THOMAS GRAUMANN

Když osmiletý Thomas Graumann dostal na pražském nádraží cedulku s číslem 652, bylo mu osm let. Myslel si, že jede na jazykový kurs a až teprve mnohem později zjistil, že byl jedním z židovských dětí, jemuž zachránil život jeden mladý Angličan.

Kde jste se narodil?

V Brně, v Králově Poli roku 1931.

Jaké bylo vaše dětství?

Mé dětství bylo velmi šťastné. Bydleli jsme ve velkém domě s útulnou zahrádkou.

Kolik vám bylo, když začala válka? A jak ovlivnila váš život?

Když začala druhá světová válka, tak mi bylo osm let, a v té době jsem již vše velmi dobře chápal. Stejně jako většina Židů a židovských rodin jsme ani my nepředpokládali, že přijde válka. Pamatuji si, že v roce 1938 byla mobilizace. Během ní přišli čeští vojáci a postavili si za vesnicí svůj vojenský tábor. Bylo to na místě, kde jsme obvykle měli koně. My děti jsme ale byly rády, že tam vojáci jsou, dávali nám totiž tehdy vzácné cukrovinky.

Jak se vaši rodiče dozvěděli o možnosti odjezdu do Anglie?

Moje maminka začala navštěvovat evangelický kostel v Nikolčicích, což byla vedlejší vesnice. Kněz tohoto kostela nás velmi často navštěvoval a spolupracoval s Církví skotské misie pro Židy a právě on o takové možnosti věděl.

Kolik vám bylo let, když jste odjel do Anglie?

Bylo mi osm let. Ráno 1. října roku 1939 jsem se rozloučil s otcem a odjel jsem s maminkou a babičkou do Prahy. Navštívili jsme tam spousty památek a večer mě doprovodily na nádraží. U stolu jsem dostal cestovní „poukaz“, který stále mám, a velkou cedulku, kterou mi pověsili kolem krku. Nastoupil jsem do vlaku plného dětí, z nichž některé byly mladší a některé zase starší. Měl jsem u sebe dva kufříky s oblečením a batůžek s jídlem na cestu.

Pamatujete si na poslední maminčina slova?

Bohužel nepamatuji, protože ve mně byl stále pocit blížícího se dobrodružství a to, že odjíždím a svoji maminku už nikdy neuvidím, jsem si vůbec nepřipouštěl.

Jak probíhala cesta? Cesta byla pomalá, trvala celý den a celou noc.

Když se stmívalo, tak jsme dojeli do Holandska. A spali jsme cestou přes kanál La Manche. Po příjezdu do Harwiche v Anglii nás vzali do velkého obchoďáku, kde jsem se na chvíli setkal se svým strýčkem Béďou, který opustil Prahu s doktorem Edvardem Benešem. Z Harwiche jsem odjel vlakem do Selkirku, kde sídlila Církev skotské misie, která se stala mým domovem. Bydlel jsem poblíž lesa, u kterého jsme rozdělávali oheň a pekli brambory.

Jaký byl váš život v Anglii?

V Anglii jsem byl velmi šťastný. Starala se o mě slečna Corsonová, což byla učitelka, která pracovala kdysi v misijní škole v Jaffě v Izraeli. Žila sama bez manžela ve velkém pohodlném domě ve vesnici, která měla pouhou stovku obyvatel a každý znal každého. Každou sobotu jsme pořádali sbírky na pomoc obětem války, chodili jsme od domu k domu a sbírali jsme různé věci. S jazykem jsem problémy neměl. Můj otec totiž vlastnil obuvnictví v Brně, Praze, Karlových Varech a Budapešti a já jsem už jako malé dítě toužil reprezentovat otcovu firmu v Anglii, proto jsem se anglicky učil. Naopak jsem během pobytu v Anglii zapomněl mluvit německy a dokonce i česky.

Do jaké jste chodil školy?

V Connelu jsem navštěvoval místní základní školu a po složení přijímacích zkoušek jsem přešel na střední školu do Obanu.

Byl jste během války v kontaktu s rodinou v Čechách?

Půl roku jsem měl kontakt se svou maminkou, ale poté mi už psát nemohla. V Londýně jsem však měl bratrance a ten měl kontakty na ostatní členy rodiny.



Jaké byly osudy vašich blízkých?

Moje maminka, otec a bratr byli odvezeni do koncentračního tábora v Majdanku v Polsku. Bratranci, sestřenice a teta zemřeli v Osvětimi, další členové rodiny přišli o život v Terezíně.

Jaký byl váš život po válce?

Dlouho jsem žil v Americe, kde jsem působil jako zdravotník a také jsem pracoval na českém velvyslanectví ve Washingtonu. Ale ještě předtím jsem se stal misionářem na Filipínách, kde jsem se seznámil se svojí ženou Carolinou. Brali jsme se ve filipínské džungli, kde jsme pracovali. Po návratu z Filipín jsem studoval na americké univerzitě. V šedesátých letech jsem odešel do předčasného důchodu.

Kdy jste se poprvé setkal s panem Wintonem?

Setkal jsem se s ním na premiéře dokumentu Síla lidskosti v pražské Laterně Magice, kam jsme byly my, zachráněné děti, pozvány.

(Jana Breburdová, Škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha)