UTA KLEIN

Průvodce: Uta Klein je optimistka, vždy v dobré náladě. Hodně času tráví s Nicholasem Wintonem a víte, co spolu dělají nejraději? Luští křížovky a dobře se přitom baví! Hugo Marom, zachráněné dítě, mi jednou řekl: „Angličané jsou jako národ mimořádně laskaví a řekl bych, že čím chudší byli, tím byli laskavější.“ To určitě v plné míře platí také o Utiných pěstounech. Vždyť pro ni neměli ani postel, ale přesto si ji k sobě vzali a dali jí všechno, co měli.
Dělili jsme se o jednu postel

Vždy jsem si myslela, že nás zachránila nějaká velká organizace, něco na způsob obrovské instituce, jako je například Červený kříž. Byla jsem překvapená, když jsem po letech zjistila, že za naší záchranou byli jen jednotlivci, dobrota mnoha neznámých lidí, rodin, které nás přijaly a dobrovolníků, kteří to všechno organizovali. Byla za tím spousta náročné práce a hlavně nápad jednoho člověka – Nicholase Wintona. Tedy ne žádná velká organizace, ale odhodlání a nadšení obyčejných Britů. Otázka, jestli vůbec pojedu do Británie, nebyla do poslední chvíle rozhodnuta. Můj otec byl zásadně proti, nechtěl, abych tam jela. Prostě to nepovažoval za správné. Ale maminka trvala na tom, že odjet musím a já si myslím, že rozhodujícím momentem bylo, když jsme se dozvěděli, že tam na mě čeká adoptivní rodina.

Dětství

Měla jsem neuvěřitelně šťastné dětství, byla jsem jediným malým dítětem ve velké rodině. Měla jsem mnoho tet a strýčků, všichni mě rozmazlovali, protože jsem byla nejmenší a dostala jsem vše, po čem jsem zatoužila. Chodili jsme lyžovat, sáňkovat a mohla jsem dělat absolutně všechno. Bylo to nádherné období života až do chvíle, kdy se všechno začalo zhoršovat.

O Hitlerovi jsem se dozvěděla brzy. Navštěvovala jsem totiž babičku a dědečka, kteří žili v Teplicích - Šanově. Tato oblast byla součástí Sudet, které v říjnu 1938 Hitler zabral. Jednoho dne dorazila babička s dědečkem k nám do Prahy a s nimi spousta krabic a kufrů. Slyšela jsem, jak si s rodiči povídají o strašných věcech, které se tam staly. Například, že Židé museli vkleče čistit chodníky, vyprávěli o strachu, pronásledování a zatýkání.

Když 15. března 1939 Němci zabrali i zbytek Čech, můj strýček byl právě v Londýně a okamžitě pochopil, že jsme v nebezpečí. Byl rozhodnutý dostat celou rodinu za hranice a já jsem měla být první. Doslechl se o Nicholasi Wintonovi a jeho transportech a našel pro mě rodinu v Manchesteru.

Život v Anglii

Rodina, která mě přijala, byla křesťanská s velkým K. Neměli ve skutečnosti pro mě místo, musela jsem spát v posteli společně s jejich pětadvacetiletou dcerou. Kromě ní měli ještě dva syny. Ale bylo to pro mne obrovské štěstí, že mě k sobě vzali. Kdyby to neudělali, asi bych se do Anglie nedostala a zemřela bych.


Jejich dcera se jmenovala Irene a velice se o mě starala. Byla zasnoubená a měla si brát pěkného mladého muže s vlnitými blonďatými vlasy, který se jmenoval John. Jezdívali jsme společně na kole, Irene mě dokonce brala na všechny jejich schůzky. Po nějakém čase toho John měl dost, neměli společný čas na nějaké intimnosti a pohádali se. Prostě, John s ní chtěl být sám. Skončilo to zrušením zásnub a ona se pak už nikdy nevdala. Později mě to velmi trápilo, říkala jsem si, že kdyby nebylo mne, tak by se vdala a mohla mít pěknou velkou rodinu.

Když jsem se s ní po letech o tom bavila, vysvětlila mi: „Ale ne, ty jsi mi jenom pomohla. Zabránila jsi velkému omylu, protože ten muž nepochopil, že jsi přišla o svoji rodinu, o svůj domov, že ses dostala do úplně neznámého prostředí, kde se mluvilo pro tebe cizím jazykem. Tak sobecký muž by asi nepochopil spoustu dalších důležitých věcí. Proto jsem ráda, že jsem to zjistila včas a nevzala jsem si ho.“

Život po válce

Po skončení války samozřejmě našimi prvními myšlenkami bylo, co se stalo s našimi rodiči a zda se naše rodiny zachránily. Velmi brzy, během jednoho nebo dvou týdnů, dorazily do Anglie dlouhé seznamy se jmény. Byla to jména lidí, kteří se zachránili, ale i těch, kteří válku nepřežili. Přebíhali jsme od jednoho seznamu k druhému a bylo to hrůzostrašné čtení. Pokaždé jsem skoro přestala dýchat, ale v žádném seznamu jsem nikoho ze své rodiny nenašla. Bylo mi jasné, že všichni moji blízcí zahynuli a já dodnes nevím, kdy a jak se to stalo.

Po válce jsem se dostala do Švýcarska, protože jsem si přála pracovat pro Organizaci spojených národů, která má v Ženevě pobočku. Poté, když se uskutečnila mírová konference, projednávající otázku Židů a Arabů, se mi naskytla příležitost dělat tam sekretářku. Po nějaké době jsem se vrátila zpátky do Anglie, vdala jsem se za velmi příjemného a slušného muže, založili jsme spolu malý rodinný podnik, máme dva syny a pět vnoučat. Mám tedy skutečně dobrý důvod být Británii vděčná za tolik skvělých věcí!