda pomáhám lidem, baví mě to a ani nevím proč. Vždycky o víkendu pomáhám mamce s vařením, chodím ráda do obchodu, neboť vím, že jí potom moc pomůžu a ten čas co jí  ušetřím, pak můžeme nějak využít... Nebo ráda pomáhám u babičky na zahradě. Sbírat ořechy, trhat jablka, hrabat listí, hrabat seno, dát žrádlo dobytku, uklidit v domě.
Je to fajn, když vím že tím pomáhám babičce a dědečkovi, kteří jsou už starší a nemají takové "dobré" klouby jako já...
Ale nikdy asi nebudu jako Nicholas Winton, obdivuju tohoto pána, neboť zachránil 669 dětí, které by nejspíš zemřely v koncentračních táborech, kdyby je nezachránil.

Dobrý skutek

Tak abych se snad nejdřív přiznal, vůbec netuším, jestli jsem udělal někdy nějaký dobrý skutek, který by stál za napsání, nebo si ho nepamatuji. Jó, takové ty jako například pustit starší ženu ve frontě nebo pomoci někomu vstát, ty já nepočítám. To je snad pro dnešní dobu samozřejmost. Ale mohu se zamyslet, co dobrý skutek pro mě znamená.  Za dobrý skutek považuji něco velkého, ať už pro národ, společnost, rodinu či kamaráda. A ten jsem zatím asi bohužel neudělal. Ale to, co udělal pan Nicholas Winton, je pro mě zkrátka neuvěřitelné. Obdivuju jeho odvahu a rozhodnost. Nechápu, kde na všechny ty transporty vzal peníze ani, jak to všechno „skloubil“ dohromady. A když jsem viděl ten film, mohu se vám přiznat … měl jsem slzy v očích, trochu jsem se za to nejdříve styděl a myslel si, že jsem jediný kluk, který to tak prožívá. Ale naštěstí i moji kamarádi byli na tom stejně. Byl to silný, velmi emotivní zážitek. Sir Winton je pro mě od doby zhlédnutí filmu velký vzor v konání dobrých skutků. A ve vší slušnosti musím říct, že je to„kabrňák“! To, co vykonal jeden člověk s pár dobrovolníky, nevykoná za svůj život tisíce lidí. A v tom je to výjimečné. Kdybyste náhodou potřebovali další podpis pro petici na Nobelovu cenu míru pro sira Wintona, hlásím se.  

Ondřej Fišer     
                                       Kralovice
Gymnázium Plasy

Mám dva kamarády. Jmenují se David (Smíšek) (13 let) a Dominik (Myšák) (17let) Phamovi. Oba dva mají Mukopolysacharidózu.

Nejprve jsem je viděl ve skautu. Zdráhal jsem se na ně vůbec podívat. Později jsem se s nimi zde i skamarádil. Jezdili jsme spolu na výpravy, například i do akvaparku. Po asi jednom roce, co jsme se znali, jsme si udělali vlastní malé výpravy. Jen já, Smíšek a Myšák a další kamarád ze skautu Pepa. Udělali jsme u sebe přespání, nebo jsme šli do kina a do aquaparku. Byla s nimi vždy sranda, i když je Myšák trochu tišší typ. Byl jsem s nimi na dvou táborech, kde jsem jim „musel“ (dobrovolně) pomáhat (téměř se vším). Nyní Myšák studuje na Jedličkově ústavu, takže se moc nevidíme, ale stejně si povídáme přes skype.

I přes jejich nesnáze a zdravotní stav je s nimi vždy zábava. (samozřejmě se s tím pojí to, že jim musím pomáhat)

Jan Kouba – 14 let, Gymnázium Chomutov

Mám napsat příběh o dobrém skutku, který jsem buď vykonal já, nebo někdo jiný koho znám. Ale co je to vůbec ten dobrý skutek? Je to když pustíte stařenku o berlích si sednout na vaše místo v autobuse, nebo když zachráníte kočku která uvízla na stromě ? Je to když pomůžete někomu s nákupem, nebo když podáte první pomoc někomu, kdo zkolaboval ? Já osobně nevím, ale myslím si že každý bere dobrý skutek jinak. Někdo pohrabe listí na dvorku a už by chtěl nějaké vyznamenání. Jiný zachrání 669 židovských dětí před jistou smrtí a nedá o tom nikomu vědět, nic za to nechce, jenom ho hřeje dobrý pocit u srdce. Ať už jsem pustil sednout si starou stařenku, nebo pomohl s nákupem, nechci nějakou odměnu. Stačí mi je ten hřejivý pocit, když vidím úsměv na tváři člověka, kterému jsem jednou nebo víckrát pomohl.

Nevlud Matěj
www.kevlud.jecool.net
ZŠ Fryčovice 9.tř

Dříve jsem si myslela, že každý člověk na světě se stará jen o sebe a své blízké. Strašně jsem se zmýlila. Po zhlédnutí dokumentu „Síla lidskosti“ jsem dlouho přemýšlela o tom, jestli bych se v té době nebála riskovat své jistoty i čas pro záchranu cizích dětí jako Sir Nicholas Winton.
Sama pro sebe jsem si položila otázku: „Jaké dobré skutky jsem v životě udělala?“ Odpověď jsem našla. Pomáhala jsem kamarádkám s učením, mamince s domácími pracemi, chodila na procházky se psy od sousedů a dělala další jiné malé drobnosti. Najednou jsem si uvědomila, že musím udělat něco, abych byla trochu více užitečná, jako Sir Winton.
Před rokem jsem s maminkou připravila mé odložené oblečení pro Charitu. Slíbila jsem, že oblečení v nejbližší době odnesu, ale pořád jsem to odkládala a časem na to zapomněla. Každý den jsem procházela kolem domu Charity a vždy jsem si vzpomněla na oblečení, které stále leželo v černém pytli za dveřmi. A tak se tam se sestrou vypravíme hned bez odkladu. Zdaleka se to nepodobá skutku, který udělal Sir Winton, ale i ten nejmenší dobrý úmysl se přece počítá.
Obdivuju každého člověka, který pomáhal za války nebo v nebezpečí jiným lidem a každého člověka, který se snaží, aby se a bezpráví nezapomnělo, a informuje nové generace o tom, co se kdysi událo a jak se v té době Sir Winton zachoval.
Začínám si myslet, že svět není až tak moc „zkažený“, že se přece najdou lidé se srdcem na správném místě. Chci být jedním z nich a v budoucnu pomáhat lidem, jak budu moci. Velice se za sebe stydím, že jsem se nesnažila dříve a některé věci odkládala na pozdější dobu. Pan Winton se stal mým vzorem a doufám, že jím i nadále zůstane.

Hanka Martynková

Můj dobrý skutek
Hledat dobré skutky v této době je velmi těžké. Dříve jsme mohli vidět, jak mladí lidé pomáhají starším nebo nemocným s nákupem nebo je pustí si sednout v autobuse nebo v tramvaji. Naneštěstí dnes vidíme jen teenagery, kteří místo toho, aby pustili starou paní si sednou jí budou přehlížet, jako kdyby byla něco méněcenného. Proto jsem se rozhodl, že týdně udělám alespoň jeden dobrý skutek. Někdy se nedaří, ale někdy je dobrých skutků více. Popíšu vám tedy nejzajímavější dobrý skutek, který jsem udělal. Dříve než jsem nastoupil na gymnázium chodil jsem na základní školu do Čáslavi. Třída jsme byla malá, ale bohužel i zde jsme měli pár problémových chlapců. A jak to tak bývá jednou to někdo odnést musel. A tak se stalo, že zatáhli do své hádky mnohem menšího chlapce. Začali se mu posmívat a provokovat ho, nebylo to bráno jako šikana protože se to neopakovalo, dokud se do něj nepustili. V tu chvíli mi došlo, že tohle se nesmí a nemá dělat, jelikož pokud se tomu neudělá přítrž na začátku neudělá se nikdy. Okřikl jsem je ať toho nechají, že ať si nedovolují na mladšího, byli tak překvapeni, že se někdo zastal chlapce, proto okamžitě přestali. Odvedl jsem vyděšeného chlapce pryč a od té doby už nebyly problémy. Jakmile jsem přišel domů uvědomil jsem si co jsem udělal. Nebylo mi úzko, ani jsem neměl strach připadal jsem si jako kdybych měl křídla a mohl udělat vše. Od té do by se snažím drobnými skutky přesvědčit ostatní, že dobré skutky se vyplatí. Protože lidství není o tom, že budeme nejsilnější, ale v tom, že se skloníme a pomůžeme slabším vstát. V tom je smysl lidství a života.

Jan Finsterle, 16 let
Gymnázium a SOŠPg Čáslav

Dobrý skutek
Dobrý skutek, o kterém jsem se rozhodla psát, je z mého okolí… Před pár lety byl nalezen na nedalekém nádraží pejsek. Byl mu podle vzrůstu asi měsíc. Byl malinkatý, ale také hrozně roztomilý. Někdo ho tam odložil a dál se o něho nestaral. Dokonce se vešel do malého košíčku na koláčky, ve kterém ho poté dvě slečny nosily, jestli by jsi ho někdo nevzal a nedal mu krásný domov a dobré zacházení. Vzali si ho lidé, ale ty se o něho moc dobře nestarali… Jedné paní se to přestalo líbit natolik, že jsi ho od nich vzala. Dnes je pejskovi asi pět let a má se čile k světu. A to hlavně díky láskyplnému zacházení této ochotné paní a její rodiny .

Holubová, I.
Gymnázium a Střední odborná škola pedagogická, Čáslav

   Říká se, že puberta a dospívání je období, kdy lidé spáchají nejvíce sebevražd. "Něco na tom bude." Tento příběh je  toho důkazem.

 Stalo se to docela nedávno. Minulý rok jsem chodila do 9. třídy. Moje nejlepší kamarádka začala chodit na Střední školu, jak už to tak bývá, našla si přítele a přibylo ji hodně učení. Už na mě neměla skoro vůbec čas, přestala se se mnou stýkat. Za celý rok jsme se viděli sotva 2x a to jen náhodou, "Byl to pro mě docela šok. " Je strašné, když ztratíte osobu, které jste věřili a říkali svá tajemství. Najednou jsem si uvědomila, že mi nikdo nezbyl, že jsem absolutně sama. Neměla jsem se komu svěřit, postěžovat si, poradit se... Ve třídě si děcka začali všímat, že jsem pořád smutná a ptali se co se se mnou děje. Samozřejmě, že jsem jim nic neřekla, protože jsem jim nedůvěřovala a určitě by se mi posmívali. Ale byl tu jeden člověk, ve kterém jsem tu důvěru postupně nacházela. Jmenuje se Miky hrozně mi ve všem pomáhal, skutečně mě poslouchal. Také jsem zjistila, že se se mnou dřív takhle nebavil právě kvůli moji bývalé nejlepší kamarádce, kterou nemohl vystát. "Už taky chápu proč. "  Znovu pro mě začal život dávat smysl. Vše bylo super, znovu jsem se začala smát. Konečně jsem našla člověka, který mě ve všem podporoval. Čas ubíhal rychle a byl tu konec letních prázdnin. Naše cesty s Mikym se rozdělili, každý jsme šli na jinou Střední školu. Bála jsem se, že to dopadne opět tak jak s moji bývalou kamarádkou. Ale mýlila jsem se s Mikym jsme byli pořád v kontaktu, po škole jsme chodili ven. Když v tom se Miky začal měnit. Byl více uzavřený než obvykle, začal více kouřit. Dokonce se začal stávat na cigaretách závislí. To, že kouřil by mi nevadilo, ale začal i strašně pít a chtěl začít zkoušet lehké drogy. Už jsem to nevydržela a ptala jsem se ho co se děje. Pokaždé, když jsem se zeptala změnil téma. Tak jsem se více neptala a nechala to nějaký čas být. Od Mikyho spolužáka jsem se dozvěděla, že často chybí ve škole a má hrozné známky. Tohle byl vrchol, co jsem mu byla schopna tolerovat !! Ještě ten dem mi Miky psal, že mě počká před školou a půjdeme ven. Nedala jsem na sobě nic znát a souhlasila jsem. Jeli jsme ke mě domů. Naobědvali se a pak jsem mu navrhla, jestli se nechce jít projít. On souhlasil. Tak jsme šli Náš obvyklí okruh. Po cestě už jsem to nemohla vydržet a zastavila se u laviček a řekla jsem mu, ať se