POVÍDÁNÍ O FILMU NICKYHO RODINA

Když jsme s Patrikem Paššem připravovali film Nickyho rodina, tak jsme si říkali, že i když je to těžké téma, nesmí v něm scházet humor. Že tam prostě musí být ono chaplinovské – smích skrz slzy. Proto jsme v příběhu hledali momenty, v nichž by mohlo být něco zábavného a komického. A měli jsme velké štěstí, protože samotný Nicholas Winton je mimořádně veselý člověk, vlastně nic neumí říct jinak než vtipně.

Když jsem ho například už jako téměř 102letého zval do Prahy na premiéru filmu, tak mi řekl, že moje pozvání přijímá, ale s jednou podmínkou.

„Proboha,“ řekl jsem, „s jakou?“

„Řeknu ti to, ale musíš mi slíbit, že ji v každém případě budeš respektovat.“

„No tak dobře,“ povzdychl jsem si, „budu, ať je to cokoliv.“

„Tak tady, mojí podmínkou je, že přijedu do Prahy pouze tehdy, když budu ještě naživu.“

„Tak to beru,“ oddechl jsem si a oba jsme se srdečně zasmáli.

Jednou mi Winton prozradil něco, co mě v životě velmi ovlivnilo: „Víš, Matěji, říká se, že humor je solí života. Ale není to pravda, není solí, ale samotnou esencí, samotnou podstatou života. Bez humoru člověk ničeho významného nedosáhne. Kdo se totiž bere moc vážně, do ničeho velkého se nepustí, protože se bojí neúspěchu. Má strach, že se mu lidé budou smát.

A tak raději neudělá nic. Jedině tehdy, když si člověk sám ze sebe umí udělat legraci, když se dovede zasmát svým neúspěchům, tak se může pustit i do uskutečňování velkých cílů.“

A já si tehdy uvědomil, jak velká souvislost je mezi úsměvem Nicholase Wintona a stovkami zachráněných dětí.