ASAF AUERBACH

Dnes 83letý Asaf Auerbach je jedním z dětí zachráněných před nacistickou likvidací sirem Wintonem. Asaf přiznal, že svůj odjezd do Anglie, kdy mu bylo jedenáct let, nevnímal nijak dramaticky. „Jako děti jsme s bráchou jezdili na tábor na Sázavu. Brali jsem to tak, že namísto na Sázavu jedeme do Anglie, že to bude takové dobrodružství a že rodiče budou do dvou měsíců emigrovat také, že je to na dobré cestě. Měli dostat vízum do Ekvádoru a my jsme pak za nimi měli přijet, takže o nic nešlo.


Mnohem horší to bylo, když jsme se vrátili, protože celých těch šest let jsme nemysleli na nic jiného, než že se po válce vrátíme domů k rodičům. Vůbec mě nenapadlo, že by nepřežili nebo že bych měl v Anglii zůstat. Nakonec bylo všechno jinak. Měl jsem štěstí, že jsem v Čechách našel tři tety a babičku a ty mě přijaly s otevřenou náručí a postaraly se o mě. Někteří navrátilci mi ale vyprávěli, jak si je příbuzní přehazovali jako horký brambor, jiní doma nenašli už vůbec nikoho a skončili někde v sirotčinci,“ vzpomíná Auerbach.

   Nejhorší byl poválečný návrat do vlasti, přiznal zachráněný Asaf Auerbach

Průvodce: Když jsem poprvé uviděl Wintonovu knihu výstřižků, byla to pro mne záhada, ve které jsem mnoha věcem nerozuměl. Trvalo více jak dvanáct let, než se mi podařilo všechny záhady rozluštit. Jedním z největších tajemství byla jedna fotografie. Neměla žádný popisek a byla na ní skupinka dětí. Co jsou to za děti, odkud jsou, kdo a kdy je fotografoval? Tyto otázky zůstávaly bez odpovědí do doby, než jsem zjistil, že součástí řetězu dobra nebyli jenom rodiny a jednotlivci, kteří pomohli Wintonovým dětem. Dokonce i celé město jim otevřelo svou náruč, dalo střechu nad hlavou a lásku. Toto město se jmenuje Stoke-on-Trent a víc se dozvíte z příběhu Asafa Auerbacha.

Narodil jsem se v květnu 1928 v kibucu Bet Alfa v Palestině. Oba rodiče pocházeli z Československa, maminka z pražské rodiny obchodníka s prádlem, tatínek z německy mluvící rodiny obchodníka z Bečova nad Teplou. Oba rodiče podporovali myšlenku na znovuosídlení židovské domoviny v Izraeli. Proto v roce 1922 odjeli do tehdejší Palestiny, kde se v roce 1924 na Silvestra narodil můj starší bratr Ruben. Rodiče vykonávali v kibucu, což je taková komunita lidí, kteří všechno vlastní společně, různé zemědělské práce. V roce 1930 ze zdravotních důvodů jsme se všichni vrátili zpět do Prahy.

Manželství mých rodičů bylo harmonické. Nepamatuji se, že bych kdy slyšel, že na sebe zvýšili hlas nebo se hádali. Mezi mnou a bratrem to jiskřilo, ale to tak bývá. Rodiče měli informace o tom, co se děje v Německu, kde se politická situace zhoršovala po nástupu Hitlera k moci. Věděli o událostech tzv. křišťálové noci, setkávali se s uprchlíky z Německa i z obsazených Sudet. Rodiče poslouchali Hitlerovy projevy v rádiu. Já jim sice nerozuměl, ale z jeho způsobu hysterického řvaní jsem poznal, že to nebude nic příjemného. A jak už bylo nebezpečí cítit ve vzduchu, tak začínala cvičení leteckých poplachů, vřískaly sirény a my se museli jít schovat do nejbližšího domu a čekat, až siréna oznámí konec poplachu. Maminka vstoupila do oddílu dobrovolných zdravotních sester, koupila si uniformu a chodila po večerech na školení Červeného kříže. Vzpomínám si, jak jsme šli s maminkou koupit plynové masky, prodávali je vedle stadionu Viktorky Žižkov, a já jsem byl na tu svou masku pyšný.