posadí, že sním potřebuji mluvit. Začala jsem se ho vyptávat, jestli se něco děje, ale on pořád tvrdil, že se nic neděje. Tak jsem se ho zeptala proč nechodí do školy, proč tolik kouří a pije. Byl docela zaskočený, když zjistil, že všechno vím. Asi si uvědomil, že už mi může konečně říct, co se děje. Sedli jsme si a začal mi vyprávět, jak to vypadá u něho doma. Jeho táta má velké problémy se zády, už byl na 2 operacích s páteří. To jsem samozřejmě věděla, ale nevěděla jsem, že léky, co bere mají velký vlil na jeho psychiku. Bohužel s tím rizikem léčby souhlasil. Začal mít velké výkyvy nálad, jednu chvíli byl naprosto normální za chvíli byl velice agresivní. Takhle se to pořád střídalo. Došlo to až moc daleko, začal se s Mikym prát. Ten si myslel, že je to jenom sranda jako obvykle. Něco bylo jinak, jeho táta po něm šel pěsti a byl moc agresivní. Mikymu se podařilo utéci. Přespal u své mámy, samozřejmě ji neřekl, co se stalo. Tohle byl jeden z důvodů, proč Miky začal chodit za školu, kouřit, pít a brát lehké drogy. Za školu chodil, protože si vybral obor, který ho vůbec nebavil a ve třídě neměl nikoho, s kým by se mohl bavit. Konečně jsem se dozvěděla, co se s ním v poslední době děje. Ptala jsem se ho, proč už mi to neřekl dřív. On mi odpověděl, že mě nechtěl zatěžovat jeho starostmi a že je lepší když toho budu vědět co nejmíň. Že se bojí, když mi řekne všechno, tak mě ztratí. Na to jsem mu odpověděla, že je  můj nejlepší kamarád jakého jsem kdy měla a že mu ve všem pomůžu a že mi může říct všechno. Miky tedy spustil:  Víš Any, ve škole se čím dál zhoršuji už tam skoro vůbec nechodím. Strašně kouřím, piju a pořád myslím na to že bych chtěl zkusit tvrdé drogy. Ale já nechci, aby to tak dopadlo. Pořád myslím na sebevraždu, už jsem se dokonce zkoušel předávkovat. Vzpomínáš, jak jsem byl  v nemocnici s tím břichem? Tak to mě našla ségra dřív něž měla. Bojím se, že to udělám znovu. Po tomhle zjištění, jsem byla jako přejetá parním válcem. Věděla jsem, že se něco děje, ale že to bude až tak hrozné, to jsem opravdu netušila. Všechno jsme spolu začali řešit první krok byl, že jsme se sešli společně s Mikyho rodiči. Řekli jsme jim jaké má problémy ve škole a o jeho zameškaných hodinách. Všechno jsme pořádně probrali a shodli jsme se, že Miky dochodí tenhle rok. Pak půjde znovu do prváku na jinou školu. Tak a škola byla vyřešená, teď zbývalo vyřešit ostatní problémy. Pomáhala jsem mu s abstinencí i s jeho psychikou. Měl ve mě velkou oporu a důvěru. Sice musel vyhledat odbornou pomoc psychiatra, ale vše se postupem začalo vracet do normálního života. Vždycky, když se spolu bavíme o tomhle jeho období života, tak mi říká že jsme mu změnila život. Protože jsem ho přivedla na správnou cestu. Bez mě  by to prý nezvládl. Hlavně by se nikomu nesvěřil. Zase si užíváme života a jsme rádi, že díky téhle zkušenosti máme  ještě lepší vztah, než jsme měli před tím.  Můžu říct, že mám toho nejlepšího kamaráda, jakého bych si mohla přát, také vím, že Miky by tohle řekl i o mě. Momentálně nás čeká maturitní ples jeho sestry a spoustu akcí, kterých se chceme zúčastnit. Jsem moc ráda, že jsem Mikymu pomohla a udělala bych to zas. 

Tenhle příběh má šťastný konec, ale mnoho podobných takhle šťastně nekončí... Jsem moc ráda, že všechno dobře dopadlo.

Anna Majerová  

Šla jsem do obchodu a přede mnou na náledí uklouzla babička. Pomohla jsem jí vstát a sebrat rozsypaný nákup. Babička nemohla chodit na jednu nohu tak jsem jí podpírala a odvedla domů a pomohla jsem jí odnést nákup. Při tom jsem zjistila, že babičku noha hodně bolí, tak jsem jí zavolala záchranou službu. Babička byla moc ráda, že jsem jí pomohla. Nabízela mi 100.- Kč, já jsem odmítla, řekla jsem, že je to samozřejmost.

Dominika Bulínová
ZŠ Kaznějov

                                              Dobrých skutků jsem udělala víc ale většina se da říct jen pár slovy, ať už pomoc kamaradům jak finančně tak psychicky nebo starý paní s taškou do schodů. Snad jeden by byl na delší vyprávění, ale tam spíš šlo o souhrn náhod, než o úmyslnou pomoc.
  Je to už asi rok co se to stalo no možná i víc, seznámila jsem se z jedním klučinou přes jednu sociální síť. Když jsme si tak začali víc povídat a probírat různé oblasti " života" zjistila jsem, že má ňáké psychické problémy, navštěvoval lékaře a bral prášky. Ale přesto byl na tom pořad stejně, prášky nevyřeší žadný problém jen člověka otupí, probrali jsme dost věcí během krátké chvíle, v něčem jsem mohla poradit říct svůj názor ohledně některých věcí atd. tenhle klučina jen potřeboval aby ho někdo vyslechnul a po případě dal radu. Když jsme si psali asi 4 den řekl mi že má nastoupit do psychiatrické léčebny na 3 měsíce, měl tam jít za týden co jsme si začali psát. Svěřil se mi, že tam chtěl ukončit svý trápení. Ale že díky mě se pokusí svůj dosavadní život změnit. Do léčebny ale nakonec nastoupil, vše měl už zařízený a pohodlí i tam. Pobyt tam ukončil dřív a našel jsi tam děvče. Když mi pak poděkoval že jsem mu pomohla, bylo to nejhezčí co jsem pro člověka mohla udělat a přitom jsem neudělala v podstatě nic co bych nedělala běžně. Nedá se říct že by to byl dobrý skutek, ale jak už jsem řekla bylo to největší, co jsem pro někoho mohla udělat.

Tak jsem přemýšlela jaká je definice dobrého skutku. Teda prvně jsem přemýšlela nad tím jestli mám vůbec něco psát, protože jsem neměla ponětí o tom co bych vůbec napsala. Odhodlala jsem se, pořád ale nevím o čem mám psát. Pokud myslíte dobrým skutkem dobrovolné prodávání srdíček pro nemocné děti nebo sběr odpadků v lese, sběr kaštanů a žaludů pro zvěř apod. to jsou jenom pouhopouhé maličkosti, které beru jako samozřejmost (a také to dělám pro sebe, protože z toho mám vždy dobrý pocit). Mnoho z nás má neuvěřitelné štěstí jen proto , že máme co jíst , máme kolem sebe lidi kteří nás milují , máme kde bydlet apod.. Všech no to bereme jako samozřejmost, nikdo z nás si neumí představit jaké to je nemít co jíst  nebo nemít rodinu a střechu nad hlavou pokud to sám na vlastní kůži nezažije. Lidé si začnou vážit věcí a lidí až už je přiliž pozdě. Chci se vyvarovat všech chyb, které jsem v průběhu mého celkem krátkého života zpozorovala u ostatních lidí. Chci žít káždý den jako kdyby byl ten poslední, chci se neustále smát a nepřemýšlet nad tím co bude nebo co bylo , chci žít pouze přítomností. Ale nejvíce bych si přála, aby i ostatní přemýšleli podobně a začli si pomáhat nazvájem. Problémů na světě je nespočetně mnoho, za všechno si ale můžeme sami. Dobré skutky dělají jenom lidé s velkým srdcem. Myslím, že by pro začátek bohatě stačilo, aby se každý z nás neustále usmíval, protože smích je podle mě odpovědí na všechny otázky. 