Ráno 15. března 1939 jsem šel jako obvykle do školy, jako vždy jsem procházel Heroldovými sady. Tam se však rozvalovali němečtí vojáci, topili pod vojenským kotlem a vařili si snídani. Zanedlouho jsme místo vyučování šli povinně vítat našeho prvního protektora rytíře von Neuratha. Učitelé nás odvedli na Smetanovo nábřeží, před námi na kopci se tyčily Hradčany, kde se pan protektor hodlal usídlit. Kolem špalírů nás školních dítek projížděly kabriolety a z nich nám rozdávali papírové fangličky s hákovým křížem. My jsme je házeli pod sebe, byli jsme přece čeští vlastenci a tehdy jsme ještě nevěděli, jak moc se máme bát. Pak kolem nás projela dlouhatánská kolona a my ani nakonec nevěděli, který z těch mnoha uniformovaných pánů se spoustou pozlátka je ten protektor, kterého jsme přišli přivítat. Stejně už jsme fangličky neměli, ležely v kalužích pod námi. Asi jsme si ve vlastních očích připadali jako nebojácní hrdinové.

Rodiče se zabývali myšlenkou na odjezd z Československa – měli v plánu odjet do Střední Ameriky, do Peru nebo Ekvádoru. Ale otec tak dlouho odjezd odkládal, až bylo pozdě.

Na jaře 1939 se rodiče dozvěděli o možnosti vyslat nás do Anglie. Vlastně to celé začalo ještě v Palestině, kde se v kibucu rodiče seznámili s paní Hanou Strasserovou z Teplic. Jí se v roce 1939 podařilo emigrovat s rodinou do Anglie a během krátké doby tam zřídila výbor na pomoc dětem z Československa. Tato úžasná paní Strasserová místo, aby se starala hlavně o sebe, jak to normální emigranti dělají, tak si usmyslela, že něco pro ohrožené děti udělá. Spojila se s panem Wintonem a zjistila, že prostřednictvím jeho vlaků dostane do Anglie děti svých nejbližších přátel. Zorganizovala zvláštní výbor Angličanů, kteří založili organizaci - Czech Children Refugee Committee, která sháněla peníze. A tak jsme společně s bratrem Rubenem dostali šanci odjet 18. 7. 1939 jedním z Wintonových vlaků do Londýna. Rodiče nám řekli: „Za měsíc nebo za dva přijedeme za vámi. Doklady do Ekvádoru už máme téměř vyřízené.“ Takže jsme se těšili, jednak proto, že jedeme do Anglie, a pak ještě na to, jak poplujeme přes to velké moře do Ekvádoru. Těšili jsme se na dobrodružství. Já jsem vůbec nepochyboval o tom, že rodiče brzy uvidím. Kdybych tehdy znal pravdu, nikdo by mě do vlaku nedostal.

V Anglii jsme měli namířeno do města Stoke-on- Trent. Bylo to hornické čtvrtmilionové město, něco jako Ostrava. Byla tam spousta černouhelných dolů, vyráběl se tam porcelán a měla tam sídlo známá porcelánová firma Wedgewood.

Magistrát města poskytl jeden domek pro nás – „děti“ paní Strasserové. Měli jsme v něm bydlet spolu s dalšími čtyřmi chlapci a třemi děvčaty. Dům byl umístěn ve slepé ulici, po stranách byla alej stromů, kolem stály další domky, ve kterých bydlely další děti. Jmenovalo se to Children´s Homes neboli Dětské domovy – bylo to něco, čemu se dnes říká dětská vesnička. V každém domku bydlela také opatrovnice, kterou děti oslovovaly „mother“ - maminko. Byly tam děti ve věku od tří do čtrnácti let, takže to byla taková velká rodina. Všichni jsme museli pomáhat: zametat a vytírat podlahu, mýt nádobí, škrábat brambory, nosit uhlí a tak dále. Jediné, z čeho jsem měl strach, bylo zatopit v krbu. Někdy se mi podařilo to udělat tak nešikovně, že dým namísto do komína šel přímo do místnosti a všichni jsme kašlali. Vše, co jsme se tam tehdy naučili, se nám později velmi hodilo. Vodu a elektřinu nám magistrát poskytl zdarma, jednou za rok nám tamní důlní společnost darovala fůru antracitu. Když jsme s bratrem přijeli, náš dům ještě nebyl připraven, museli ho uklidit a trvalo nějakou dobu, než jsme se tam mohli nastěhovat.

Do města jsme přijeli pozdě večer. Na nádraží proběhlo takové oficiální přivítání. Pak si nás anglické rodiny, které už spolupracovaly s dětským výborem, rozebraly. Bydleli jsme v rodinách tak dlouho, dokud jsme se nemohli definitivně přestěhovat do našeho domu. Na to, abychom vůbec mohli přijet, museli nám obyčejní lidé ze Stoke-on-Trent hodně pomoci; museli složit 50 liber za každého z nás, museli podepsat prohlášení, že se o nás postarají až do naší dospělosti, museli na nás sehnat peníze, zařídit s magistrátem, aby nám propůjčil dům, museli pro nás sehnat nábytek, nádobí, příbory a já nevím, co všechno. Vše řídila paní Strasserová. Jak to všechno zvládla, to asi nikdy nepochopím.


Když jsme přijeli, asi na 14 dní nás poslali do mateřské školy, kde se nás ujala učitelka v důchodu, která předtím učila angličtinu v Palestině. Normální škola začala 15. září, ani ne dva měsíce po příjezdu. Dítě se hrozně rychle učí, takže ani my jsme za chvíli neměli s angličtinou žádné problémy. Nejmladší z nás byla Lízinka, které byly jenom tři roky. Uměla a rozuměla pouze česky, ovšem za dva měsíce se to obrátilo, neuměla jediné slovo česky a mluvila jenom anglicky. Na to jsem koukal tehdy jako blázen. Jak je možné, aby člověk za dva měsíce zapomněl svůj rodný jazyk?

S bráchou jsme se v Praze každý den kvůli něčemu prali. Ale jakmile jsme přijeli do Anglie, prostě jsme s tím přestali. Už jsme se ani jednou neporvali. Myslím si, že Rubena, jako staršího, rodiče pověřili, aby se o mně postaral. Mnoho věcí mě překvapilo. Například pan učitel si strkal kapesník do rukávu. V Anglii je to dost běžné. Já nevím, jestli ještě dnes, ale tehdy se to tak dělalo a já jsem z toho byl na větvi. Vrtalo mi hlavou, proč kapesník, který patří do kapsy, si strká do rukávu? Ano, takové hlouposti si člověk pamatuje celý život.

V našem domě nás žilo osm dětí a všechny bylo potřeba nějak uživit. Ale jak vypukla válka, čím dál hůř se pro nás sháněly peníze. Chodili jsme proto po farnostech a měli jsme svůj vlastní český program. Vždycky jsme tam zazpívali, zatančili, brácha zahrál na harmoniku a další kluk zase na housle. Propagovali jsme českou kulturu. Zatleskali nám, my jsme odešli do zákulisí, oni pak vzali klobouk a mezi sebou na nás vybírali peníze.

Výbor, který se o nás staral, nebyl jakýsi záhadný neznámý útvar, ale konkrétní lidé, kteří nás navštěvovali, brali nás se svými rodinami v neděli na piknik nebo domů na sváteční oběd nebo na čaj. Někdy si nás k sobě vzali na celý víkend, a my jsme si hráli s jejich dětmi. Rozebrali si nás i na školní prázdniny. Proč nám všichni ti místní lidé tak vyšli v ústrety, proč nás zachránili? Nevím, ale musí v tom hrát roli jejich chápání odpovědnosti. Neumím si třeba představit tady v Česku, že by lidé zachránili několik tisíc dětí odněkud ze světa, třeba z Afriky. Britové berou takové věci velmi vážně. Je obdivuhodné, jak se starají třeba o staré lidi nebo o postižené. Prostě to považují za samozřejmou povinnost. Podle mě je často britská dobročinnost iniciována a organizována zejména zdola a soustřeďuje se často kolem anglikánských farností. Mnohé komunity se scházejí i mimo kostel, pořádají různé akce, jezdí společně na výlety. Jedna taková farnost mě v roce 1939 vzala do Walesu na týdenní výlet k moři. Je to tam normální a funguje to dodnes. Farnosti organizují akce pro děti, dámy se scházejí, povídají si, pletou svetry, malují obrázky, vyrábějí keramiku, v peci vypalují hrnečky, které poté malují. Tak připravují každoroční dobročinnou akci, kde své vlastnoruční výtvory, včetně různého pečiva, prodávají.

U nás i mnohde jinde je charita iniciována a organizována shora: přes Červený kříž a další organizace, jako je Člověk v tísni, Adra, Paraple, Konto Bariéry atd. Takže lidé jednou za čas na něco přispějí, zejména tehdy, když se stane nějaká velká katastrofa, jako jsou například povodně. Mají dobrý pocit, že na nějaký čas splnili svou povinnost - až do příští povodně. Kdežto v Anglii jde o systematickou péči, která je zřejmě zakotvena v jejich víře a v morálních hodnotách.

Lidé ze Stoke-on-Trent nepomáhali jenom nám. Když v roce 1942 Němci vyhladili Lidice, obyvatelé projevili velkou solidaritu s okupovanými Čechami. Založili výbor „Lidice shall live - Lidice budou žít“, zorganizovali sbírku, aby se po válce mohly postavit nové Lidice. Vznikla z toho velká akce, do města dokonce přijel náš prezident Edvard Beneš s manželkou, který byl v Británii v exilu, a zúčastnil se obrovského shromáždění. Já ještě se dvěma dívkami jsem mu tenkrát donesl na pódium květiny.