Dobrý skutek

Nicholas Winton. Dříve jsem o tomto muži skoro nic nevěděl, až nyní jsem zjistil, kolik toho udělal pro úplně neznámé lidi.
Nicholasovi se podařilo uchránit přesně 669 dětí před nebezpečím ze strany Hitlerovského Německa. Zajistil, aby se děti dostaly do zahraničí a utekly před smrtí. Nick změnil život stovkám lidí, které ani neznal a přesto je zachránil. „Jen jsem viděl, k čemu se schyluje, a udělal, co jsem mohl, abych pomohl.“ řekl sir Winton. Mnoha rodičům zachránil to co je jim nejdražší a to jejich milované děti. Tímto udělal jeden obrovský dobrý skutek, který změnil svět.
Sir Nicholas Winton se stal mým velkým vzorem a dokázal světu svoji velkorysost a lidskost, kterou se může pyšnit pouze hrstka lidí.

Kořínek Lukáš
SPŠ Čáslav 2. Ročník

Dobrý skutek

Když se mě někdo zeptá, jaký jsem udělala v poslední době dobrý skutek, chvíli mi trvá, než mu odpovím. Osobně za dobrý skutek nepovažuji půjčení propisky nebo tužky ve škole. To je podle mě spíše laskavost a dobré vychování.
Myslím si, že nejsem ani špatný ani dobrý člověk. Snažím se lidem pomáhat, hlavně tedy své rodině a přátelům. Proto bych se s vámi chtěla podělit o dobrý skutek, na který jsem právem hrdá. V poslední době jsem hodně pomáhala své kamarádce. Možná si říkáte, že to přece není nijak výjimečné, že to děláte pořád. Ale opak je pravdou. Má kamarádka se ocitla v nouzi, jak v osobním životě, tak ve škole. Proto jsem se snažila to nějak urovnat. Dávat ji rady, i když to někdy nebylo tak lehké a doučovat ji. A myslím si, že jí to pomáhá. Mám z toho dobrý pocit a velkou radost. Ne kvůli sobě, ale kvůli ní.
Možná si stále stojíte za tím, že to nic není. Já si však myslím, že pro tu mou kamarádku to něco je. Není přece důležité, co znamená dobrý skutek pro vás, ale co znamená pro druhé.

Daniela Cieslarová

Já dělám dobrý skutky pořád, ale nejvíc jsem pyšná na jeden. Byla jsem v obchodě s mámou a tátou . Pořád dokola tam chodila  šestiletá holčička a hledala mámu  já jsem se jí zeptala koho hledá a zašli jsme za prodavačkou a ona to řekla do mikrofonu, : ,, že se našla šestiletá holčička, jménem Anna"  a za deset minut si pro ní přišla máma, mně poděkovali a byla jsem ráda, že jsem pomohla. Jsem na to hrdá.

Šárynka Hercová

Zdravím,

dlouho jsem přemýšlel, jaký mnou vykonaný dobrý skutek bych Vám popsal v mém příběhu a nevymyslel jsem nic, ne však proto, že bych nikdy nic dobrého neudělal, ale proto, že se vždy snažím být dobrým a slušným člověkem, když je třeba a možnost někomu pomoct a vím, že moji pomoc ocení, tak rád pomůžu, rád slyším slovo děkuji, rád pro někoho něco dělám i když se někdy spousta lidí diví, proč to dělám a takových je dnes mezi námi mnoho.. Moc věcí neberu jako dobrý skutek, ale jako slušnost a povinnost.

Tak to je můj "příběh", který sice asi nesplňuje Vaše očekávání, ale je to tak. 

S pozdravem Martin Chalupný
SPŠ Klatovy