Když přemýšlím, co ještě motivovalo Brity nám pomoct, určitě to byla „Křišťálová noc“, protižidovský pogrom. Odehrál se v noci z 9. na 10. listopadu 1938 v Německu a k němu připojenému Rakousku a v Sudetech. Pro Brity to byl velký šok, který jim otevřel oči. Tehdy vyšlo konečně najevo, co má Hitler ohledně Židů skutečně v úmyslu. Anglický parlament poté přijal zákon, který umožňoval vstup ohrožených dětí bez rodičů do Británie.

Pak jistě sehrál roli další faktor. Mnozí lidé na ostrovech se styděli za to, že jejich ministerský předseda Neville Chamberlain zaprodal na mnichovské konferenci čtyř mocností v září 1938 Československo, které pak bylo vydáno napospas Hitlerovi. Obyčejní lidé chtěli nějak odčinit to, co britská vláda v Mnichově provedla.

Když se teď dívám zpátky, musím říct, že naše záchrana byla složena z několika článků pomyslného řetězu dobra. Prvním článkem byli naši rodiče, kteří byli ochotni nás pustit do neznáma. Dalším článkem byla paní Hana Strasserová, bez níž by byla naše záchrana nemyslitelná. A důležitým článkem byl i Nicholas Winton a všichni ti lidé, kteří nám byli ochotni poskytnout pomoc. Kdyby kterýkoliv z těchto článků chyběl, tak bychom skončili v koncentračním táboře a sdíleli osudy našich rodin.

Ještě bych chtěl zdůraznit, jak těžké muselo být pro rodiče rozloučit se se svými dětmi. Dokazuje to i příběh Polky Ireny Sendlerové, která za druhé světové války zachránila před jistou smrtí dva a půl tisíce židovských dětí tím, že je propašovala z varšavského ghetta a našla pro ně bezpečné úkryty. Děti byly z ghetta vyváženy sanitkami v rakvích jako mrtvé oběti tyfu, byly také odváženy ukryté v odpadcích nebo vyváděny kanály a podzemními chodbami. Sama tím riskovala svůj život. Byla zatčena a prošla mučírnami gestapa, aniž by promluvila. Irena Sandlerová navštěvovala v ghettu rodiče ohrožených dětí a ti často nechtěli své děti pustit. Ptali se jí: „A můžete se nám zaručit, že to naše dítě přežije?“ Ona jim na to odpovídala: „To vám zaručit nemohu, ale když mi ho nedáte, tak vám mohu zaručit, že nepřežije.“

Jednou ani tohle nepomohlo, a tak si další den řekla: „Já to zkusím v té rodině ještě jednou.“ Jenomže našla prázdný byt, celá rodina v té době už seděla ve vlaku a odjížděla směrem k Osvětimi. Ano, i v těchto krajních situacích bylo pro rodiče takřka nemožné, aby se rozloučili se svými dětmi. Naši rodiče se museli rozhodovat ještě v roce 1939, před začátkem války, kdy se na první pohled nic tak strašného - alespoň v našich dětských očích - nedělo. Tehdy se ještě Židé masově nezavírali do koncentračních táborů. A přesto naši rodiče měli intuici, odvahu a rozhodli se nás poslat do bezpečí.

V letech 1943–1945 jsem navštěvoval internátní školu, zřízenou československou exilovou vládou v Abernant Lake Hotel ve Walesu. Po celou dobu svého pobytu v Anglii jsem věřil tomu, že se po válce setkám s rodiči. Byl jsem si do konce války absolutně jistý, že přijdu domů, zazvoním u dveří a rodiče přijdou otevřít. Návrat domů byl ale nesrovnatelně smutnější než odjezd do Anglie. Zatímco v Anglii jsem za války žil v naději na opětovné setkání s rodiči, po návratu a skončení války tato naděje přestala existovat. Jméno a příjmení jsem si nikdy nezměnil. Vždyť právě jméno je mým jediným dědictvím po rodičích, tím ve mně pokračují.

Průvodce: Pan Auerbach zůstal v Československu. Žil v rodině maminčiny sestry a později se osamostatnil. Vystudoval statistiku, byl zaměstnán a založil rodinu. Nesetkal se s výčitkami, že válku strávil na Západě, ani s potížemi kvůli svému židovství, byť do majoritní společnosti úplně nezapadal kvůli svému biblickému jménu a místu narození. Nikdy také nevstoupil do komunistické strany, což výrazně omezovalo i jeho profesní život.